V listopadu 1989 vyšla na balkon Melantrichu na pražském Václavském náměstí a bez hudebního doprovodu začala zpívat „Ať Bůh dál zůstává s touto krajinou…“ skoro přesně v tónině, v které ji naposledy zpívala před dvaceti lety. Mráz mi šel po zádech. Ta stále krásná žena, v šedesátých letech asi nejhezčí zpěvačka na scéně plné hezkých zpěvaček, se zastřeným altem způsobeným vlastně defektem hlasivek, jemuž se říká nedomykavost, mi připadala jako Johanka z Arku. Česká Johanka z Arku, jež nebyla upálena asi jen nedůsledností právě hroutícího se režimu.

Zlatá slavice, sesazená z trůnu na vzestupné trajektorii své kariéry, žena, které do oken stříleli z pistole dočasně zhrzení milenci, tedy ne všichni, především ale její pozdější nevděčný manžel, talentovaný filmový režisér Jan Němec. Slavice vyhozená ze zlaté voliéry na chalupu na Slapech, kde žila skoro pět let, když nemohla sehnat práci. Tehdy ji tajně finančně podpořil i Karel Gott. Myslím, že chvíli neměl klidné spaní, sám měl škraloup s nedotaženou emigrací do západního Německa, a povahou rozhodně nebyl hrdina.

Všemocný ředitel mocného Pragokoncertu, nějaký Hrabal, na ni nastražil past v podobě kompromitujících pornografických snímků; prožila klinickou smrt a přežila dvě manželství. Jednou se snad setkala s bývalou kolegyní a kamarádkou Helenou Vondráčkovou, nyní zasloužilou umělkyní. Prý spolu krátce promluvily přes plot u Heleniny vily v podbrdské Řitce. Marta podepsala Chartu 77 a později se stala její mluvčí.

Až přišel ten balkon nad přeplněným Václavákem. Ze stejného balkonu zpívali společně státní hymnu Karel Gott a symbol odporu Karel Kryl. Rebel Kryl si to až do své blížící se smrti vyčítal. Měl tu hymnu zpívat s Johankou, ne s národním umělcem.

Marta Kubišová se dnes dožívá osmdesáti let. Byl to poctivý život.

Foto: fb Marty Kubišové