Některé stanice, jako WSB v Atlantě a WBAP v texaském Fort Worthu, vysílaly pravidelné pořady hillbilly muziky, zvané barn dance (tancovačky na mlatě), už v roce 1922. Žádný z nich však nedosáhl proslulosti, která by se dala alespoň trochu přirovnat ke slávě National Barn Dance, jímž v dubnu 1924 vstoupilo do historie rádio WLS (World´s Largest Store) v Chicagu. Jeho popularita mimořádně vzrostla v roce 1933, kdy se jeho sponzorem stala proslulá firma Alka-Seltzer, která nám dodnes pomáhá dostat se z kalných rán.

Eman Fiala

* 1. 4. 1959 Ing. Václav Lomič – Vlk , potápěč, horolezec, kameraman a vedoucí expedic, fotograf ( fotky pro knihu A. Ryvolové S batohem po Česku-Kokořínsko, Akcent 2011 ), režisér, scénárista, kameraman ( filmy Ztraceni v Etiopii – s A. Ryvolovou a V. Platilem; Filipínský nářez, 2012) ; autor snímků v soutěži Okem dobrodruha ( několik dostalo ocenění poroty ).

Opožděný zájem o hudební tradice amerického Jihu přinesl ve 20. letech minulého století do gramofonových katalogů dva samostatné proudy komerční produkce. Oba pevně spojené s původní lidovou tradicí. Na jedné straně bělošskou country, obecně označovanou jako „hillbilly“, a černošskou country povětšině nazývanou „race“. V obou případech je za „vynálezce“ těchto termínů považován producent, který nejdokonaleji zmákl hudební dobývání Jihu, Ralph Peer. 

Na snímku zprava Jitka Šuranská, Jiří Smrž a Michal Jupp Konečný

Držitelem sošky za folk a country se stal Jiří Smrž

Akademie populární hudby uděluje svá ocenění od roku 1991, názvem Anděl se honosí od roku 1997, kdy zlaté sošky andělů se šalmají pro tuto příležitost vytvořil sochař Jaroslav Róna. Palác Akropolis se tedy anděly, přesněji Anděly, v páteční večer 14. března 2014 jenom hemžil. Předávání cen v kategoriích takzvaných menšinových žánrů přijeli do Prahy shlédnout nejen muzikanti, ale také jejich přátelé, producenti, novináři a mnozí další, natočené televizní záběry by se měly vysílat v TV Art někdy v dubnu.

Nepoznali byste, že ten silák není Franta Kocourek. On má totiž vtělení, které se jmenuje Franta Šebela. Spolupracují s ním Kocourkovi původní asistenti - zprava Mirek Krejčí, vlevo Franta Kocman

Filmový festival pracujících 1989, vybrané filmy kolující v kopiích republikou, letní kino na brněnském Stadionu. Silák Franta Kocourek má před pracujícími vystoupení; rovnou odtud odjíždějí na malé turné po vídeňských nočních podnicích. Za ním a asistenty leží připravené železné profily, ale mají jich málo, spotřeba je značná a ta pokroucená železa, tyče a prý i traverzy se už nikdy nedají narovnat. Nedokáže to nikdo, ani sám Franta Kocourek, a to je přece Král železa.

Ze všech dárků, které jsem našel pod vánočním stromkem, mě suverénně nejvíc potěšilo české vydání nádherného francouzského originálu Tvůrci světových dějin. Při něm jsem si znovu uvědomil, jak je nesmírně prapodivné, že zatímco o událostech vzdálených třeba i tisíce let víme skoro všechno, mnohé příběhy let podstatně bližších tonou stále v hlubinách tajemství. Stejně je tomu i s aktéry, kteří stáli na samotném začátku hudební kapitoly country.

Roman Horký

†  2.  3. 1979 Jiří Štuchal , kabaretní a cirkusový herec, konferenciér, spisovatel, lidovýbavič a rozhlasový moderátor a redaktor.

*  3.  3. 1964 Roman Horký , trampský písničkář, textař, skladatel, kytarista, zpěvák kapely Wanailon (1982); zakladatel skupiny Kamelot (vznik 1982), čestný občan města Brna

Ralph Sylvester Peer

Na jaře roku 1920 pořídil šéf nahrávání firmy Okeh Records Ralph Sylvester Peer (*22.května 1892 – 19.ledna 1960), první nahrávky černé bluesové zpěvačky Mamie Robinsonové (*26.května 1883 - 16.září 1946). V katalogu se objevila pod jménem Mamie Smith a  neměla nejmenší tušení, že právě její nahrávka „Crazy Blues“  Perry Bradforda z 10.srpna 1920 (kat. č. Okeh 4169) zahájí mimořádné žně černého blues a vynesou společnost Okeh mezi renomované gramofonové značky.

Hvězda éry němého filmu Mary Philbin při poslechu rádia - rok 1920.

Mám silný dojem, že žádného – ani sebeledabylejšího čtenáře některého z našich deníků a časopisů – nemohl tak úplně minout nyvý stesk tryskající z tradičně upřímných výroků většinou vysoce postavených účastníků současného gramofonového kolotoče. Desky se neprodávají! Jde to s námi s kopce! Do podobně bídné situace, i když pravděpodobně z jiných důvodů, se zčistajasna dostali jejich mnohem starší předchůdci před nějakými 90 lety.

Přesto, že žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů — tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí — zbyla tu jedna instituce v civilizovaném světě, jedno údobíčko, kdy se nám v mysli vynoří pojem „lidi dobré vůle“.

Lenka Slabá a Jaroslav Samson Lenk v roce 1989

Patřila mezi naše nejtalentovanější zpěvačky bez rozdílu žánrů, ale to velké štěstí, ten velký úspěch, nějak pořád nepřicházel, je-li tedy úspěch trvalou příčinou štěstí.