Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Aleš Zítra má svátek Vincenc

Dvacáté osmé pokračování rozhlasové Country pohody

Mnozí z vás si možná ještě vzpomenou, že písničkám, které začaly proskakovat na naše desky začátkem 60. let z Nashvillu, se všeobecně, a to i v odborné gramofonové hantýrce, říkalo „western“. Dnes už se povětšinou ví, že to bylo pouze velikánské nedorozumění. Ale stačí prohlédnout dokumentární fotografie té doby, abychom ty, kteří s touhle škodolibostí tenkrát přišli, omluvili a přestali je podezírat z nějakého špatného úmyslu. Na většině z nich totiž vypadají countryoví zpěváci i muzikanti jako kdyby žili celá léta na ranči, krotili mustangy v ohradách, chytali neposlušná dobytčata lasem a právě před chvílí odložili šestirané kolty a vyměnili je za kytary.

 

Přitom se už tenkrát většina zpěváků a muzikantů nashvilleského nebe nikdy  nevyhoupla do sedla a krávu viděla jedině v podobě pořádného steaku topícího se v moři kečupu. Ať přišli z pohoří Karolíny, či z pastvin Kentucky promodralých lipnicí luční, nebo široširých plání Indiany, v drtivé většině se už na předměstí Nashvillu převlékli do bohatě zdobených kostýmů, obuli  kovbojské boty a celou tu v Hollywoodem stvořenou parádu korunovali pořádným deseti gallonovým stetsonem.

   Identifikace americké country muziky s představou Západu, ztělesněného postavou kovboje, je jednou z největších anomálií. A to tím pikantnější uvědomíme-li si, že Nashville, jako největší hudební továrna a vlastně jakási její metropole se svou nejslavnější scénou „Grand Ole Opry“, se dlouhá léta před western swingem tvrdě a neúprosně bránil. A nikdy ho vlastně definitivně nepřijala. Vzdor tomu sem zadními vrátky nenápadně pronikaly zvyklosti, koncertní kostýmy a celá visuální stylizace hudby, která sem na „Východ“ přicházela skutečně ze „Západu“ a stále intenzivněji vytlačovala z nově vznikající komerční country muziky původní horalskou příchuť.

   Tyto změny sice probíhaly naprosto jednoznačně nejsilněji  v létech 1940 – 80, ale k jejich začátkům musíme jít historií mnohem dál. Až se dostaneme opět k Jimmie Rodgersovi. „Zpívající brzdař“ byl svého času vlastně čestným občanem Texasu. Tady se usadil, vždycky tady byl velice populární a v Texasu i v okolních státech Západu nesčíslněkrát koncertoval. Přestože prapůvodním domovem country muziky byl americký „Jihovýchod“, tím kdo ho začal už v průběhu 30. let oblékat byla romantická představa kovboje, velké pláně, dobytčí stezky a náhorní planiny „Západu“. Západ Rogersovi doslova učaroval. Se vším všudy ho zakódoval do svých písniček a ty jej zavály až do soudobé „hillbilly music“. Ostatně díky šestákovým „rodokapsům“, komiksovým časopisům, i kdysi tak populárním novinovým románům na pokračování, se už v době 1. světové války fikce ošlehaného chlapíka s ostře řezanými rysy dokonale vklínila do americké mytologie. A kde jinde vůbec mohla Amerika v téhle době najít jiného hrdinu než v sebejisté, chlapsky osobité, nespoutané a svobodné postavě kovboje.

   Až na několik málo výjimek pocházeli gramofonoví pionýři hillbilly ze států amerického Jihovýchodu. Jejich repertoár i styl vycházely čistě z domácích tradic. Nebudeme zřejmě daleko od pravdy tvrzením, že se dostali na desky jako první především proto, že pro šéfy gramofonových firem bylo mnohem pohodlnější a snazší dostat se právě sem a nikoli na mnohem vzdálenější „Západ“. Přesto byli už mezi prvními exponenty „hillbilly“, a to exponenty mimořádně významnými, tři texasané. Houslista Eck Robertson z Amarilla, první gramofonový zpěvák skutečných kovbojských písní Carl T.Sprague z Alvinu a solidně zavedený operetní tenor Vernon Dalhart z Jeffersonu. Ten jako vůbec první dokázal, že se na hillbilly muzice dá solidně vydělat. Není bez zajímavosti –a potvrzuje to, že jsem o pár řádků výše neobvinil producenty z New Yorku křivě, že ani jednoho z nich neobjevil žádný talent skaut. Všichni se dostali do nahrávacího studia výhradně na základě vlastního rozhodnutí. Za nikým z nich nikdo nepřišel a nenabídl místo u mikrofonu. Ale přesto, jako vůbec první v celé historii country music, získal všeobecnou popularitu vysloveně „jihovýchodní“ styl, jímž zpíval Jimmie Rodegers.

   Ve třech státech amerického „Jihovýchodu“ –v Texasu, Oklahoma a v Louisianě – se mezitím prokousávala ke světu obdobná, ale stylově přece jen dosti značně odlišná hudební forma. Na tomto území žili především přistěhovalci z východu. Na „Jihozápad“ se tak dostali nejen černí otroci, „bavlníková kultura“, náboženské rituály a letité zvyky, ale také lidové písně a balady. V novém domově, na ně začaly působit naprosto odlišné podmínky. Písničky, které přinesli s sebou, se dostaly do bezprostředního kontaktu s černošskou hudbou rovin, s mexicko-španělským folklórem, ve středním Texasu s tím co nestačili zapomenout američtí Němci, i s hudební tradicí francouzsko-amerických „cajuns“ žijícími v Louisianě a pomalu se začaly vybarvovat do podoby western swingu.

   Skoro na samotném začátku ještě nerozkoukaného 20. století se kovbojské legendy chytil i němý film a když se k němu přidal ještě zvuk, narodil se v Hollywoodu první zpívající filmový kovboj. A nejspíš pouze proto, že americká pop music už tenkrát měla svého Binga Crosbyho a Gene Austina dostali se tihle zpívající kovbojové do katalogu country.

 

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7079189

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz