K jubilantovým 75. narozeninám

Pamětníci vzpomínají na koncerty Rangers nebo Greenhornů, uváděné tímto konferenciérem, pravidelní posluchači rozhlasu, kteří odebírali programový věstník, si možná vzpomenou na několik roků pravidelných sloupků o country, milovníci gramofonových desek i dalších nosičů znají jméno Mirek Černý z obalů a textů písní, současní posluchači pořád určitě vědí, kdo zpívá Balíček karet, 100 let z amerických dějin o prezidentech Lincolnovi a Kennedym, či tátovu písničku o dospívající dceři Zatím co ty spíš. A tak bylo logické položit Mirkovi Černému pár otázek, abyste se o něm dozvěděli možná i něco, co nevíte.

Pamatuješ si, cos všechno dělal ?

Tak kde začít… dělal jsem vysokou školu, pozemní stavitelství, naštěstí jsem unikl nějakým způsobem umístěnce, a nastoupil – to bylo někdy v jednašedesátém roce – ve Sdružení velkovýkrmen, v projekci. To sídlilo v pražské Opletalově ulici, tam se dělaly takové vzorové projekty velkokapacitních prasečinců, kravínů a tak.Potom se to přestěhovalo z Opletalky do Italské ulice a tam se objevil Pavel Bobek, začal projektovat se mnou a už předtím tam byl Petr Nárožný a taky Tonda Linhart. Byl jsem tam asi tři roky, pak jsem šel do Ústavu skladového hospodářství, ale ten název mátl, protože začínalo počítačově optimální rozmístění skladů. Odtud jsem šel do Úřadu pro patenty a vynálezy, kde jsem dělal v oddělení realizace vynálezů. Typicky socialistická záležitost. Tam byli hlavně lidi, kteří museli odejít z jiných funcí třeba v ROH a práce byla hrozně zajímavá, protože nebyla skoro žádná. Spočívala v zapátrání v archivech úřadu po patentech, které nejsou využity, a pak chodit po institucích a říkat jim – tohle byste měli zkusit. Tam jsem vydržel – ostatně jako jinde – tři roky a přitom jsem si udělal ještě vysokou školu – taky stavební, ale ekonomickou. Ekonomika stavebnictví se to jmenovalo. A odtud jsem pak už šel do Supraphonu.

Nějak čirou náhodou jsem se při točení desky s Country Beatem dozvěděl, že se tam chystají změny – to bylo v rámci osmašedesátého roku – a podle západního systému vznikne oddělení produkce. Vládl mu pan dirigent Pepík Votruba, a já mu dělal tajemníka, takže jsem dělal všechno. Votruba tam moc nechodil. Ale vytvořili jsme takové dobré prostředí a tam jsem zůstal vlastně až do penze. Mezitím jsem už začal dělat do rádia, v Mikrofóru jsem měl hodinovku, která se jmenovala Historie country nebo něco takového, pak jsem dostal Start, což byl soutěžní pořad, dodnes nepřekonaný. Jak reakcemi posluchačů, tak tím, že to byla soutěžní půlhodinovka, která se vysílala třikrát denně a byla jedině z nahrávek TOČRu. V jedenáct hodin, v šest a ještě v noci. Systém tehdy vymyslel Miloš Skalka. Měli to uvádět Vašek Neckář s Helenou Vondráčkovou, ale první pořad se natáčel den poté, kdy vypukl „ průšvih“ se Skřivánky na niti a Neckář byl okamžitě stažen. Pepík Vobruba za mnou přiletěl, jestli bych to nedělal. Bylo to docela zajímavé vysílání, trvalo taky tři roky. K tomu jsem ještě dělal nějaký country pořad, už nevím, jak se jmenoval. Po roce 1989 to bylo pozoruhodné, protože jsem dělal pro Radio Classic hodinu country, pro radio co bylo v Technickém muzeu hodinu country týdně, pro radio ABC co sídlilo v ČTK taky, a pro Radiožurnál tři pořady týdně. To byl docela záhul, ale získal jsem rutinu a přehled kdo a co kdy s kým, jak to asi má být, aby to odsejpalo a z ohlasů lidí, kteří to poslouchali jsem věděl, že nechtějí vatu, že chtějí „ řekni nám to, jak to je“. Když tohle skončilo, přešel jsem na dvojku Českého rozhlasu – a tam jsem dodneška. Ve středu dělám pořad Country pohoda a v sobotu hodinku české country, která se jmenuje Dvorana. Předtím jsem měl zhruba tři roky sobotní půlhodinku vokálních skupin 40. až 60. let a dál až do Beach Boys a Beatles, ale taky Middle of the Road a další. Taky zajímavý pořad, který měl dost velký ohlas, ale v novém schematu už na něj nezbylo místo, a taky nevím, jak bych to stihnul. Ale dost se mi po něm stejská.

Mirek Černý v době, kdy uváděl Rangers.

Kdybys mohl nějak vrátit čas – ke kterému období by tě to táhlo nejvíc?

Nejraději bych se vrátil do doby, kdy dětem byly tak čtyři, pět let… Ale vlastně jsem si nikdy nestěžoval. Už proto, že na to nebyl čas. Samozřejmě, byla taková bezvadná doba, kdy jsem uváděl Rangers a Greenhorny a člověk byl takový rozjetý, měl hodně síly a hrozně ho to bavilo.A reakce diváků byla bezvadná, kapely byly senzační, lidi i muzikanti ohromně drželi pohromadě. Když jsem uváděl Rangers – teď plácnu – muselo to být někdy od roku 1967 do 1970, kdy jsem začal dělat v rozhlase ten Start, a přitom jsem ještě chodil do práce.

Asi nejčastěji se teď v rádiu hrají dvě tvoje písničky – 100 let z amerických dějin a Zatím co ty spíš o pohledu táty na dospívající dcerku. Co ty máš nejradši ?

Zapomněl jsi na Balíček karet! Ale jinak se mi hrozně líbí jedna taková, kterou nejspíš skoro nikdo nezná. Ježišmarjá, jak se jmenuje, jo Písně toulavejch bot… Zpívá ji Tomáš Pergl, udělali jsme ji se Slávou Kunstem. Ta se mi hrozně líbí. A myslím, že se docela povedla i písnička, kterou jsem dělal pro Jitku Vrbovou – Co nevidět se sejdem. Tu znají skoro všichni. Ale bezvadné písničky byly třeba s Olympicem, Karlem Gottem, Jirkou Kornem a spoustou dalších. Mám na OSA kolem 500 textů a počítám, že za takovou polovinu se nemusím stydět.

Vánoční koncert Rangers 1969, který uváděli Mirek Černý s Petrem Nárožným.

Máš čas na vlastní tvorbu ?

Chachá …Času je…Udělal jsem svého času nějaké desky – Balíček karet a Bylo nebylo pro Supraphon, s Kunstem a Bukovičem, dvě desky pro Venkow…nevím. A musím přiznat, že mě občas napadne, že bych mohl ještě něco zkusit. Mám zhruba takovejch dvacet třicet námětů, které by za to možná stály. Ale příliš nedůvěřuju současný situaci vydávání. A hlavně péči o to, když už to vyjde. Hlavně mi připadá, že současné vedení gramofonových firem – ale to není jen u nás, to je na celém světě – že je to, kromě pár vyvolenejch tutovek, vlastně ani moc nezajímá. Že jim jde hlavně o to, aby kasa cink. Samozřejmě v Americe je to stejný – než udržovat někoho, kdo už jako nepůjde dál, tak najdeme někoho jiného, tomu uděláme první desku, ta se nějak prodá, a pak se uvidí. Ta první deska je totiž vždycky zadarmo. Zámořské firmy zpravidla vsadí na nějaké koně, těm se věnují, těm dělají propagaci, ty materiály se pak pochopitelně dostanou i sem a podle mého názoru to pak ve svém dopadu působí negativně, protože i naše firmy pak propagují věci, které jsou dost často vzdálené vkusu našich posluchačů. A zejména zastánci těch pro nás okrajových proudů jsou vpravdě nelítostní a neúnavní bojovníci. Je to jen můj názor – já nejsem v tomhle odborník – proto už za spoustou věcí zavírám vrátka. Jak říkáme s Honzou Vyčítalem – Co jsme potřebovali slyšet, to už jsme slyšeli.

Petr Nárožný s Rangers.

Fandíš teď nějaké skupině ?

Já si třeba nesmírně vážím takové té mravenčí práce, kterou dělá Jirka Kaleš s Rangers Bandem, je to vkusné, myslím, že na úrovni a že to dělají dobře. Mám rád Taxmeny Jardy Čvančary, Greenhorny, Petra Kocmana, ale ty nový, který nejsou na deskách, popravdě moc neznám. Když jsem ještě nedávno jezdil na Porty, tak mě nikdo moc nezaujal. Jsem zatížený na country, alergický na takové to folkové filozofování, to mě pije krev, country tam moc nebylo. Samozřejmě jsem zaregistroval několik zajímavých hlasů, ale teď je nedokážu pojmenovat. Říkat třeba o Pavlíně Jíšové, že je bezvadná, to není žádný objev.

Co říkáš na kapely, které jsi kdysi uváděl ?

Rangers vlastně už neexistují. Radek Tomášek dělá vkusné koncerty pro malá prostředí, kluby, divadla, ale bohužel se mi zdá, že Radek nemá nový repertoár. Je to pořád to, co hrál u Rangers, plus nějaké písničky, co hrál na začátku svého sóla. Ale má to skvělou úroveň. Honza Vančura – tam je velikánská snaha dělat věci tak, jako u původních Rangers. Ale zdá se mi, že tomu pořád něco chybí. Kluci, co zpívají s Honzou, na mně působí, že to jen odzpívají. Jako když je to jen za čárku, tam není slyšet zaujetí. Zpěvák a písnička, každý jde svou cestou a nesetkávají se. Honza Vančura už nemá takový velikánský hlas jako míval. Vadilo mě u něj i u Milana Dufka, že si hraje na puberťáka, to co je dneska módní, takové ty přisprostlé narážky, jako že jsou in. Myslím, že to nemá zapotřebí a jeho publikum to ani nechce. Pak je ten Jirka Kaleš – kde vlastně nikdo z Rangers není, ale je to parta, která hrála s Milanem Dufkem. Dělají repertoár, který dělali převážně s Milanem, nestavějí jej na původních písničkách, Coloradech apod. A pak je tu tak trošku nešťastný Jirka Weisser, který hraje a zpívá s budějovickou Štací, což jsou bezvadní kluci, ale už mají něco za sebou a nejsou ve věku, kdy by mohli někoho ohromit. Můžou na sebe upozornit, ale už to nikdy nebude objev. Samozřejmě – všichni to pohnojili, od prvního do posledního. Osobní emoce a nevraživosti nedokázali odhodit stranou, neudrželi kapelu pohromadě. Prodávat to pod jednou firmou, dařilo by se jim všem báječně. Dnes, když vidím, jak těží ze 70. a 80. let i firmy, které zdaleka nebyly tak dobré a úspěšné jako Rangers, mě to mrzí dvojnásob.Jsem přesvědčen, že oni by i dneska byli úspěšní. Jenže dopustili se věcí, které podle mne do toho velkého hudebního kšeftu nepatří. Ale asi to jinak nešlo. Znám to z vyprávění třeba Jirky Weissera, že mu nebylo důstojné tam být. A pokud jde o Greenhorny – Honza Vyčítal už má něco za sebou a je taky trošku jiný, a ostatní,jsou skvělí. Tak co si budeme povídat – to jsou Tučňáci. Medard Konopík co zpívá a báječně hraje na kytaru…já ho znám dlouho, teď se velmi vylepšil. Taky si myslím, že Medard to drží pohromadě.

Kapelník Rangers Tonda Hájek.

Country, folk, trampská píseň a podobná muzika patřily svého času mezi tzv. menšinové žánry. To už asi neplatí, že ?

Já nevím, kdo to vymyslel, ale ony to skutečně byly takové popelky v té době, kdy nad námi vlála vlajka srpatá. Ale co je menšinový žánr ? Když je menšinový, tak by měl být i většinový, aby to mělo nějakou logiku. Pravda je, že v době, kdy tenhle termín někdo vymyslel, to moc lidí neznalo. A myslím si, že název vznikl vyloženě jako takový operační termín pro dramaturgy na různých jednáních a pravidelné raporty na Ministerstvo kultury... Nemuseli uvádět „ folk“ nebo „country“, řekli prostě „menšinové žánry“.

Co říkáš na dnešní moderátory v radiích, na koncertech ?

Co mně na nich vadí – že mluví hrozně rychle. Šíleně. A mluví hrozně rychle i když jsou zprávy. Ale ještě mnohem víc mi vadí, že čeština je pro ně španělská vesnice. To, že vůbec neznají pravidla používání přídavných zájmen – kdy je „můj“ a kdy je „svůj“- je všeobecně známé a už to tak trochu pomíjím. Ale co mě vytáčí je, že netuší, že čeština má dokonavá a nedokonavá slovesa, nebo jak se jim říká. Prostě, že budoucí čas se převážně tvoří jenom samotným slovesem, bez přidávání budoucího času „být“ k infinitivu. A je hrůza, že i renomovaní hlasatelé, jako třeba pan Železný, ale vlastně i jeho kolegové, říkají „Budeme se soustředit“ místo „soustředíme se“. Je to jako kdyby to někdo, kdo neumí dobře česky, překládal z angličtiny. Totéž je se stupňováním přídavných jmen, kdy se říká třeba „více dobrý“ než česky „lepší“. Pak mě dost udivuje, že spousta uvaděčů písniček má dva, tři oblíbené zpěváky, ale to ostatní skoro netuší. Pokud jde o moderátory na koncertech, tak já je znám z Porty – to je většinou takové kecání, taková vata. A vůbec to neodsejpá. Bylo to těžké, když byla jedna aparatura – než muzikanti přijdou, než se naladí – ale dnes, kdy většinou jsou dvě aparatury, na jednu se hraje, druhá se může v klidu připravit. Ale moderátoři musí všechno prodat – svůj pořad na Country radiu, sponzory,všem musí poděkovat, je to ukecané a návštěvníka zaručeně unavuje. A s tím je spojeno i to, že se zásadně nedodržuje časový harmonogram. To je to vůbec nejhorší. V Ústí byl předloni George Hamilton IV.a měl nastoupit kolem půl desáté. A tím, že pořadatelé neuhlídali program, Hamilton přišel na řadu ve třičtvrtě na jedenáct. Přitom je to starý pán, on to teda naštěstí bral jako že se nic nestalo, ale byla už zima, nehledě na to, že když přišel na podium, tak už byla v hledišti třetina lidí, protože dvě třetiny tam byly s dětmi, které musely jít spát. To se prostě nedělá. A to mě vadí. A taky dárky ze slovenštiny „popasovat se“, nebo „plnit si své povinnosti“ a sportovní poklad „dotáhnout boj do vítězného konce“ místo „vyhrát“. A v poslední době zejména slovíčko „nicméně“, které má výskyt skoro jako u pana Polreicha „ty vole“. Ale jinak je „nicméně“ hodně spojeno se současným politickým děním, neboť především naznačuje, že to, co se před chvílí řeklo, neplatí tak, jak se to před chvílí řeklo.

Jirka Weisser.

Máš ještě nějaký nesplněný sen ?

Chtěl bych být zdravý…chacha. Baví mě pracovat, to jo. Dělat pořady, to mě šíleně baví. Hrabat se ve starých papírech, objevovat věci, které jsou vlastně neznámé. Před časem jsem si řekl, že si udělám takový svůj archiv, kde budu mít všechny písničky, které kdy byly na prvních místech v hitparádách, v originálech. A to jak country, tak pop. Od roku 1944 – a já všechny, až na jednu, která je z toho roku, Bílý déšť nad Okinawou, už mám.Všechno se mi to podařilo, ale vůbec nevím, co s tím udělám. Mám to tak, jako každý sběratel…Baví mě se v tom šťourat. Kdykoliv si na něco vzpomenu nebo se mně někdo zeptá – tak vím. Alespoň zatím. Když jsem před časem psal do rozhlasového věstníku o country, tak to nebylo tak úzkostlivě historiografické, spíš to byly nekonvenční zajímavosti, o kterých moc lidi nevědí. A to mě šíleně bavilo, protože jsem našel spoustu zajímavostí, které jsem nikde nečetl. Třeba v době, kdy country začínala nabírat grády a začínala se prosazovat, tak hlavním místem, kde se to odehrávalo, byla radia na hranicích mezi USA a Mexikem. Neplatila žádné daně nebo nějaké poplatky, tak se americká vláda naštvala a udělala zákon. A oni všechny ty stanice přenesli do Mexika a vysílali do Ameriky…Nebo : převážná část rozhlasových stanic patřila člověku, který byl původně nějaká pomocná zdravotní síla, saniťák, pak multimilionář. Jmenoval se John Romulus Blinkrey a proslavil se tím, že dělal výtažky z kozlečích varlat na potenci. Na tom zbohatl, a pak vlastnil rozhlasové stanice. Producent Ralph Peer pozval do Bristolu u hranic Tennessee spoustu muzikantů a natočil asi stovku snímků. Taky Jimmyho Rogerse. Tím by to bylo skončilo, ale naštěstí se stalo, že nikomu nezaplatili. Jimmy Rogers se pár týdnů nato zastavil v ředitelství RCA Victor v New Yorku, řekl, co natočil v Tennessee a že mu nezaplatili honorář. Oni mu zaplatili a řekli „ Když už jste tady, my si taky něco natočíme“ a natočili čtyři snímky, kterých se pak prodal milión. Kdyby nebylo takových náhod…Tak to mě baví. A taky si posedět s kamarády u piva. Nejlépe na Malé Straně U Hrocha.

Rangers ještě s Radkem Tomáškem.

Foto: František Heřman