Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Bílé Karpaty - Lopenické sedlo

V jistém manuskriptu jsem vyslovil domněnku, že Wabiho Ryvolu jsem poprvé uviděl roku 1620. Nebylo to příliš daleko letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Sudličník Ryvola mi tenkrát poprvé zachránil život, neboť jeho sudlice, za níž jsem utíkal, byla původně moje. Skutečností ovšem je, že někdy v polovině šedesátých let minulého věku jsem upadl v nemilost u ortodoxního trampstva, neboť se kamarádím s Wabi Ryvolou, což není trampské. K tíži mi přičetli i to, že hraju na banjo a píšu do novin.

Neboť i Wabi psával do novin, stejně jako to činil jeho bratr Miki. Přátelé z Kopidlna, to banjo bylo tenorové a já na něj hrál způsobem opravdu zločinným. Na banjo nelze dost dobře hrát Bílé skály. Z cancáků jsme si tehdy opisovali Kidovu Krinolínu a Wabiho Hejno vran. Ostatně i Slaboch Ben byl pro nás sdělení, především díky skutečnosti, že v této písni nešplouchali bílí lososi. Byl to čas revoluce v trampském nazírání na svět, neboť generace konce padesátých a začátku šedesátých let – vyzbrojena pro vstup do lesa písňovým odkazem meziválečného období – najednou zatoužila hovořit po svém.

Velmi dlouho se ještě táhly ideové boje, neboť zločinná a svatokrádežná banja a gibsony najednou odkoukaly tříakordové harmonie, patřící rokenrolu a tomu, čemu se později u nás začalo říkat česká country. Honza Vyčítal porážel na hlavu češtinu, stejně jako George Falada a pak Marko Čermák a Sváťa Nebeský a další a další. Byla to krásná a revoluční doba pro trampský nárůdek. Neodvíjela se ovšem zbavená souvislostí. V určité historické determinaci se už chvíli před tím scházeli v Redutě manželé Sodomovi a Jiří Suchý a Jiří Šlitr, věčně mladý Karel Vlach tehdy vsadil na Suchého blues pro tebe, jež ovšem musel pro rozhlas nazpívat zpěvák profesionální, kterým byl Josef Zíma…

Zrodil se Semafor.

Leč na světě už byla Krinolína Kapitána Kida, stejně jako Slaboch Ben, ke kterému se autor dlouho nechtěl hlásit, považujíc ji za pitomost mládí…

A generace zakladatelů hudebního směru, jemuž už dnes ani neříkáme moderní trampská píseň, neboť oba proudy se už dávno spojily, se vehementně snažila ozkoušet všechny polohy svého talentu. Polovina šedesátých let byla nesmírně plodná na poměrně soukromé, zato dost smělé literární debuty. Jedna okrajová a dodnes nezhodnocená oblast české prózy se zalidnila trampskými postavičkami. Jejich otci byli Wabi a Miki Ryvolové, Honza Vyčítal, Miloš Kohout, Marko Čermák, Ivan Spal… A zatímco Honza Vyčítal připravoval k vydání v královehradeckém Kruhu sbírku povídek Potlach, Kapitán Kid ve svém bytě v ulici generála Svobody v Liberci dokončoval rukopis své první knížky.

Taková to byla doba. Musíme si ji připomenout, neboť je dosud ojedinělá, i když uplynula spousta let, ať se na mně každoroční laureáti Trapsavce zlobí nebo ne.

Jak se tak dívám na peripetie života Wabiho Ryvoly z mnoha různých úhlů, můžeme mu členitost jeho životní cesty závidět nebo nezávidět. Wabi sám tabuizoval jednu etapu svého života. Vím to, a celá ta léta zásadních i pošetilých chlapských rozhovorů jsem to toleroval.

 

Stopadesát let stará hliněná chalupa uprostřed sadu. Samota v Bílých Karpatech. Jezdívali tam nejen Ryvolovi, ale i řada dalších muzikantů. Tento snímek není z vrtulníku, ale z protějšího svahu Velkého Lopeníku.

Až jednou, když už bylo jaro na dohled a před chalupou ještě hromada sněhu, poprvé jsem o tom začal mluvit.

Potřeboval jsem to vědět.

Jiří Wabi Ryvola, rodák z Motyčína, vyrůstající ovšem v Kladně, student gymnázia, školskou reformou vrácen do třetí třídy měšťanky, korepetitor, sbormistr, muzikant a sólový zpěvák mládežnického tělesa, které mělo až sto členů. Ráno šli do školy, odpoledne hodili tašky s učením do kouta a v tmavomodrých košilích s odznakem SČM utíkali na zkoušku. Pokud nezkoušeli, asi někde zpívali. A večer šli na noční výmlat. Bylo několik let po válce a ta nevelká země v srdci kontinentu, od pátého století osídlena Slovany, se těšila z vítězného konce války a z toho, že teď konečně vezme vládu věcí svých do svých rukou.

Jídlo bylo na lístky a moc ho nebylo, ale stačilo někde říct – máme hlad. Pak přišly stavby mládeže. I na nich se zpívalo.

Bojím se, že jsme se naučili uvažovat trochu jinak.

A následovaly první trampské ohýnky na stezkách dávno prozkoumaných generacemi otců, leč nepoznaných námi. Pořád to byla ta stejná rovina. Rovina otevřené náruče, kterou se Wabi naštěstí nikdy nenaučil zavřít.

Seděli jsme v hliněné chaloupce v Bílých Karpatech u krbu, venku ještě na pár dnů duněla tuhá zima a vedle v malé komůrce, co tam dřív skladovali brambory, aby v té druhé, kam si za chvíli ustelu do spacáku, bydlelo deset lidí z rodu Machalů, tedy v té komůrce na brambory a na kamarády oddychovali malej Kubíček a Sašena.

Musel jsem Wabimu říct, že právě to nadšené poválečné období mu závidím.Uteklo mi před nosem, o chloupek. Mikimu taky, jsme o sedm let mladší. A pak už jsme žili v době, která důvody k nadšení nenabízela.

Wabi měl jaksi intuitivní tvůrčí metodu, které velmi rozumím. Když pracoval v ČKD, jel jednou podzimní a jistě rozespalou tramvají a na Invalidovně při pohledu na barevnost stromů ho napadlo, že odjíždí a za sebou má babí léto. Tak vzniklo Vodjíždím. Wabi vychází ze sloganu. Zaujme ho malebnost, básnivost věty. Leč zatím neví, co se přihodí dál. Dozví se to za psacím stolem. Jsem si jist, že na tu chvíli rozuzlení netrpělivě čeká.

A nikdy se k jednou napsané věci už nevrací.

Zatímco napsal na 260 písniček, povídek napsal kolem třiceti. V podstatě je psal v jednom, už výše zmíněném a dost vzedmutém tvůrčím období. Říká – nedokážu psát do šuplíků. Jeho povídky vycházely časopisecky. Pak je přestal psát, takže nevycházely. Jelikož nevycházely, nikdy už je psát nezačal.

I v tom mu rozumím.

Stejně jako rozumím legendárnímu nekonečnému pásu rotačkového papíru, který si jednou pro vždy vložil do psacího stroje Jack Kerouac, aby napsal On the Road. Cena On the Road ovšem není jen literární, jako spíše revoluční. Byl to políček příliš spokojené a samolibé americké literatuře padesátých let. Pak následovaly políčky další.

Ona tato tvůrčí metoda nutná pro novináře, je pro básníka či spisovatele spíš zhoubná.

Když už jsem byl dlouho novinářem, rozhodl jsem se pro defloraci literatury. Napsav novelu, porazil jsem jí Wabiho a ostatně novinářskou metodou pěkně naznak. Se vší pokorou si to uvědomuji právě v tyto dny, kdy tu novelu přepisuji do podoby scénáře celovečerního filmu.

Ostatně Wabi měl možnost prokázat i svůj novinářský talent. Aniž o to usiloval, spěl Wabi Ryvola k podobě prototypu současného trampa, který se umí dívat kolem sebe a umí o tom hovořit. Vilém Heckel fotografoval hory, Mirek Hucek v Mladém světě fotografoval mladé lidi, jací jsou, Juraj Puci kladl první rekordy dálkoplazů, Wabi Ryvola s expedicí Mladého světa putoval Sibiří…A psal písničky a reportáže a povídky, redigoval mládežnický časopis, s osadní kapelou si odváželi první porty…

Byl v té době velikou a šťastnou osobností. Ovlivnil celou následující generaci trampských písničkářů, ovlivnil i mne.

Nemyslím, že by si trampská literatura šedesátých let příliš lámala hlavu s kontinuitou vývoje různých směrů české prózy. Dokonce podezřívám ty bouřliváky, že se o ni ani nezajímali.

Učinili totiž to, co dodnes zůstává nejopravdovějším v každé výpovědi. Hovořili o tom, co prožili a činili tak s gustem. Odpusťte – jak jim zobák narost. A hle – najednou se vřadili do kontextu české literatury alespoň vnější stránkou, módou hovorové řeči. Wabi upřednostnil kladenštinu, je stejně tvrdá jako chlapi z hutí. Psal příběhy. A říká o nich další věc, které je třeba rozumět - nepsal jsem nikdy nic vykonstruovaného, přišlo mi to nefér. Psal jsem o tom, co jsem zažil. Jsou to příběhy na jednovětou anekdotu, nebo na mnoho vět u ohně. Jinam jsou zřejmě nepřenosné. Ve Wabiho tvorbě najdete podivný a hravý svět neexistujícího jazyka, kterým občas hovoří existující lidé. Katastrofické vize civilizace a především trampingu uvnitř katastrofické civilizace, o tom psali podobným jazykem s Mikim a Kapitánem Kidem. Jakoby O´Henryho (Wabi ho měl rád) povídku o zvířeti, jež mohlo být veverkou. A najednou vám doma najdu velmi zaprášenou povídku pro maličkého Wabiho syna Robina, jenž dorostl bezmála dvou metrů a učiniv po stránce tělesné přípravy vše pro to, aby se stal parašutistou, odsloužil tu vytouženou vojnu u týlové jednotky.

Měli jsme po létech velice krásnou noc, u ohně v Bílých Karpatech, kam Ryvolovi dvakrát do roka s dětmi zajížděli, neboť tam lidé hovoří slovensky a pro mléko se chodí s ešusem kravičce ke struku. Rovněž tam kvetou hvězdy na nebi a především v srpnu velmi padají, což bývá čas tajných přání, jen si na ně vzpomenout.

Den předtím jsem si vyšlápl na běžkách jarním sněhem stopu na Hribovně. Hribovně jsou bratru hodinu daleko když se neflákáte, a jednou denně odtud odjíždí autobus. Přemázl jsem si běžky červeným voskem, dal pusu Sašence i Kubíčkovi a s Wabim si utrhli zbývající palce.

Trampům ovšem dorůstají.

Mám ho rád, ale nedá se to jen tak říct. Tak jsem zvedl rukavici s hůlkou nad hlavu.

Ahoj. - Ahoj, pravil Wabi.

A jelikož jsme měli tu krásnou noc u krbu, řekl mi - napíšu povídku.

Moc bych si to přál.

Dvacet let, co povídky nepsal, je veliká doba na dozrání, žádné z našich jihomoravských vín tak dlouho nevydrží. Alespoň u mne doma ne.

Těším se na tu povídku.

(úvod k samizdatovému vydání knihy povídek Wabiho Ryvoly Podivnej weekend, 1987)

 

Ruční obloukovou pilou jsme na podzim společně s Příbojáky porazili ořech. Wabi čas od času vybíhal od krbu a volal - "hale, co se přihodilo?"

Foto Jana Skotalová

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6642959

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz