Dvacáté osmé pokračování rozhlasové Country pohody

Mnozí z vás si možná ještě vzpomenou, že písničkám, které začaly proskakovat na naše desky začátkem 60. let z Nashvillu, se všeobecně, a to i v odborné gramofonové hantýrce, říkalo „western“. Dnes už se povětšinou ví, že to bylo pouze velikánské nedorozumění. Ale stačí prohlédnout dokumentární fotografie té doby, abychom ty, kteří s touhle škodolibostí tenkrát přišli, omluvili a přestali je podezírat z nějakého špatného úmyslu. Na většině z nich totiž vypadají countryoví zpěváci i muzikanti jako kdyby žili celá léta na ranči, krotili mustangy v ohradách, chytali neposlušná dobytčata lasem a právě před chvílí odložili šestirané kolty a vyměnili je za kytary.

Přitom se už tenkrát většina zpěváků a muzikantů nashvilleského nebe nikdy  nevyhoupla do sedla a krávu viděla jedině v podobě pořádného steaku topícího se v moři kečupu. Ať přišli z pohoří Karolíny, či z pastvin Kentucky promodralých lipnicí luční, nebo široširých plání Indiany, v drtivé většině se už na předměstí Nashvillu převlékli do bohatě zdobených kostýmů, obuli  kovbojské boty a celou tu v Hollywoodem stvořenou parádu korunovali pořádným deseti gallonovým stetsonem.

   Identifikace americké country muziky s představou Západu, ztělesněného postavou kovboje, je jednou z největších anomálií. A to tím pikantnější uvědomíme-li si, že Nashville, jako největší hudební továrna a vlastně jakási její metropole se svou nejslavnější scénou „Grand Ole Opry“, se dlouhá léta před western swingem tvrdě a neúprosně bránil. A nikdy ho vlastně definitivně nepřijala. Vzdor tomu sem zadními vrátky nenápadně pronikaly zvyklosti, koncertní kostýmy a celá visuální stylizace hudby, která sem na „Východ“ přicházela skutečně ze „Západu“ a stále intenzivněji vytlačovala z nově vznikající komerční country muziky původní horalskou příchuť.

   Tyto změny sice probíhaly naprosto jednoznačně nejsilněji  v létech 1940 – 80, ale k jejich začátkům musíme jít historií mnohem dál. Až se dostaneme opět k Jimmie Rodgersovi. „Zpívající brzdař“ byl svého času vlastně čestným občanem Texasu. Tady se usadil, vždycky tady byl velice populární a v Texasu i v okolních státech Západu nesčíslněkrát koncertoval. Přestože prapůvodním domovem country muziky byl americký „Jihovýchod“, tím kdo ho začal už v průběhu 30. let oblékat byla romantická představa kovboje, velké pláně, dobytčí stezky a náhorní planiny „Západu“. Západ Rogersovi doslova učaroval. Se vším všudy ho zakódoval do svých písniček a ty jej zavály až do soudobé „hillbilly music“. Ostatně díky šestákovým „rodokapsům“, komiksovým časopisům, i kdysi tak populárním novinovým románům na pokračování, se už v době 1. světové války fikce ošlehaného chlapíka s ostře řezanými rysy dokonale vklínila do americké mytologie. A kde jinde vůbec mohla Amerika v téhle době najít jiného hrdinu než v sebejisté, chlapsky osobité, nespoutané a svobodné postavě kovboje.

   Až na několik málo výjimek pocházeli gramofonoví pionýři hillbilly ze států amerického Jihovýchodu. Jejich repertoár i styl vycházely čistě z domácích tradic. Nebudeme zřejmě daleko od pravdy tvrzením, že se dostali na desky jako první především proto, že pro šéfy gramofonových firem bylo mnohem pohodlnější a snazší dostat se právě sem a nikoli na mnohem vzdálenější „Západ“. Přesto byli už mezi prvními exponenty „hillbilly“, a to exponenty mimořádně významnými, tři texasané. Houslista Eck Robertson z Amarilla, první gramofonový zpěvák skutečných kovbojských písní Carl T.Sprague z Alvinu a solidně zavedený operetní tenor Vernon Dalhart z Jeffersonu. Ten jako vůbec první dokázal, že se na hillbilly muzice dá solidně vydělat. Není bez zajímavosti –a potvrzuje to, že jsem o pár řádků výše neobvinil producenty z New Yorku křivě, že ani jednoho z nich neobjevil žádný talent skaut. Všichni se dostali do nahrávacího studia výhradně na základě vlastního rozhodnutí. Za nikým z nich nikdo nepřišel a nenabídl místo u mikrofonu. Ale přesto, jako vůbec první v celé historii country music, získal všeobecnou popularitu vysloveně „jihovýchodní“ styl, jímž zpíval Jimmie Rodegers.

   Ve třech státech amerického „Jihovýchodu“ –v Texasu, Oklahoma a v Louisianě – se mezitím prokousávala ke světu obdobná, ale stylově přece jen dosti značně odlišná hudební forma. Na tomto území žili především přistěhovalci z východu. Na „Jihozápad“ se tak dostali nejen černí otroci, „bavlníková kultura“, náboženské rituály a letité zvyky, ale také lidové písně a balady. V novém domově, na ně začaly působit naprosto odlišné podmínky. Písničky, které přinesli s sebou, se dostaly do bezprostředního kontaktu s černošskou hudbou rovin, s mexicko-španělským folklórem, ve středním Texasu s tím co nestačili zapomenout američtí Němci, i s hudební tradicí francouzsko-amerických „cajuns“ žijícími v Louisianě a pomalu se začaly vybarvovat do podoby western swingu.

   Skoro na samotném začátku ještě nerozkoukaného 20. století se kovbojské legendy chytil i němý film a když se k němu přidal ještě zvuk, narodil se v Hollywoodu první zpívající filmový kovboj. A nejspíš pouze proto, že americká pop music už tenkrát měla svého Binga Crosbyho a Gene Austina dostali se tihle zpívající kovbojové do katalogu country.