Jablkoň v Lucerně před dvěma lety

Někdy koncem roku 2010 jsem si psal s mým kamarádem Jirkou Brunclíkem, kterej nám do Malostranský besedy kdysi v osmdesátejch přitáhl seskupení skvělejch muzikantů, které si říkalo Jablkoň. Němec, Bellmann, Podobský. Michal, Ingo, Ivan. Hrávali u nás často a samozřejmě i na Vokalíze - hýčkaném dítěti Jany Koubkové a mé kolegyně Marcely Návesníkové, v osmdesátejch jedné z dramaturgů Malostranské besedy.

Kapela to byla skvělá a navíc - takto u nás zatím nikdo nehrál. Chodili na ně koukat a hlavně poslouchat různí lidé. Někteří jen proto, aby zkoumali, jestli to vlastně třeba nenarušuje socialistické soužití a tak. Asi nenarušovalo. Oni totiž zpívali texty, které spočívaly mnohdy jen ve zdánlivě bez ladu vyrážených slabikách, a teprve při pozornějším poslouchání si divák uvědomil, že to má svůj řád, většinou daleko přísnější, než veršované a smysluplné texty. Na Jablkoň nestačilo jít jednou.

A tenhle Jirka Brunclík, kominík a dlouholetý něco jako manažer kapely za mnou přišel s nápadem svolat k nám do Ratají nad Sázavou všechny muzikanty, kteří kdy s Jablkoní hráli. A že jich bylo. Třeba cimbálistka Zuzana Lapčíková, Jirka Stivín, houslisté Pavel Wallinger a Jaroslav Svěcený, nejlepší Eržika ze všech Eržik Iva Bittová, skvělé zpěvačky Radůza, Zuzana Homolová a Bára Hrzánová, dechaři Jaromír Hnilička, Filip Spálený nebo Michal Gera. Ale tím to nekončí, začal jsem jednotlivci. Hrála s nimi také kdejaká filharmonie, kdejaký Milan Svoboda, kdejací symfonici, Hradišťani a jim podobná špičková hudební tělesa. A to byl možná důvod, proč jsem váhal s uspořádáním takového setkání. Počtem by zcela jistě převýšilo počet obyvatel Ratají nad Sázavou. A najednou bylo pozdě.

Už to neuděláme. V neděli odpoledne mi Jirka volal, že Ingo odešel za Marcelou Návesníkovou do muzikantského nebe.

Ingo odešel tam, kde už léta jede jedna velká Vokalíza a stále do ní přibývají noví účinkující. Tam, kde se furt jenom hraje a kde se nakonec sejdou všichni naši kámoši, se kterými jsme se znali, anebo zas tak úplně neznali, se kterými jsme kdy hráli, a nebo klidně i nehráli, nebo se kterými jsme jen tak barově klábosili na nejrůznějších štacích, na kterých jsme se na cestách z koncertů potkávali. A třeba když jsme v noci přijeli na Malostranský a v Besedě se ještě svítilo, tak jsme si tam povídali o právě odehraném koncertu až do prvního, nebo třeba až bůhvíkolikátého metra. A až se tam jednou sejdem všichni, to teprve bude sbor na Baba Aga Ingo Bellmanne...

Měj se tam kytárově, Ingo. Vidíš, že tady na tebe myslíme.

Jablkoň

Ingo Bellman na archivním snímku

Foto: František Heřman a Archiv