Dnes má svátek Julie Zítra má svátek Dana

Dvacáté osmé pokračování rozhlasové Country pohody

Mnozí z vás si možná ještě vzpomenou, že písničkám, které začaly proskakovat na naše desky začátkem 60. let z Nashvillu, se všeobecně, a to i v odborné gramofonové hantýrce, říkalo „western“. Dnes už se povětšinou ví, že to bylo pouze velikánské nedorozumění. Ale stačí prohlédnout dokumentární fotografie té doby, abychom ty, kteří s touhle škodolibostí tenkrát přišli, omluvili a přestali je podezírat z nějakého špatného úmyslu. Na většině z nich totiž vypadají countryoví zpěváci i muzikanti jako kdyby žili celá léta na ranči, krotili mustangy v ohradách, chytali neposlušná dobytčata lasem a právě před chvílí odložili šestirané kolty a vyměnili je za kytary.

 

Přitom se už tenkrát většina zpěváků a muzikantů nashvilleského nebe nikdy  nevyhoupla do sedla a krávu viděla jedině v podobě pořádného steaku topícího se v moři kečupu. Ať přišli z pohoří Karolíny, či z pastvin Kentucky promodralých lipnicí luční, nebo široširých plání Indiany, v drtivé většině se už na předměstí Nashvillu převlékli do bohatě zdobených kostýmů, obuli  kovbojské boty a celou tu v Hollywoodem stvořenou parádu korunovali pořádným deseti gallonovým stetsonem.

   Identifikace americké country muziky s představou Západu, ztělesněného postavou kovboje, je jednou z největších anomálií. A to tím pikantnější uvědomíme-li si, že Nashville, jako největší hudební továrna a vlastně jakási její metropole se svou nejslavnější scénou „Grand Ole Opry“, se dlouhá léta před western swingem tvrdě a neúprosně bránil. A nikdy ho vlastně definitivně nepřijala. Vzdor tomu sem zadními vrátky nenápadně pronikaly zvyklosti, koncertní kostýmy a celá visuální stylizace hudby, která sem na „Východ“ přicházela skutečně ze „Západu“ a stále intenzivněji vytlačovala z nově vznikající komerční country muziky původní horalskou příchuť.

   Tyto změny sice probíhaly naprosto jednoznačně nejsilněji  v létech 1940 – 80, ale k jejich začátkům musíme jít historií mnohem dál. Až se dostaneme opět k Jimmie Rodgersovi. „Zpívající brzdař“ byl svého času vlastně čestným občanem Texasu. Tady se usadil, vždycky tady byl velice populární a v Texasu i v okolních státech Západu nesčíslněkrát koncertoval. Přestože prapůvodním domovem country muziky byl americký „Jihovýchod“, tím kdo ho začal už v průběhu 30. let oblékat byla romantická představa kovboje, velké pláně, dobytčí stezky a náhorní planiny „Západu“. Západ Rogersovi doslova učaroval. Se vším všudy ho zakódoval do svých písniček a ty jej zavály až do soudobé „hillbilly music“. Ostatně díky šestákovým „rodokapsům“, komiksovým časopisům, i kdysi tak populárním novinovým románům na pokračování, se už v době 1. světové války fikce ošlehaného chlapíka s ostře řezanými rysy dokonale vklínila do americké mytologie. A kde jinde vůbec mohla Amerika v téhle době najít jiného hrdinu než v sebejisté, chlapsky osobité, nespoutané a svobodné postavě kovboje.

   Až na několik málo výjimek pocházeli gramofonoví pionýři hillbilly ze států amerického Jihovýchodu. Jejich repertoár i styl vycházely čistě z domácích tradic. Nebudeme zřejmě daleko od pravdy tvrzením, že se dostali na desky jako první především proto, že pro šéfy gramofonových firem bylo mnohem pohodlnější a snazší dostat se právě sem a nikoli na mnohem vzdálenější „Západ“. Přesto byli už mezi prvními exponenty „hillbilly“, a to exponenty mimořádně významnými, tři texasané. Houslista Eck Robertson z Amarilla, první gramofonový zpěvák skutečných kovbojských písní Carl T.Sprague z Alvinu a solidně zavedený operetní tenor Vernon Dalhart z Jeffersonu. Ten jako vůbec první dokázal, že se na hillbilly muzice dá solidně vydělat. Není bez zajímavosti –a potvrzuje to, že jsem o pár řádků výše neobvinil producenty z New Yorku křivě, že ani jednoho z nich neobjevil žádný talent skaut. Všichni se dostali do nahrávacího studia výhradně na základě vlastního rozhodnutí. Za nikým z nich nikdo nepřišel a nenabídl místo u mikrofonu. Ale přesto, jako vůbec první v celé historii country music, získal všeobecnou popularitu vysloveně „jihovýchodní“ styl, jímž zpíval Jimmie Rodegers.

   Ve třech státech amerického „Jihovýchodu“ –v Texasu, Oklahoma a v Louisianě – se mezitím prokousávala ke světu obdobná, ale stylově přece jen dosti značně odlišná hudební forma. Na tomto území žili především přistěhovalci z východu. Na „Jihozápad“ se tak dostali nejen černí otroci, „bavlníková kultura“, náboženské rituály a letité zvyky, ale také lidové písně a balady. V novém domově, na ně začaly působit naprosto odlišné podmínky. Písničky, které přinesli s sebou, se dostaly do bezprostředního kontaktu s černošskou hudbou rovin, s mexicko-španělským folklórem, ve středním Texasu s tím co nestačili zapomenout američtí Němci, i s hudební tradicí francouzsko-amerických „cajuns“ žijícími v Louisianě a pomalu se začaly vybarvovat do podoby western swingu.

   Skoro na samotném začátku ještě nerozkoukaného 20. století se kovbojské legendy chytil i němý film a když se k němu přidal ještě zvuk, narodil se v Hollywoodu první zpívající filmový kovboj. A nejspíš pouze proto, že americká pop music už tenkrát měla svého Binga Crosbyho a Gene Austina dostali se tihle zpívající kovbojové do katalogu country.

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

10106361

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz