Před pěti lety zemřel Wabi Daněk. Připomeneme si ho rozhovorem, který s ním pro Music Open připravil legendární novinář Honza Dobiáš. Rozhovor vyšel k Daňkovým pětašedesátinám. (red.)

Pětašedesát roků, to už jsi skoro pamětník. Nebo ještě ne ?

No, trošku se to váže k tomu, že hodně pamatujeme, ale už si toho zase moc nepamatujeme…

Loni jsi v legraci říkal ,že když jsi v roce 2007 slavil šedesátku U vodárny ( a všichni ze sálu se namačkali na podium, aby ti mohli zazpívat Rosu na kolejích), že pětašedesátku bys mohl slavit v Lucerně, akorát by se tam všichni lidi ze sálu na podium nevešli…Chystáš něco takového ?

Ne. Teda chystám, ale to je přísně rodinná akce. Taky to souvisí s tím, že pětašedesátka není až tak slavné výročí. Ale den potom budeme s Evou sezdaní pětadvacet let !

( EVA: Kolik ? Pětadvacet ? Nojo, Staníkovi je šestadvacet… WABI: Přišel moc brzo. Nebo my jsme měli svatbu moc pozdě…)

Takové kontrolní otázky, abychom zjistili, zda jsi s přibývajícím věkem něco změnil na loňských názorech: Máš některou ze svých písní radši ?

Nemám. Všechny jsou to moje děti, jak jsem kdysi řekl.

Píšeš pořád nové písničky ?

Málo. Velmi málo. Je to možná taky proto, že čím dál, tím míň věcí mi stojí za to, abych o nich psal. Jsem takový smířlivější, už nejsem takový nášlapný a říkám si – pro některé věci je škoda práce.

Nerozmyslel sis, že bys šel do politiky ?

Já jsem nikdy nehovořil o tom, že bych šel do politiky. Já jsem si to rozmyslel už dopředu. Nešel bych do toho.

O čem jsi napsal svoji zatím poslední písničku ?

Ještě není ani hotová, mám ji rozdělanou a ztratila aktuálnost. Byla pro moji ženu, když se se mnou chtěla rozvést. Taková jako usmiřovačka…

A už víš, o čem budeš psát tu další ?

Rámcově to vím, ale musí přijít něco… slogan… a musí to být tak silné, aby mě to donutilo si sednout.

Objevila se nějaká nová věc, která tě štve ?

Člověče, od okamžiku, kdy jsem nabral rozum, je to vlastně pořád to samé. Není to o zřízení, ani o doktrinách, je to hlavně o lidech. A ti jsou pořád stejní.

Patříš mezi zpěváky, se kterými diváci asi nejvíc zpívají. Přemýšlel jsi někdy, proč to je?

Nevím, možná jak zpívám blbě, tak mi to chtějí opravit…Ale ne, mám pár písniček, které se dobře zpívají a lidi, kteří chodí na moje koncerty, rádi zpívají. To je totiž zázrak . Takže se vlastně ani nedivím a vždycky jsem z toho potěšený a dojatý.

Na písničkovém trhu se už delší čas nic moc neděje, ale tři písničky se teď trochu vymkly, protože je předtím vlastně nikdo neznal a teď mají velké úspěchy: kladenská kapela Gladly SW se svou Berounkou vyhrála soutěž Country radia, Vašek Neckář slaví důstojný comeback vánoční filmovou písní a Tomáš Klus to taky vyhrál u lidí velmi upřímným songem o věcech, které nás trápí. Co si o těchto písničkách myslíš ?

Abych pravdu řekl, já jsem pořádně slyšel jen toho Neckáře.Tomáš Klus mi nějak prošel kolem ucha – tím nechci říct, že písnička není dobrá – prostě si ji nepamatuji. Takže těžko hodnotit.Ten Vašík.. já jsem rád, že se chytil. Písnička má hitový potenciál. Je taky pravda, že rýmy nejsou pro lopaty… tam nejsou vlastně skoro žádné rýmy…ale je jednoduchá, celkem dobře se pamatuje, má vznosný text. To vymysleli dobře.

Ať chceš nebo nechceš, zařadil ses mezi legendy tohoto žánru a už ti to nikdo neodpáře. Koho ty máš z písničkářů rád natolik, že si hraješ jeho písničky ?

Z písničkářů nejvíc samozřejmě hraju Wabiho Ryvolu, Mikeše ( tj. Mikiho Ryvolu – pozn. aut.),z těch mladších samozřejmě Karla Plíhala, i když s Karlem je to takové, že on má písničky postavené pro sebe a já to neuhraju..Jarka Nohavicu…Vlastu Redla… Žalmana,toho mám přečteného , takže ho hraju líp, než Žalman…v zásadě není nikdo, koho bych neuměl zahrát. Možná Vláďu Mertu, ten je složitý, ale taky má některé písničky – Brzy jazyk nazývati, vlastní jméno Ruzyně…Přemýšlím, koho jsem v životě nezkusil si zahrát… Dobře se mi hraje Kája Diepold, toho dokonce občas prodávám i na podiu …Že by mi někdo vyloženě vadil tak, abych jeho písně ze zásady nehrál, to neexistuje.

Co by ti asi k narozeninám udělalo největší radost ?

Jsou to věci, s kterými bych se asi nerad svěřoval, protože se vztahují k rodině, dětem…Moje kariéra už je mi šumák . Samozřejmě jsem rád, když mohu hrát, mně to sviňsky baví, ale – jak bych to řekl – už jsem si své užil. Spíš by se to vztahovalo k dětem. Kdyby se našel nějaký anděl strážný, který by jim pomáhal.

Foto: František Heřman