Možná to někoho překvapí, ale město Sázava leží (nebo stojí) u Zlaté řeky. Pokud jsem si to popletl, tak ať mi trampové prominou. Trampy jsem potkal už na Wilsonově, nyní Hlavním nádraží. Byli to kluci z Paběrek a já nevěděl, zda se mám k nim hlásit. Byl jsem v bílých kalhotách a kraplakově červeném bluzonu, který mi přivezl syn z Cejlonu, nyní Srí-Lanky. Ale přivezl nám také čaj, který se nejmenoval Srí-Lanka tea, ale Premium Ceylon Tea. Je dobrý.

Marko Čermák s Greenhorny počátkem sedmdesátých let.

Aktivní muzikant, průkopník hry na banjo, zručný a uznávaný kreslíř, milovník přírody a v neposlední řadě neúnavný tramp duší i tělem. To všechno jsou přívlastky vážící se neodmyslitelně ke jménu Marko Čermáka, který letos oslavil, ačkoliv by mu to nikdo nehádal, již dvaasedmdesátku. Je jen málo takových, kteří si označení tramp skutečně zaslouží a kteří nevyměnili trampskou stezku za bačkorové pohodlí u televizních obrazovek. A proto se náš dnešní rozhovor s tímhle rytířem zeleného erbu bude točit právě kolem trampingu a věcí, které s ním souvisí..

Jablkoň v Lucerně před dvěma lety

Někdy koncem roku 2010 jsem si psal s mým kamarádem Jirkou Brunclíkem, kterej nám do Malostranský besedy kdysi v osmdesátejch přitáhl seskupení skvělejch muzikantů, které si říkalo Jablkoň. Němec, Bellmann, Podobský. Michal, Ingo, Ivan. Hrávali u nás často a samozřejmě i na Vokalíze - hýčkaném dítěti Jany Koubkové a mé kolegyně Marcely Návesníkové, v osmdesátejch jedné z dramaturgů Malostranské besedy.

Jiří Sovák a Josef Kemr v úspěšném seriálu Chalupáři

Vzpomínka na scénáristu Františka Vlčka (1910-1981).

Co vám budu povídat, v těch Ratajích nad Sázavou koupil někdy v padesátejch chalupu ňákej Franta Vlčků. Jezdil tam na weekendy, což tenkrát byla sobota vodpoledne a neděle, no dyť se vo tom i zpívalo jaká to byla pakárna! Pamatujete přeci „My sme parta veselá jezdíme rádi ven, pro nás anglická sobota je náš dávnej sen...“ A tendle Vlček měl dvě céry. Martinu a Melitu. No tenkrát v padesátejch to bylo neslýchaný! To byly samý Olji, Zoji, Nadi a podobný ména vodněkud z východních plání kéž mi to ty kočky, kerý to postihlo vodpustí. A eště ty holky Vlčkovy byly vo něco starší než já a vostatní klucí z Rataj, sice jen vo fous, ale v tomdle věku se na to kouká jinak. Byli sme pro ně malý smradi.

Žluté růže a Olga Matušková zahajují muzeum

Waldemar Matuška – třebaže má na vyšehradském hřbitově hrob s deskou, kterou mu navrhl kamarád Kristián Kodet – je tady pořád s námi a dosvědčily to i dvě události, kterými jsme si připomněli Waldovy ( už tohle pojmenování, pod kterým ho všichni znají, o něčem svědčí) nedožité osmdesátiny.

V+W tentokrát obráceně - Jan Werich a Jiří Voskovec

Jednoduché V ve slavné značce V+W má narozeniny 19. června a my máme proč je slavit, i když oslavencův popel zčásti leží vedle Werichova popela na pražských Vinohradských hřbitovech, zčásti v Atlantickém oceánu, nejspíš u Long Islandu, kde byl Atlantiku svěřen. Říká se ( tedy v Čechách určitě, ale patrně i jinde), že nic není náhoda, a tak nepřekvapí, že další ze slavných dvojic naší kultury – Jan Vodňanský – se narodil sice o řadu roků později, ale také 19. června. Už překvapivější je skutečnost, že malý Jeník Vodňanský viděl slavný film V+W Pudr a benzin už v osmi letech a že už tehdy si řekl, že by se s panem Voskovcem chtěl potkat. A to se také stalo, i když mezitím uplynula spousta let. Ale aspoň mohl jet do Ameriky jako polovička významné a výrazné dvojice Vodňanský – Skoumal, a tak se potkali vlastně dva kolegové.

Pavel Číča Jelínek (vpravo) s Fedorem Skotalem, šéfredaktorem Musicopen.cz

Je to již více než tři roky, co se v Brně zrodilo nové country rádio Čas. Moravská metropole a vlastně celá jižní Morava na tuhle událost čekala mnoho let, protože country, trampská a folková muzika byly žánry, které se v této oblasti, proslulé kvalitními sbory, vysílaly jen okrajově. Jednou z tváří rádia Čas se stal i kapelník brněnské trampské skupiny Karabina Pavel Čiča Jelínek. Čiča je také autorem knihy Volání větru – historie brněnské trampské písně a také několika publikací o brněnské hantýrce. Jeho posluchači oblíbený pořad Slezina pevně zakotvil v programové náplni brněnského country rádia Čas.

Rozhovor s docentem Jiřím Hoškem

Vyhrál jsi Čajkovského soutěž violoncellistů na Pražském jaru, dal jsi dohromady kapely Wyjou a Newyjou ( kde hrál i Marek Eben), exceloval jsi u pianina na betonové ploše před pavilony P a R plzeňského výstaviště při Portě, vychoval jsi dceru Dominiku, která jde úspěšně ve tvých violoncellových stopách…co dalšího jsi ještě stihl za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli ?

S Ruth jsem se letmo seznámila na Jamboree ve Strakonicích v roce 2004. Zanedlouho jsme se opět setkaly na Banjo Jamboree v Časlavi. Mezi řečí jsme zjistily, že obě máme boty z toulavých psů a zřejmě i stejnou krevní skupinu...Ruth byla nadšená z českých skupin, nejvíc se jí líbila Druhá tráva. Tak jsem ji představila Robertovi Křesťanovi a Luboši Malinovi – kterého se nesměle zeptala, jaké jejich cédéčko by jí doporučil. Tehdy padla volba na Best & Last. Hned si je zakoupila a hrála pořád dokola v autě.

První částí termínu Sauerkraut Cowboys je německé jméno pro zeleninovou složku vepřo-knedlo-zelo, ta druhá odkazuje na Divoký západ. Nejen tímto pojmenováním muzikoložka Ruth Ellen Gruberová vystihuje svůj obdiv pro český bluegrass, jehož jméno pomáhá šířit v USA.

Píše o revitalizaci židovské kultury po pádu železné opony, ale fascinuje ji hudba, která u nás měla funkci společenského, proamerického manifestu. Spisovatelka Ruth Ellen Gruberová překládá písně Druhé trávy Roberta Křesťana, přednáší o českém bluegrassu v Nashvillu a také je autorkou termínu Sauekraut Cowboys pro evropské opojení Divokým západem.

„Když byly v Německu americké jednotky, armádní radio vysílalo country i jazz a ovlivnilo místní publikum. Dnes country získává nové fanoušky a Američané objevují bluegrass z Česka“, řekla R.E. Gruberová.

Joe Indián

Joe Indiána ( vlastním jménem Jana Spěváčka), přivezli kamarádi z Proboštova-Přítkova, kde bydlí ( je to kousek za Teplicemi) a pomohli mu i se schodů do klubových prostor vinohradského Carpe Diem, protože Joe, který tolika lidem pomohl se zdravím, se dočasně nepohodl se svou nohou, ozbrojil se tedy francouzskou holí a pohyboval se velmi opatrně.Roky se mu zastavit nepodařilo ( ačkoliv své srdce umí zastavit na tři minuty 38 vteřin) , a tak mefistovský knírek a černý vous vyměnil za prošedivělá vousiska. Třetí díl knihy Rozmluva s duchovním mistrem ještě neopustila tiskárnu, a tak pár šťastlivců si odneslo jen první díl s názvem Cesta magie. Druhý díl je zcela rozebraný, a tak třetí kniha přijde jistě víc než vhod všem, kteří se po ní pídí v knihkupectvích.