Žluté růže a Olga Matušková zahajují muzeum

Waldemar Matuška – třebaže má na vyšehradském hřbitově hrob s deskou, kterou mu navrhl kamarád Kristián Kodet – je tady pořád s námi a dosvědčily to i dvě události, kterými jsme si připomněli Waldovy ( už tohle pojmenování, pod kterým ho všichni znají, o něčem svědčí) nedožité osmdesátiny.

V neděli 1. července se zaplnilo divadlo Ta Fantastika do posledního místečka lidmi, kteří se většinou znali a především měli rádi Waldemara Matušku a jeho písně. A protože jsme v Čechách, stala se i věc nevídaná, protože většina návštěvníků přicházela do divadla za doprovodu sokolských dechovek a uprostřed usměvavých a mávajících Sokolů a Sokolek všeho věku, kteří svým pochodem na Staromětské náměstí nejen slavili 150. výročí své organizace, ale zvedli koutky i všem, kteří přicházeli oslavit 80. narozeniny člověka, který svým uměním nezarmoutil snad nikoho v téhle zemi.

„V pravé poledne“ dostal název koncert, kterým si mohli všichni přítomní připomenout, že Walda by měl osmdesát let. KTO taky začali jednou z Matuškových velmi známých „ Kvete mák a slunce pálí“ – jenže která z Waldových písniček není hodně známá ! A přidali „ Zrádné banjo“, které připomnělo začátky téhle kapely, která pak se stala neodmyslitelnou součástí většiny písniček Waldemara Matušky a posléze i Olgy Blechové, zanedlouho Matuškové.

Olina taky záhy přišla na podium, aby s Petrem Třebickým moderovala dění na jevišti, vždyť i proto přijela z Ameriky i s mladým Waldíkem, o kterém všichni říkají, že tatínkovi vypadl z oka. A protože Walda, jak známo, měl moc rád lidové či národní písničky, zazpívala si hned na úvod s KTO taky už roky pořádný hit našeho hudebního pokladu – „Aby nás Pánbůh miloval“.

A přicházeli další Waldovi kamarádi, kteří na něho vzpomínali a většinou to byly taškařice, protože o ty u Waldy nikdy nebyla nouze. Karel Štědrý, Kristián Kodet, Václav Postránecký – ten řekl krásnou větu, že dokud poslední z nás bude na Waldu vzpomínat, bude zpěvák pořád s námi. A před přestávkou Olina zazpívala i s anglickou verzí krásnou píseň Den jde spát, neboli Day Is Hard.

V druhé půli koncertu už se rozezpívali i diváci, ale ztichli po velkém potlesku na přivítanou Heleně Vondráčkové, která udělala radost Waldovou oblíbenou písní z Noci na Karlštejně „Lásko má, já stůňu“ a byl to zážitek.

Tentokrát asi víc než kdy jindy byly funkční a někdy dojemné obrázky, které se po celou dobu koncertu promítaly na velkém plátně v pozadí jeviště, které posloužilo i k video záznamu z jednoho Waldova amerického koncertu a podtrhlo skutečnost, že ve Fantastice byl Walda skutečně přítomen.

Dva dny po koncertu se v Jaroměři-Josefově otvíralo Muzeum Waldemara Matušky. Místo rozjásaných Sokolů v Praze přišla do Josefova průtrž mračen, ale na kráse celé akce pod střechou Vojenského muzea to neubralo.

Waldík,Miroslav, Olga, M. Frost, F. Hacker / za ním J. Valajanis/

Miroslav Frost při zahajovacím projevu

Mezi hosty pochopitelně nechyběla Olga Matušková s Waldíkem a jeho nevlastním bratrem Miroslavem, ani Jana Bobošíková, která zasponzorovala práci výtvarníka Petra Nováka na Waldově bustě a především člověk, který si celou akci vymyslel a jako letitý fanda Waldemara, kterého slyšel poprvé ve svých šestnáci letech, dodal většinu vystavených exemplářů – Miroslav Frost.

Po jeho úvodním slově zahráli dva členové KTO - kytarista František Hacker a foukačkář Jean Valajanis – Žluté růže z Texasu a všichni společně, co se jen vešli do posledního sálu muzea vedle Waldova piana, si zazpívali Sbohem lásko.

V muzeu je vedle spousty fotografií, plakátů, desek, CD, DVD, VHS také například první Waldova kytara nebo oblek, ve kterém přijímal ocenění od prezidenta Klause a jak řekla Olina – ještě spousta věcí je v krabicích na Floridě, které časem muzeu propůjčí.

Když jsme s Frantou Heřmanem z čerstvého muzea odjížděli, říkal jsem si, že Miroslavu Frostovi se podařily jednou ranou dva velmi prospěšné zásahy: vytvořením Waldova muzea zdokumentoval nebývalou šíři umělcova záběru, včetně té neokázalosti, pro kterou ho lidi mají rádi – a současně nalezl velmi smysluplné poslání části historické budovy, která dlouho sloužila jen jako jakési skladiště.

Přál bych si, aby k té spoustě ukazatelů v Jaroměři přibyly i šipky kudy k Muzeu Waldemara Matušky, protože radost i dojetí, které byly vidět na Olině Matuškové, si myslím prožije každý, koho Waldovy písně oslovily.

Olga Matušková

Dojatá Olga s Waldemarovými syny

Návštěvníci s Olgou u desek a přístrojů

Dana Hackerová, busta W.M., Miroslav Frost

Průhled do sálů Matuškova muzea

Žluté růže na Waldově piánu

Waldemar Plch (vlevo) je velká brněnská celebrita. Možná byl tehdy v šedesátých letech trochu otisk staršího Waldemara, nicméně vyvinul se ve výtečného zpěváka, který má svou kapelu, někdy taky zpívá s Los Brňos, po léta organizuje v největším moravském městě Country opery, se starším Waldemarem se stali nakonec takovými přáteli, že byl zván do Matuškových Luceren nebo i na společná vystoupení na brněnskou slavnou Šelepku. Walda Plch byl souputník a kamarád dalších unikátních brněnských zjevů – siláka Franty Kocourka a Zlatého slavíka Rudiho Kovandy.

Foto: František Heřman