Marko Čermák s Greenhorny počátkem sedmdesátých let.

Aktivní muzikant, průkopník hry na banjo, zručný a uznávaný kreslíř, milovník přírody a v neposlední řadě neúnavný tramp duší i tělem. To všechno jsou přívlastky vážící se neodmyslitelně ke jménu Marko Čermáka, který letos oslavil, ačkoliv by mu to nikdo nehádal, již dvaasedmdesátku. Je jen málo takových, kteří si označení tramp skutečně zaslouží a kteří nevyměnili trampskou stezku za bačkorové pohodlí u televizních obrazovek. A proto se náš dnešní rozhovor s tímhle rytířem zeleného erbu bude točit právě kolem trampingu a věcí, které s ním souvisí..

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Komplikovaná otázka pro jednoduchou odpověď. Ve dvaasedmdesáti letech zní odpověď určitě jinak než třeba ještě v padesáti. Pokud si člověk dokázal najít svůj svět, a to je to nejdůležitější, dá se pohodově žít i v chudobě, těšíme-li se přiměřenému zdraví a neřinčí se zbraněmi.

Poezie Berounky.

Jeden z nejmilejších kempů Marko Čermáka na Berouce pod hradem Krašov.

Je pro tebe tramping životním krédem s určitou výjimečností stavu, nebo jen únikovými vrátky do světa romantiky?

Tramping pro mne nikdy nebyl únikovými vrátky, ale fenoménem, který celý můj život citlivě nasměrovává. Romantická forma trampingu mě poblouznila už v raném dětství, ale od jeho vulgární podoby se distancuju. Ano, trampské hejno je na zeměkouli výjimečné společenství a kdo k němu bytostně náleží, ten našel svůj svět a nemusí ho hledat při nudných grilovačkách.

Jaký magnet tě drží i dnes u trampování, které většina tvých vrstevníků vyměnila za gaučové pohodlíčko?

Je pravda, že většina mých vrstevníků z trampské minulosti už tráví víc hodin u televize než v lese. Mě drží u trampování asi můj vrozený neklid, který se projevuje třeba i rychlou chůzí – už už někde být a pokračovat... Tím magnetem je přece ta trampská romantika, která podvědomě ovlivňuje i můj civilní život.

Máš osobní vzpomínky na perzekuce v době totality?

Když se to tak vezme, perzekuce trampingu byla nakonec i svým způsobem užitečná, protože nás stmelovala. My jsme ovšem nechtěli prvoplánově provokovat, mizeli jsme v hlubokých křivoklátských lesích a na nádražích měli přes usárny třeba bundy nebo svetry. Přesto i mě několikrát potrápili v Bartolomějské, ale to bylo nakonec vlastně i trochu dobrodružství. Dnes jsou ve společnosti vidět taková individua, že nad normálním trampem se už ani člověk netrampského ražení nepohorší.

Máš pocit, že tramping svým vývojem paralelním s tempem vývoje společnosti ztrácí na své výjimečnosti?

Myslím, že trochu ano, protože svět se otevřel a zejména mladí trampové berou často vymoženosti světa příliš za své, a to je špatně, jelikož tím splývají s davem. Já bych třeba bez usárny a s pípajícím mobilem nikdy nevyjel...

...Dcera Růženka je vášnivá rybářka.

Žena Vlaďka hraje dobře a ráda na autoharfu. Tahá ji celý týden v lodi.

Každý rok začíná osadní putování po Berounce u jezu v Darové.

Jak posuzuješ dnešní mládí a jejich styl trampování?

Ubývá té tradiční podoby trampingu, protože současná doba svádí k pohodlí – výjezdy na tramp autem, používání GPS, místo přístřešků lehké kopulovité stany, dokonce se některé osady na trampu nezdráhají spát v oficiálních komerčních kempech, kde se dříví na oheň prodává. To se ale naštěstí nás, ortodoxních, netýká.

Potkáváš na svých zelených vandrech hodně mladých trampů?

Jak jsem už říkal, mladým se otevřel svět a nejsou tudíž odkázáni jen třeba na mé milované Brdy. Otevřené hranice a exotika lákají mladé. Projel jsem řadu zemí i jako muzikant, ale moje srdce buší pro česká trampská zákoutí. A mnozí staří trampové, kteří tenkrát nemohli z Československa vycestovat, mají slabost pro místa svého trampského mládí.

A které lokality jsou pro tebe právě onou „srdeční záležitostí“?

Před léty jsme objevovali nejzapadlejší kouty a stavěli tam své kruhy z kamenů úplně fanaticky. Já mám ale pořád dost kreslení, hraju s kapelou Paběrky, pobývám na sroubku El Toro na Brdech, pádluju po Berounce a v zimě nám běží nonstop lyžařská školička v Krušných horách. Proto stíhám oprašovat víceméně jen svá nejoblíbenější místa. Ale copak můžu něco z mých aktivit záměrně vypustit? „Doma“ jsem na Brdech a horní Berounce.

Marko by za nic nevyměnil svou starou loď, která má tolik záplat že váží přes půl metráku.

Markův splněný sen: všichni mají usárnu.

Neobírají současné možnosti cestování mladé lidi o onu příchuť nedostupných snů a tužeb?

Ano, ta vábivá nádhera nedostižných dálav měla obrovské kouzlo. Proto odmítám navštívit třeba Ameriku – zachovávám si ji v mysli zromantizovanou písničkami, westernovými filmy, názvy stařičkých trampských chat. A to si nenechám pokazit skutečností.

Tvrdí se, že s naší poválečnou generací tramping vymře, co si myslíš ty?

O konci trampingu nejvíc mluví ti, co sami skončili. Já říkám, že se tramping rozptýlil, a nás – pravověrných ubylo. A dodávám – alespoň na lesních kempech není vysbíráno všechno dřevo. Občas potkávám mladé trampy a někdy dokonce mají i usárnu. To jim vždycky nezapomenu pochválit. Usárna totiž býval symbol trampa. Pod krosnou nebo „gemou“ by mi určitě naskákaly pupínky. Trampové, kteří nebyli vyloženě osobně deptáni totalitním režimem, měli zůstat tady. Cítím tu propast mezi námi a těmi, co emigrovali od českých ohňů. Ale řada z nich se ke stáru k nám ráda vrací.

Má tedy podle tebe tramping šanci na přežití?

Tramping přežil Kubáta, Hitlera, komunisty a přežije i tuhle tržní dobu. Jen slabé trampské nátury se nechají ovlivnit. Je nás sice míň, než když nás stály stovky na nádražích a čekaly na první vlak o pracovních sobotách směr Sázava nebo Brdy, ale to je jedno. My máme třeba méně početný, ale svůj svět, ve kterém nemáme zapotřebí s davem surfovat po supermarketech.

Díky moc za rozhovor a suchou stezku pro všechny tvé kroky ...

Každou zimu tráví Marko s rodinou v Maringotce u Jáchymova.