Psal se rok 1965, pro mne zásadní a zlomový: v březnu toho roku jsem definitivně opustil svoji původní profesi – geologii - ke které mne vázala za komunistů nezrušitelná tzv. umístěnka (závazek, že absolvovanou školu si v daném oboru nutno odpracovat, v případě střední školy a v mém případě zčásti na příbramském Bytízu, uranové šachtě, mezi „mukly“ tři roky) a nastoupil do tiskového oddělení naší největší cestovní kanceláře – Čedoku.

Za tento osudový krok jsem z největší části vděčil Jirkovi Tunklovi, o deset staršímu novináři, kterého jsem poznal díky trampování jako člena redakce Mladý svět, kde v době našeho prvního setkání pracoval. On se později přesunul právě do Čedoku, kde vytvořil tiskové oddělení a v něm zaměstnal hned dva členy osady Zlatý klíč: Mikiho Ryvoly ženu Libku a mne.

Mám před sebou tištěný program, vydaný u příležitosti návštěvy a vystoupení Louise Armstronga, zvaného Satchmo, světově proslulého a oblíbeného jazzmana, v Praze. A hádejte, jaké datum tento program nese? 12. – 18. 3. 1965. Tedy ten měsíc, o kterém tu hovořím jako o svém mezním. Jirku Tunkla, novináře s hlavou plnou nápadů, nepříliš typických pro dobu hlubokého totáče, napadlo: co kdyby Čedok jazzovou superstar pozval na večeři a poté toho využil ke své propagaci? Kupodivu, byť za totáče, se tenhle nápad podařilo uskutečnit. Louis si pochutnal, čirou „náhodou“ u stolu s vlaječkou Čedoku, já jsem se díky tomu dostal dvakrát do Lucerny na jeho koncerty a fotografie Satchma s vlajkou Čedoku cestovní kanceláři opakovaně posloužila jako nástroj – řečeno reklamní řečí současnosti – velmi účinného působení v oblasti Public Relations. Na ty koncerty se nedá zapomenout, originální zvuk Satchmovy trubky mi zazní v uších, kdykoli si na ty večery vzpomenu. Jak se praví ve zmíněném programu: „...pro milióny lidí se Louis Armstrong stal živoucím symbolem jazzu, ...stal se člověkem, který této hudbě získal největší počet přátel, jednou z vynikajících postav, charakterizujících svou dobu a tlumočících hluboce lidské poselství, podobně, jako se to podařilo třeba Charliemu Chaplinovi, nebo Josefině Bakerové...

Návštěva Louise Armstronga v Praze splňuje dávný sen jeho nesčetných přátel v celém Československu“.

Atmosféru, jakou měly Satchmovy koncerty v Lucerně, těžko popsat. Publikum bylo na jeho vlnovou délku naladěno dřív, než zazněl první tón jeho kornetu. A co s námi udělala první slova první písně jeho chraplavým hlasem, to byla exploze nadšení. Měl nás „na lopatě“ a my byli šťastni – do jednoho z přítomných posluchačů. Program jeho vystoupení s podpisy všech jeho „all stars“ - co muž, to jazzová legenda – mi kdykoli na něj pohlédnu připomene zážitky, které opravdu stály za prožití – a to nedokázal pokazit ani tehdy panující totáč...