Jestli o mně budeš něco psát, ty debile, tak ať to není morytát!

Nadpis tohoto článku možná některé čtenáře zaskočí, ale nedá se nic dělat, jsou to poslední slova, která mi řekl kamarád, zasloužilý velmistr zvukůch Jaroslav Pan Pecka. S oblibou jsem o něm tvrdíval, že jeho výuční list elektrikáře vlastnoručně podepsal Ing. František Křižík a svůj první zvukový aparát poháněl šlapáním dynama umístěného pod mixážním pultem, zatímco koncertní sály ještě osvětlovaly acetylénové lampy. Mám-li být upřímný, musím přiznat, že pravdivostí těchto tvrzení si nejsem úplně jist. Osobně ale pamatuji doby, kdy jako jeden z prvních zvukařů Malostranské besedy, v první polovině 70. let minulého století přisypával uhlí do kamen v sále.

Jaroslav Pecka, * 6. 7. 1933 v Kolíně, + 4. 1. 2013 v Petrově u Prahy (foto archiv)

V těch časech a následujících letech osmdesátých byl Jarda Pecka (ruka by mi neupadla, kdybych napsal „pan“, jak by k tomu poznamenal) jedním z nejžádanějších a nepochybně i nejlepších zvukařů. Dokazuje to mj. i to, že od poloviny let 70. do poloviny let 80., tedy po celé slavné první desetiletí, kdy byla skupina Bratři Ebenové skutečně sourozeneckým triem, kraloval od mixáku jejich zvuku. Kraloval přesto, že jeho dobrosrdečné, ale vždy drsňácké vystupování občas vzbuzovalo, v kontrastu s obdivuhodnou slušností Marka a jeho bratří, úžas diváků… V té době a dlouhá léta potom zvučil Jaroslav Pan Pecka vedlejší scény Porty, jakož i některé další z nemnoha tehdejších festivalů, a proslul jako mistr zvuku, který si dokázal poradit i v nezvučitelných prostorách, jako bývala např. architektonicky nešťastná a technicky hrubě nedovybavená pražská Barikádovna.

Moje první spolupráce s Jaroslavem Peckou se datuje rokem 1980, kdy jsem mu hned napoprvé, jako moderátor pravidelných koncertů studentské trampské kapely Jitro, nechtěně rozbil mikrofon. Přesto, že s námi spolupracoval takřka „za hubičku“, nevzal si ode mne ani korunu, jen strašlivě hartusil. Nebolelo to ale: tou dobou už jsem věděl, že osloví-li Jarda někoho slovy „ty debile“, znamená to „mám tě rád“. A protože měl pod drsnou slupkou srdce zlaté, svěřoval mi pan Pecka svoje mikrofony příležitostně do rukou ještě téměř třicet let.

Bublinina gratulace k Jardovým sedmdesátinám. Děvčata měl Jarda rád. (foto archiv)

V době, kdy jsem začínal spolupracovat s Jitrem, narodila se v hlavách členů této kapely myšlenka uspořádání festivalu Jizerská nota. Její první ročník proběhl v září 1981 a je celkem logické, že jeho hlavním a jediným zvukařem byl Jaroslav Pan Pecka. Kdo tenkrát mohl tušit, že i po dvaatřiceti ročnících na něj bude festival vzpomínat jako na svého nejvěrnějšího zvukaře? Naposledy svůj aparát dovezl do Jizerských hor v r. 2006, aby zde zvučil koncert k pětadvaceti letům Jizerské noty a k pětadvacátému výročí kapely Sekvoj.

Sekvoj ! Konečně tu to jméno padlo! Již pár měsíců po jejím vzniku (září 1981) se Jarda stal, začátkem roku 1982, vedle působení u Ebenů, i jejím dvorním zvukařem. Tato spolupráce, kdy měsíc co měsíc zvučil pravidelné koncerty Sekvoje a mnohdy s ní vyjel i na další štace, trvala neuvěřitelných devětadvacet let a zanikla v podstatě mimoděk, současně s P-klubem Trojická, který byl kapele přes dvě desetiletí domovskou scénou. Skupina bez stálého působiště vlastního zvukaře náhle nepotřebovala. Vztah, který se během společně prožitých let vytvořil, ale pokračoval. Vždyť sekvojácký kapelník Olda Dolejš se během nich Jardovi stal, vedle jeho vlastní dcery, koncertní pěvkyně a hudební pedagožky Hany Peckové, čímsi jako nepokrevním synem a ostatní členové kapely vždy byli a také zůstali jeho dobrými kamarády.

Unikátní obrázek z výročí Sekvoje v r. 2006 - Jarda s kytarou na scéně (foto archiv)

Jardovy kontakty a spolupráce s mladší muzikantskou generací a výrazně mladšími lidmi ale Sekvojí nekončí! Ty pokračovaly a rozvíjely se i v 90. letech a v novém tisíciletí, tedy v době, kdy již, až na nepatrné výjimky, svoji zvukařskou činnost provozoval pouze v sále P-klubu Trojická 10 v pražském Podskalí. Spolupracoval zde, vedle Sekvoje, především se skupinou Lístek a sdružením Avalon, jako zvukový technik se podílel na realizaci významného hudebního cyklu Stopy sešlapanejch bot a na dalších koncertech. Za velmi podstatné považuji i jeho zvučení prvních čtyř ročníků písničkové soutěže Notování v letech 2003 až 2007… Jeho zvukařskou práci, která mu byla vždy především koníčkem, zastavil, jak jsem již naznačil, až pád P-klubu na prahu roku 2010.

Zvučení skončilo, ale zůstala mu chata v Petrově, na kopci nad řekou Sázavou, kterou krášlila tabulka „Pozor, zlý důchodce!“, kde po většinu roku žil, a jíž s láskou opečovával, stále vylepšoval a zušlechťoval. Olda Dolejš tam za ním pravidelně jezdil a postaral se, když na „tátu“ dolehly první zdravotní potíže, i později, kdy Jardův dech a srdce takřka celoživotního silného kuřáka pomalu začínaly vypovídat službu. Léta se ozvala. Párkrát se ještě vypravil na koncert (naposledy jsem ho viděl na Sekvoji v únoru 2012), ale na to, že by znovu začal zvučit, neměl pomyšlení a dokonce i jeho pověstné dobrosrdečné hulvátství výrazně ztratilo na důrazu…

Srdce dobrého chlapa a kamaráda k nezaplacení Jaroslava Pana Pecky dotlouklo 4. ledna 2013. V červenci by se byl dožil osmdesáti let… O den později mi řekl (při letmém setkání v metru) slova, jež jsem vepsal do záhlaví tohoto článku, kterým se snažím jeho přání vyplnit… Tomu setkání v metru věřit nemusíte - já vím své. Ale věřte mi, prosím, vy, co jste Jardu neznali, že druhého takového chlapa už nikdy nikdo nenajde… Vám, kteří jste ho znali, psát, abyste na něj nikdy nezapomněli, nemusím. Ono to ani nejde!… Jardo, díky za všechno. Máme tě rádi. Navždycky.

P. S.: Poslední rozloučení s Jaroslavem Peckou proběhne ve Velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích v úterý 15. ledna 2013 v 11 hodin.