Jiří Šlitr nebyl u nás první ani jediný, kdo zcela bezrezonančním hlasem státního úředníka přiměl své posluchače přinejmenším k úsměvu, spíš ale k osvobozujícímu řehotu. Deset let před Šlitrem podobně perlil z Brna – pravda, nezpíval – „smutný muž“ Jaroslav Válek; mimochodem autor řady skečů i pro hvězdu rozhlasové zábavy padesátých let, Jiřího Štuchala. Ve srovnání s Válkovou strnulou mluvou ovšem měla ta Šlitrova mnoho odstínů.

Jiný příměr, k Rogeru Riffardovi, vypadá příhodněji. I proto, že Šlitr si šansoniéra z Brassensova okruhu při své návštěvě Paříže opravdu zamiloval. A díky internetu teď Riffard už přestal být citovanou, leč nepoznatelnou zajímavostí. Kolik toho ale ve zpívajícím Šlitrovi nakonec převládlo z klukovsky rozpoutaného Podkrkonošáka, neohnutelného stoika a swingaře Dorůžkova a Škvoreckého ročníku 1924, to si teď může každý rozmyslet sám při poslechu čtyřdisku k nedožitým devadesátinám Šlitr zpívá Šlitra. 
Se Šlitrovým výročím se jinak žádné celostátní štráchy nedělaly. Nebyly ani potřeba. Co může skladatele písniček potkat lepšího, než když pětačtyřicet let po jeho smrti „šlitrovky“ vedou v hospodách, u táboráků i v hudebních divadlech nad Hašlerem, Ježkem, Jandou, Ulrychem nebo Nedvědem, o dalších ani nemluvě? A kdy jindy než v šedesátých letech se u nás stalo, aby nejposlouchanějšími písničkami byly ty z formově „malého“, zato nejpoetičtějšího hudebního divadla? 

ZPĚVÁKEM TAKOVEJCH PTÁKOVIN 
Mluvit o renesanční šíři Šlitrových zájmů není přehnané: vrcholový lyžař sjezdař, doktor práv, člen svazu výtvarníků, klavírista, spoluzakladatel Rychnovského dixielandu, skladatel – a ze všeho nejpozději i herec a zpěvák. 
V nové roli ho rychle přijala veřejnost i odborníci. V anketě Zlatý slavík byl v roce 1964 šestý (mj. před Hálou, Volkem, Bobkem, Cortésem a Mayerem) a když o dva roky později vyšla knížka Zpěváci bez konzervatoře, nejčastěji přetiskovanou a citovanou kapitolou z ní byla ta o Šlitrovi. 
K jakému druhu zpěvu Šlitr tíhne, se dalo usuzovat už v začátcích Semaforu, když se někdy třeba jen letmo zmiňoval o našich zpěvácích. Od Karla Štědrého se mu líbila písnička Sbohem slečno Miková; ta smutná, ostýchavá poloha. V zákulisí si Šlitr občas pobrukoval i repertoár jiných, tehdy ještě neznámých „nezpěváků“, Vodňanského a Skoumala. Mimochodem: prvním profesionálním interpretem Šlitrových melodií byl za předsemaforských časů herec Lubomír Lipský. 
Co se vlastně lidem na Šlitrově zpěvu tak líbilo? Když v záznamu představení Ďábel z Vinohrad řekne Já jsem tady vod toho, abych zpíval a tancoval, publikum zařve smíchy. Bylo to tím, jak se pod buřinkou tvářil bezbranně? Jak tolika kritikům připomínal Friga aneb komika němých filmových grotesek Bustera Keatona? 
Šlitrovi jeho vizáž vynesla už na rychnovském gymnáziu 32 přezdívek a všechny si je zaznamenal. (Informuje v přiložené brožuře Karel Koliš, někdejší předseda semaforského Jonáš klubu.) V Praze mu Miroslav Horníček říkal Socha, Evžen Jegorov Rybín – to se vžilo v Semaforu nejvíc – a Fedinand Havlík Tišín. Zdá se, že jako se nemusel na jevišti přetvařovat, nechtěl ani měnit svůj celodenní hlas. Ten nejistý úzký zvuk, tu skřípavý, tu vrzavý, to nebyla žádná stylizace. O jeho účinku vůbec nepochyboval. A pokud se mu zdála posluchačská reakce matná, včas varoval, že je to ptákovina. 
S našimi zpívajícími komiky minulosti neměl téměř nic společného. Vlasta Burian byl čarodějem hlasových převleků, Jára Kohout smíchovým náklaďákem s pedálem sešlápnutým až na podlahu. Šlitr znal váhu každého slova. Někdy měnil jejich odér od noty k notě, jindy odzpíval i dlouhou pasáž jako ztuhlý žáček. Se svou muzikálností a vkusem se trefoval takřka neomylně. 
Když v jedné chvíli ironizuje, jak to rozjede a publikum půjde s ním, je v tom samozřejmě odpor k herecké frázi, ale zároveň i sebedůvěra. Měl přece za sebou, i když „jen“ jako atraktivní klavírista, stovky představení na světových výstavách v Bruselu a Montrealu. A Semafor znal ze všech úhlů zvenku i zevnitř, navzdory nebo spíš díky tomu, že v něm nikdy nebyl zaměstnaný. Historie tak zná Šlitra i jako nejvlivnějšího ze všech externistů. 
Pro pamětnické labužníky budou zvláště zajímavá všechna srovnání Šlitrových interpretací mimošlitrovských písniček. Kdykoli se dotkne Ježka a V&W, nikdy nevíme, kam nás svými variacemi zavede. Nepředvádí harmonická salta mortale, spíš si jen tak hraje. Někdy nápaditě, jindy obyčejněji (Nikdy nic nikdo nemá). Skutečná exhibice je tu jediná, nejskvělejší z celé jeho sedmileté zpěvácké kariéry: opožděné frázování za doprovodem. Nejdřív k ní ještě používal Klokočí, v Ďáblovi z Vinohrad už Sinatrův hit Strangers In The Night. Takhle „neumět“ frázovat je ďábelské a sotva který zpívající komik by se odvážil ten Šlitrův kousek zopakovat. 

CO JSME MUSELI MÍT NEJRADŠI 
Ve dvoudiskovém záznamu Ďábla z Vinohrad jsou vedle de-sinatrizovaného hitu i méně známé chuťovky z jiného soudku. Natáčelo se 3. října 1968 a Šlitr si pomoc bratrských vojsk vychutnal, jak to uměl jen on – a Jiří Suchý. V tomto ohledu je čtvrtý disk závěrem, jak má být. 
V režii Jiřího Menzela a Evy Sadkové se Vinohradský ďábel sune k politickým pointám nenápadně, skrze nevinnou prohlídku divadla pro přihlížející návštěvnice, Miluši Voborníkou a Naďu Urbánkovou. Šlitrův hlas mnohokrát přeskakuje do fistule a láme všechen děj plačtivým výkřikem Já vás neznám! Zdánlivě už to srandovnější nemůže být. A z ničeho nic: Nás je v republice 14 milionů. To počítám ty, co sem patřej… Zdánlivě nejdelší potlesk. Naše divadlo se honosí dvanácti reflektory vesměs západoevropského původu. Až na ten v rohu, co nesvítí. Ten je původu východního. Ale my ho máme nejradši, dětsky jásá doktor Šlitr a následuje nejdelší potlesk představení. 
Jak o tom napsal Jan Kolář: Všechno – každé slovo, každý symbol – nabylo jiný význam a nový smysl. Ani se nemuselo zpívat Běž domů Ivane. Stačila písnička Teplé prádlo s reklamním sloganem Méně vodky – bavlněné spodky. 
Kouzlo projektu Šlitr zpívá Šlitra bude účinnější, pokud nebudeme brát jeho název doslovně. Často v něm Šlitr hlavně mluví a zpívají jiní včetně Jiřího Suchého. Kdyby tu měla být pouze Šlitrova zpěvácká čísla, mnohá by se musela opakovat z dřívějších vydání. Tomu se editor Lukáš Berný rozumně vyhnul. Snad se mělo čtyřalbum jmenovat jinak. 
Drobnou nešikovností jsou i dezorientující názvy nahrávek podle první vyřčené věty. Třeba Říkal jsem, že jsem nikdy nechodil na hodiny piána. Hledali byste v tom slavnou Šlitrovu promluvu Jak se zachovat v případě požáru? 
Je to pátá Berného spolupráce se Supraphonem a producentkou Naďou Dvorskou. Předtím stejně pečlivě, s láskou i znalostmi, sestavil semaforské krabičkové komplety …léta šedesátá (11 CD) a Léta 70. a 80. (12 CD). Málokdo pro zvýraznění moderní české populární hudby udělal poslední dobou tolik, co tento šestatřicetiletý sběratelský nadšenec. 
Samostatnou kapitolou je vložená brožura. Navazuje na všechny předchozí, aniž by se informace opakovaly. Nejdelší text, shrnující důležité zastávky Šlitrovy cesty, napsal sám Berný. Připomněl i zapomenuté souvislosti. Například rok 1967, kdy kapelník Ferdinand Havlík natolik nesouhlasil s beatovým Ďáblem z Vinohrad, že dočasně opustil Semafor. Za rok se zas vrátil.
Celý editorský příspěvek Berného je nejen věcný, ale i vzácně skromný. Ani náznak sebechvály, že sehnal nejen informace o Rychnovském dixielandu, ale i šest jeho unikátních nahrávek. Místo toho postavil hezký novinářský pomníček Šlitrovu spolužákovi Josefu Teleckému, který v roce 1947 pro kapelu sestrojil mikrofon a s pomocí dvoulampového rádia i nahrávací zařízení. 
I z těžko čitelného zvuku těchto unikátů máme jakousi představu, jak hrál třiadvacetiletý Šlitr na piano: jako na jeden z rytmických nástrojů, podle jazzových tradic. 
Autorem většiny fotografií je Ivan Englich, intendant Semaforu v časech Gotta a Hegerové. Pokud neobjeví míň známé snímky on, už asi nikdo. 
Mezi vzpomínkovými texty Miroslava Horníčka, Jiřího Suchého a Jiřího Menzela překvapuje historka Jana Vodňanského, neuvěřitelná, nicméně přesně situovaná do roku 1960 a na vysokoškolské koleje v Podolí. Devatenáctiletý Vodňanský tam zpíval se Suchým místo Štědrého Potkal potkan potkana. Za doprovodu Jiřího Šlitra a bez zkoušky! (I pokračování je mimořádné.) 

Ani humorem nabité projekty se občas ovšem nevyhnou příkladům, že humor je někdy pěkná dřina. Třeba rozhlasový Gramotingltangl k svátku sv. Jiří 1966. Suchý se Šlitrem si k sobě pozvali třetího Jiřího, režiséra Bauera. Cestou z prosklené kukaně mezi oba komiky ztratil jinak výborný spolupracovník Semaforu jaksi glanc a začaly růst kaktusy. Coby bonus k druhému disku Šlitr zpívá duety je to rarita, leč postradatelná. 
Mezi jinými Šlitrovými hosty se blýskla Miluše Voborníková zejména hlasovým objemem a mladistvou průrazností, Naďa Urbánková pak Pudivínem, jednou z polozapomenutých, ale nadčasových perliček Šlitra a v tomto případě ještě víc Suchého. Otextoval ji v roce 1967, ale kdyby řekl, že až 22. srpna 1968, znělo by to důvěryhodně. Svým způsobem s ní o dvacet let předešel Nohavicova Darmoděje. V současném Semaforu ji nezpívá špatně Olina Patková, i tak by ale Pudivín stál za mužskou bluesovou verzi. 

Jiný dobový obraz, pochod Když voják jede do boje, je pozoruhodný jak Šlitrovým naprosto vážným zpěvem, tak nápadnou tempovou, rytmickou a náladovou podobností s protiválečným hitem Francise Lemarqua, Quand un soldat. (Česky se zpívalo Když do války jde voják za prací.) Tohle naštěstí urputným hledačům Šlitrových domnělých „krádeží“ tehdy ušlo. A dnes už víme, že takovému Dylanovi se vloudí do hlavy i frapantnější výpůjčky. 
Na konci ohlédnutí za čtyřmi disky, které měsíc v přehrávači provázely recenzenta řidiče po vlasti a vracely ho až o padesát let zpátky, malé osobní vyznání. Nikdy mi někdejší bonmot pražských kaváren – Semafor je, když je Šlitr – nezněl hloupěji a schválněji. Suchý i Šlitr, každý je jiný. Zvláště v nahrávkách. Suchého improvizace, odpich a frázování v Sádle na chleba jsou z jiných pocitů než Šlitrův nadhled a stesk v Melancholickém blues. 
Díky Šlitrovi, že se nenechal žádným úspěchem vyprovokovat, aby obkresloval intonace, které u lidí zabíraly. Díky Suchému, že netrpí fórovacím tikem, ani se dodnes nenaučil se při zpívání šetřit.

(Divadelní noviny, 8/2014)

www.načerno.cz