foto: Hynek Glos, Lidové noviny

Vladimír Jiránek byl milován všemi. I když se mu říkalo filozof z Pařížské ulice, rozuměli mu všichni. Hlavně v době, když byl ještě mistrem podtextů, které přehlédli jenom cenzoři. Poslední stránky Mladého světa byly vyvěšovány na kolejích i v dílnách.Uměl přesně najít aktuální pointu a přitom většina jeho kreseb je nadčasová. Dokazuje to řada jeho knih.Byl vždy angažovaný v tom kladném slova smyslu a Česká unie karikaturistů je hrdá na to, že byl od roku 1990 jejím prvním předsedou. Předběhla prezidenta s jeho vyznamenáním, když mu udělila výroční řád „unie“ – Řád bílé opice.

Russel Means s představitelem hlavní role filmu Poslední mohykán, skvělým hercem Danielem Day Lewisem

V pondělí 22. října v indiánské rezervaci Pine Ridge, Jižní Dakota, zemřel na rakovinu krku Russel Means. Byl původem Oglala / Lakota Sioux a zastával práva amerických indiánů. Brojil proti nedodrženým smlouvám. Byl členem AIM - American Indian Movement a byl aktivní v okupaci Wounded Knee v roce 1973. Byl filmovým hercem a ve filmu Poslední Mohykán hrál jednu z jeho největších indiánských rolí.

Ve věku 73 let zemřel autor nesmrtelného hitu San Francisco Scott McKenzie. Hudebník zemřel doma po propuštění z nemocnice, kde byl hospitalizován po předchozím infarktu. Píseň zachycující atmosféru 60. let se mezi květinovými dětmi stala jejich neoficiální hymnou. Odhady tvrdí, že se jí prodalo přes sedm milionů kopií, ve své době byla čtvrtá v americké hitparádě, nahrály ji stovky interpretů po celém světě. Navzdory smrti autora a interpreta nese píseň San Francisco v sobě dál mírumilovný odkaz hippies, vzpomínku na zlatá šedesátá léta, pro mnohé vzpomínku na vlastní mládí.
 
 

Nechce se věřit, ale kalendáře fakt jsou neúprosné: Miloši Skalkovi je od 26. srpna už taky pětašedesát! Maturoval na Střední chemické, pak tři roky bojoval s pedagogy VŠE – ale po návratu z pobytu v USA ( jako jediný tuzemec tam tehdy navštívil festival ve Woodstocku ) shledal, že tudy cesta nepovede, přestoupil na novinářskou fakultu a tam už setrval až do promoce a posléze i doktorátu. Jako diskžokej začínal hned už z kraje let sedmdesátých, současně už tehdy psal do hudebních časopisů (Melodie, Pop Music Expresu, Aktuality Melodie ) oné dřevní doby a převážně, žel, ( z moci úřední ) jepičího života.

K jubilantovým 75. narozeninám

Pamětníci vzpomínají na koncerty Rangers nebo Greenhornů, uváděné tímto konferenciérem, pravidelní posluchači rozhlasu, kteří odebírali programový věstník, si možná vzpomenou na několik roků pravidelných sloupků o country, milovníci gramofonových desek i dalších nosičů znají jméno Mirek Černý z obalů a textů písní, současní posluchači pořád určitě vědí, kdo zpívá Balíček karet, 100 let z amerických dějin o prezidentech Lincolnovi a Kennedym, či tátovu písničku o dospívající dceři Zatím co ty spíš. A tak bylo logické položit Mirkovi Černému pár otázek, abyste se o něm dozvěděli možná i něco, co nevíte.

Když zemřel Elvis, zastavil se svět

Měl jsem 16. srpna 1977 službu v tiskárně. Všech pět československých večerníků nevycházelo večer, ale v poledne. Rukopisy se do tiskárny odevzdávaly odpoledne předtím, aby je noční směna stačila vysázet a podle makety zalomit. Od brzkého rána pak v tiskárně seděl technický redaktor, sporťák a jeden píšící redaktor, který upravoval poslední rukopisy, nabíral a zpracovával předpověď počasí, poslední aktuality z ČTK, výpis z policejní svodky do oblíbené rubriky Černá kronika. Tehdy se všechny ty kriminální trapasy vešly do jednoho sloupku na sedmé straně. Dnes jdou rovnou na titul a žijí z toho celé deníky. No, deníky... Bůhví, co to je.

Možná to někoho překvapí, ale město Sázava leží (nebo stojí) u Zlaté řeky. Pokud jsem si to popletl, tak ať mi trampové prominou. Trampy jsem potkal už na Wilsonově, nyní Hlavním nádraží. Byli to kluci z Paběrek a já nevěděl, zda se mám k nim hlásit. Byl jsem v bílých kalhotách a kraplakově červeném bluzonu, který mi přivezl syn z Cejlonu, nyní Srí-Lanky. Ale přivezl nám také čaj, který se nejmenoval Srí-Lanka tea, ale Premium Ceylon Tea. Je dobrý.

Marko Čermák s Greenhorny počátkem sedmdesátých let.

Aktivní muzikant, průkopník hry na banjo, zručný a uznávaný kreslíř, milovník přírody a v neposlední řadě neúnavný tramp duší i tělem. To všechno jsou přívlastky vážící se neodmyslitelně ke jménu Marko Čermáka, který letos oslavil, ačkoliv by mu to nikdo nehádal, již dvaasedmdesátku. Je jen málo takových, kteří si označení tramp skutečně zaslouží a kteří nevyměnili trampskou stezku za bačkorové pohodlí u televizních obrazovek. A proto se náš dnešní rozhovor s tímhle rytířem zeleného erbu bude točit právě kolem trampingu a věcí, které s ním souvisí..

Jablkoň v Lucerně před dvěma lety

Někdy koncem roku 2010 jsem si psal s mým kamarádem Jirkou Brunclíkem, kterej nám do Malostranský besedy kdysi v osmdesátejch přitáhl seskupení skvělejch muzikantů, které si říkalo Jablkoň. Němec, Bellmann, Podobský. Michal, Ingo, Ivan. Hrávali u nás často a samozřejmě i na Vokalíze - hýčkaném dítěti Jany Koubkové a mé kolegyně Marcely Návesníkové, v osmdesátejch jedné z dramaturgů Malostranské besedy.

Jiří Sovák a Josef Kemr v úspěšném seriálu Chalupáři

Vzpomínka na scénáristu Františka Vlčka (1910-1981).

Co vám budu povídat, v těch Ratajích nad Sázavou koupil někdy v padesátejch chalupu ňákej Franta Vlčků. Jezdil tam na weekendy, což tenkrát byla sobota vodpoledne a neděle, no dyť se vo tom i zpívalo jaká to byla pakárna! Pamatujete přeci „My sme parta veselá jezdíme rádi ven, pro nás anglická sobota je náš dávnej sen...“ A tendle Vlček měl dvě céry. Martinu a Melitu. No tenkrát v padesátejch to bylo neslýchaný! To byly samý Olji, Zoji, Nadi a podobný ména vodněkud z východních plání kéž mi to ty kočky, kerý to postihlo vodpustí. A eště ty holky Vlčkovy byly vo něco starší než já a vostatní klucí z Rataj, sice jen vo fous, ale v tomdle věku se na to kouká jinak. Byli sme pro ně malý smradi.

Žluté růže a Olga Matušková zahajují muzeum

Waldemar Matuška – třebaže má na vyšehradském hřbitově hrob s deskou, kterou mu navrhl kamarád Kristián Kodet – je tady pořád s námi a dosvědčily to i dvě události, kterými jsme si připomněli Waldovy ( už tohle pojmenování, pod kterým ho všichni znají, o něčem svědčí) nedožité osmdesátiny.