Právě před deseti lety začala v pražském Divadle v Dlouhé nastudovávat režisérka Zuzana Offenbartl - Dovalová muzikál podle života Evy Olmerové s dojemně provokujícím názvem Nezemřela jsem. Inscenace byla příznivě přijata publikem i kritikou (hodnocení kolem 70 procent), ve své komornosti ale zanikla v ohňostroji českých muzikálových velkoprodukcí. Dobová recenze Jiřího Černého vychází z důvěrné znalosti životních peripetií naší nejpozoruhodnější zpěvačky. Stojí za to si ji připomenout, protože Eva Olmerová opravdu svým způsobem nezemřela. (red.)

Ulici Evy Olmerové i dnešní pověsti této zpěvačky vadí totéž: okrajovost. Ač lichotivě obklopena Drtikolovou, Sudkovou a Hájkovou, je pražská ulice Evy Olmerové i s plejádou slavných fotografů k nalezení až v Horních Měcholupech. A pokud se dvacet let po smrti Olmerové vůbec někdy ozve v rádiu její nahrávka, pak nejspíš zase ta omlácená Čekej tiše, při které už i ona sama myslívala – jak se kdysi svěřila - na to, jestli k uzenému udělá špenát nebo zelí.Ale zatímco někteří zpěvaččini pamětníci se nejlíp baví tím, jak si věčná provokatérka psala na dveře Zasloužilá invalidní důchodkyně, mladá muzikálová parta, která Olmerovou většinou nikdy nemohla vidět, se snaží objevit a vystihnout, co už od padesátých let vzrušovalo naše zpěváky, výtvarníky, divadelníky a spisovatele v čele s Ivanem Vyskočilem a Josefem Škvoreckým. 

Měřeno hitparádami, koncertní návštěvností a dalšími žebříčky to Eva Olmerová v životě nejdál dopracovala na desáté místo v anketě Zlatý slavík v roce 1966. To jí bylo dvaatřicet. Supraphon s ní do té doby vydal na singlech jen d v ě (!!) písničky. Přestože hned ta první, Jsi jako dlouhý most (Marešova s textem Rostislava Černého), získala cenu poroty v soutěži Hledáme písničku pro všední den. Navíc se Olmerová v roce 1964 blýskla na Mezinárodním jazzovém festivalu v Lucerně a objevila se i v televizním Macourkově muzikálu Napravení Jima Valentina. Když zpěváci nejlépe umístění ve Zlatém slavíku hlasovali sami o sobě, skončila těsně druhá za Evou Pilarovou. 

NE VŠECHNO ZAVINILI KOMUNISTÉ 

Proč tedy ten supraphonský nezájem? Pokaždé se při této příležitosti rozebírá nátlak tehdejších komunistických orgánů, ideologických i bezpečnostních. Evu prvně zmáčkli na „fízlárně“ když jí bylo sedmnáct. Chtěli po ní, aby donášela na svého dědečka i strýce. Dědeček Alexandr Olmer za války pracoval v Londýně pro prezidenta Beneše, strýc Otmar Kučera velel 313.peruti královského letectva. Ani po dvoudenním ponižování a svléknutí donaha Eva spolupráci s StB nepodepsala. Od té doby se jí mstili vězněním za vymyšlené „napadení veřejného činitele“ nebo i skutečné, ale nespravedlivě posouzené dopravní přestupky. 
Nepochybné jsou i středověkem páchnoucí několikeré zákazy jejího vystupování v Praze, kvůli kterým trvalo její první angažmá v Semaforu zjara 1962 jen pár měsíců. Nepomohlo ani, že Suchý se Šlitrem přesunuli kvůli Olmerové premiéru Šesti žen Jindřicha Osmého do Plzně. 
Zaprvé ale dobře víme, že tenkrát se všechno „doporučovalo“, tedy nenařizovalo; zvláště ne písemně. A zadruhé, že některý dramaturg byl vůči hlasové originalitě prostě vetchosluchý. Proto Jsi jako dlouhý most nechal Supraphon později přezpívat Evou Pilarovou, stejně jako třeba Roň slzy nezpívala na hitové přehlídce první interpretka Yvonne Přenosilová, ale redaktorskému gustu přijatelnější Helena Vondráčková. 

Co naopak zmohl i v případě kontroverzní Evy Olmerové skutečný odborník a nebojsa, to dokázal Leo Jehne, umělecký náměstek ředitele Artie. Všestranný muzikolog a multilingvista aristokratických způsobů byl pro vývozní společnost tak nepostradatelný, že ho ani nepřinutila ke vstupu do KSČ. Prosadil a dramaturgoval s Olmerovou její první a taky nejlepší, anglicky zpívaná alba Jazz-Feeling (1969) a Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio (1974). 
První české album, Zahraj i pro mne, vydal s Olmerovou až Panton v roce 1981. Dva roky nato stihla albová dramaturgie opatrnického Supraphonu ještě před zpěvaččinou padesátkou aspoň poskládat vydané singly do LP Čekej tiše. 
Mýlit se je lidské i v dramaturgii, ale není chlapské to svádět na poměry. 

DĚVČE K NEZKROCENÍ 

Jednat s Olmerovou nebylo jen tak. Jako malá klavíristka sice i způsobně koncertovala, za Spartu plavala a za Sokol Pražský jezdila na koni. Ale jedináček, po rozvodu rodičů přesazený ve čtrnácti letech z dědečkova diplomatického bytu do nehostinného soužití s ultimativním otcem, začal zpívat swing po kavárnách, trampovat a své přímé názory vyjadřovat slovníkem odposlouchaným od tvrdých frajerů. Z častých výslechů si Olmerová odnesla nenávist k uniformám, vinný nevinný, někdy to odnesli i staří počišťovači města Prahy. Dodnes obdivuju rozum dopravního esenbáka, který v roce 1970 zastavil na Smíchově mé auto, ale když ho Eva z okna počastovala fekálně-erotickou sprškou, raději mi pokynul: „Pane řidiči, pokračujte.“ 
Třikrát se špatně vdala, ještě víckrát špatně zamilovala. I do chlapů, kterým ráno ve čtyři smažila řízky do práce a oni ji přes den podváděli s bohatšími. Alkohol zvládala čím dál míň. Jestli by byla jiná v jiných politických poměrech? Ty nastaly příliš pozdě. Její oblý alt, velký rozsah, široký dech a nenapodobitelně proměnlivé, svobodné frázování – to vše začalo už před její padesátkou matnět. 

Jaký originál v Evě Olmerové máme už věděl kdekdo. Do roku 1979 zpívala nebo i maloučko hrála v osmi celovečerních filmech včetně Jirešovy Valerie a týdne divů. Ale časem se jen málokdo odvažoval zápasit s její nespolehlivostí a koncertovat s ní, natož pak natáčet. 
Tohle Evino propadání jsem na vlastní oči už nepoznal. Buď jsem měl to štěstí nebo spíš málo odvahy, abych zůstával na mejdanech, kdy šlo všechno do pekel. Měl jsem ji rád jako Evuš Olmeruš, ne jako přírodní katastrofu s pokojovým obecenstvem. Nemůžu tedy potvrdit ani chválit tolik diskutovaný a mnohokrát vyznamenaný televizní dokument Drahomíry Vihanové, Proměny přítelkyně Evy. Já prostě svou přítelkyni tak zřízenou nezažil. Jakkoli nerad, musím proto ocitovat Lea Jehneho: „Jsem naopak přesvědčen, protože jsem ji v podobných situacích zažil, že tento dokument o Olmerové byl nejrealističtějším pohledem na kteroukoli naši osobnost vůbec. Taková ona opravdu byla, tu uzavřená, skromná, jindy extrovertně hysterická, ba i agresivní do nejvyšší míry.“ 
Tři roky po premiéře dokumentu, 10.srpna 1993, Olmerová v nemocnici zemřela na cirhózu jater a celkové vyčerpání. V bolestech prý prosila Ježíše o pomoc. 

POKLONA PŘED SCÉNÁRISTKOU 

Jak vidím Olmerovou jsem se pokoušel popsat mockrát. Prvně v Divadelních novinách (č.6/1964), nejpodrobněji asi v Reflexu (č.4/2004). Po reflexové Cause telefonoval režisér Jan Hřebejk, že by chtěl udělat o Olmerové film. Moc se mi líbil jeho tip na hlavní představitelku: Zuzana Stivínová totiž i výtečně zpívá. Spíš jsem byl ale rád, když z toho nějak sešlo. Evin hlas byl tak vzácný dar, že vymyslet k němu obrazy a děje, které by ho nějak neodmocnily, bude nesmírně těžké. (Mimochodem: i Olmerovou bylo většinou lepší jen poslouchat. Hrát zkrátka neuměla. I recitovala kostrbatě.) 
Muzikálu o jejím životě jsem se proto bál a zároveň bylo nemožné na něj nejít. (I když jsem se před deseti lety po Steigerwaldově a Pavlíčkově Excaliburu rozhodl, že ze zbytku života neztratím na českých muzikálových novinkách už ani minutu.) 
Klenbou tohoto projektu je výjimečně mnohostranný talent z Valašska, šestadvacetiletá Zuzana Offenbartl-Dovalová, absolventka Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Scénář i režii si udělala na svou míru představitelky Evy Olmerové. (Alternaci Markéty Bednářové jsem nestihl.) Přestože na Olmerovou narazila během svých studií skoro náhodou, překvapivě uspěla ve všem, nejvíc jako scénáristka. Zvolila zdánlivě primitivní, až sebevražednou, nicméně úspěšnou metodu: posunuje děj pomocí vybraných písňových textů a to takřka beze švů. V jejím rámci přebírají některá čísla Evina repertoáru i jiné postavy, například Jsi jako dlouhý most zpěvaččin první manžel Falout. Představuje ho Radim Pátek a není to žádný oslí můstek, i když Dovalová by sama asi dala jedné z nejkrásnějších českých jazzových písniček víc. Což nejlíp dokázala v Aznavourově Smíš. 
Pro úlohu Evina otce sice nemá Tomáš Trapl, druhdy muzikálová hvězda coby Jidáš, dost mimické ani gestické tvárnosti, zato ale vládne nejpronikavějším hlasovým fondem celého večera. Chvílemi zpívá strhující soul a přerůstá nejen svou roli, ale i Kocábovu hudbu a Novotného text. 

Tomáš Trapl v roli Evina otce.   Foto: NaDřeň production

BAVIT POSLUCHAČE NETŘEBA 

Zkraje představení divadelní řemen trochu padá. Ne v ději: Bachařka (přesvědčivá, uměřená Renáta Podlipská) nesekýruje zpěvačku přes míru a chladně elegantní Vyšetřovatel (Filip Kotek) svou oběť lacině nestraší. Scénáristka má dost vkusu, aby nás ušetřila drastičností. A taky dost znalostí onoho příběhu a schopnost zkratky (Evina skutečná bachařka lesbická nebyla, ale spoluvězenkyně ano). I postava prvního manžela Olmerové má charakterizační přesah až někam do neúspěšného, v muzikálu nepřítomného, v životě reálného zpěváka Michala Tučného. Dynamika však chybí v napětí, v podtextech. Kdo Olmerovou znal, je tu i díky náznakům jako doma. Kdo ne, rozehřeje se spíš až po přestávce. 
Režisérka jakoby se zalekla své scénáristické úspornosti, přitlačí ve dvou číslech na zábavnost. U konkursu do Semaforu amatéři předvádějí v Malém kotěti dobové estrádní tanečky, jenže to, že jsou pravým opakem nestrojené Olmerové, prozradí hned a pak už jen diváky vesele zdržují. Zrovna jako v podobně přetažené, spartakiádně (dobře!) zacvičené festivalovce Jen řekni Sokolov, vzpomínce na trapný prohřešek jinak slušných rozhlasových autorů Baslera a Navrátila. 
Pro úlohu nejtěžší, Evu Olmerovou, nemá hlavní, přirozeně hrající tvůrkyně srovnatelný hlas. Kdo ho taky u nás má? Ten svůj zajímavý, zastřený a výrazně muzikální ovládá dobře. Výborně frázuje a souzní s neokoukanými aranžemi svého manžela, kytaristy Offenbartla i s celou jeho šestičlennou skupinou, stále viditelnou na téměř prázdné scéně. Jak si předsevzala: nehraje Evu Olmerovou samotnou, ale její život. Náladové změny má vepsány i ve tváři, která se naštěstí nepodobá té voskově mrtvé z nešikovné fotografie v programu. 
Šestnáctipísňový muzikál pro 22 dobře zpívajících herců ctí ve svém žánru jak českou komornost a střídmost Semaforu nebo Provázku, tak jméno Evy Olmerové. 

Projekt nezávislé společnosti NaDřeň v Divadle v Dlouhé: Nezemřela jsem. Muzikál ze života Evy Olmerové. - Scénář a režie: Zuzana Offenbartl-Dovalová, choreografie Zuzana Pokorná, scéna Milan Černý, hudební aranžmá Miloš Offenbartl, hraje NaDřeň band, dramaturgie Daniela Šteruská. – Premiéra 7.9.2013, psáno podle večerní reprízy 22.září. 

www.načerno.cz

Foto: divadelninoviny.cz