Rozhovor s docentem Jiřím Hoškem

Vyhrál jsi Čajkovského soutěž violoncellistů na Pražském jaru, dal jsi dohromady kapely Wyjou a Newyjou ( kde hrál i Marek Eben), exceloval jsi u pianina na betonové ploše před pavilony P a R plzeňského výstaviště při Portě, vychoval jsi dceru Dominiku, která jde úspěšně ve tvých violoncellových stopách…co dalšího jsi ještě stihl za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli ?

Slavil jsem čtyřicátiny – od té doby jsme se neviděli, teď slavím šestapadesát. A když jsem měl čtyřicátiny, tak jsem tady dole v klubu HAMU představil veřejnosti bronzovou bustu. A Marek Eben, když to odhaloval, měl krásný proslov, který kdyby se citoval, tak je stále geniální. Já si z něj pamatuji některé fascinující myšlenky, říkal třeba, že sleduje Jiřího Hoška jak kráčí svou pouť oděn do fraku a kovbojských bot a ani Bachovi, ani Dvořákovi, ani Beethovenovi se nepodařilo jej zcela odpoutat od Kentucky k Tennesee a Jacksonu. A říkal – „ Nám současníkům Jiřího Hoška připomínat netřeba. Jiřího Hoška můžete mít rádi nebo nemusíte mít rádi,ale kdo ho jen jednou potkal, nezapomene.“ Na začátku vzpomněl, že jsem ho angažoval do své kapely jenom když jsem ho viděl v seriálu Kamarádi jak se otočil u klavíru na židli kolem dokola a řekl: „ Ten detail ho zaujal natolik, že mne angažoval do své skupiny Wyjou a nikdy v životě mi nikdy už nebylo dáno tolik důvěry na základě tak kusých informací !“

Takže co jsem od té doby stihl. Stále objevuji skladatele Antonína Krafta, což byl slavný český violoncellista 1749 – 1820, rodák z Rokycan, stejně jako můj otec. Postupně dávám dohromady jeho dílo a našel jsem i jeho rodný dům, takže jsme mu tam odhalili pamětní desku.

V Rokycanech jsem znovu obnovil cyklus vážné hudby, tak zvaný Kruh přátel hudby, máme po čtyřech letech již 80 pravidelných diváků, což je v dnešní době na vážnou hudbu velký zázrak.

Shodou okolností se letos 25. a 26. května právě v Rokycanech uskuteční setkání všech vedoucích pořadatelů vážné hudby z celé republiky. Kruhů přátel vážné hudby, které tedy fungují, je 139, bývalo jich ještě před nedávnem jednou tolik. Budeme tam mít koncert s dcerou z díla Antonína Krafta a druhý den jsem připravil poctu proslulé cembalistce Zuzaně Růžičkové k letošnímu 85.jubileu. Právě této umělkyni, která je předsedkyní tohoto setkání, je věnován varhanní recitál mladého vynikajícího varhaníka Přemysla Kšici.

Letos bude 16. ročník festivalu Žižkovský podzim, který jsem si vymyslel. Loni při jubilejním ročníku jsem překvapil realizací hudební a vodní show.Vyzpomněl jsem si, že když je výročí Karla Jaromíra Erbena, oživíme na náměstí Jiřího z Poděbrad tu fontánu, co tam je, domluvil jsem se s hasiči, pronajal si hydranty, kolem fontány byli hasiči se čtyřmi proudy vody, k tomu světla a zvuk – jak Radim Hladík udělal Erbenovu Kytici pro Křižíkovu fontánu v Holešovicích – tak já jsem stvořil pro jeden večer ( 28.září) mobilní fontánu. Jelo Hladíkovo retro, kolem fontány chodily kostýmované postavy z Erbenovy Kytice, bylo to úžasné. V té původní Hladíkově muzice zpívá třeba Marta Kubišová…bylo to skutečně velká vodní show.Velitel hasičů měl vysílačky, přesně na vteřiny podle vodního scénáře stříkala voda nahoru, dolů, sem tam a světla byla rovněž narežírovaná.

Asi před dvanácti lety - když Památník na Vítkově nepatřil Národnímu muzeu,ale ještě Ministerstvu kultury ČR se mi podařilo založit tradici varhanních koncertů v Památníku na Vítkově k 28. říjnu, letos se koncert chystá opět opět - to byla jedna z největších akcí, která se podařila. V Památníku jsou jedny z největších varhan u nás, jenže nejsou vidět, jsou schované na kůru, není vidět jediná píšťala. Je to jeden z našich největších nástrojů, má neuvěřitelný zvuk, bombastický.

No a na Žižkově letos organizuji 16. ročník festivalu. Smyslem festivalu je dělat ročně 15 – 20 koncertů na 15 – 20 místech Žižkova, Vinohrad a dnes i  spřátelených čtvrtí tam, kde to má nějaký společný smysl či téma.

Jeden z nejavantgardnějších koncertů, které jsem před časem uspořádal, byl k 50. výročí otevření tunelu mezi Karlínem a Žižkovem. Byl to koncert bubeníků – před vchodem do tunelu,ale pak i přímo v tunelu pod horou Vítkov.

V roce 1999, když bylo 100 let otce českých violoncellistů K.P. Sádla , jsem zorganizoval na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3 koncert, kde hrálo 155 violoncellistů – dokonce i tímhle číslem jsme překonali rekord. Bylo to neuvěřitelné, na závěr všichni hráli Largo z Novosvětské a byl to mysteriózní zážitek, s dirigentem panem Vodňanským. Je to i v české knize rekordů.

Taky jsem trošku skládal. Napsal jsem hudbu pro novou adaptaci proslulé hry Obchodník s deštěm v Divadle na Fidlovačce, hrál jsem po revoluci i ve dvou českých filmech- třeba Ta naše písnička česká 2 Víta Olmera,který mi pak ještě nabídl malou roličku ve filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali… tím jsem vstoupil do filmového světa.

Co teď připravuji ? Protože jsem objevil rodný dům Jaroslava Ježka na Žižkově, který se nachází v Rokycanově ulici číslo 8, těsně pod těmi historickými schody – tak pamětní desku. Všechno je připraveno, maketa modrého piána, částečně finance, čekáme jen až bude fasáda.Je to zaseklé, ale dům byl objeven, projekt zpracován, došlo i k odhalení makety. Bylo to zase neuvěřitelné představení: mimové šli na chůdách po schodech na Bugatti step, rozvinuli modrý klavír…bylo to úžasné.

Oživil jsem symbolicky trubače na vodárenské věži.

Dohodl jsem se na tradici koncertu na žižkovské věži. Každý rok to tam dělám 7. listopadu, protože jsem říkal, že tradice se má dodržet a když dřív na věžích zářily 7. listopadu hvězdy, tak já se starám o to, aby tam pokaždé nějaké hvězdy hrály…

Na příští rok se chystá výročí dalšího našeho rodinného stříbra - violoncellového virtuosa Davida Poppera, který patří k základům všech cellistů. Narodil se v roce 1843 a měl zajímavé rodiče: maminka byla Kischová a tatínek kantorem ( tj. zpěvákem) v Cikánově synagoze, která byla zbouraná roku 1906 a v Pinkasově synagoze. David posléze odešel do Budapešti, tam založil společně s F. Lisztem hudební akademii. Pronajal jsem si na 31. října 2013 Dvořákovu síň Rudolfina, už mám podepsanou smlouvu.Popperovy virtuozní skladby pro violoncello a orchestr bude sólově hrát moje dcera Dominika s Jihočeskou filharmonií.

Co všechno učíš na HAMU ?

Učím pouze hru na violoncello a orchestrální party, na které většina nechce chodit, protože si mladí hráči často naivně myslí, že budou hrát pouze sólově svůj repertoár a melodie.Je logické, že každý mladý člověk chce hrát především „ prim“ a nikdo nechce doprovázet.

Jsi docentem, míříš na profesuru ?

Jsem dosud pouze docentem. Už jsem mohl být profesorem, ale moje přednáška byla moc dlouhá, tak se tajně hlasovalo, na moje hlasování byla přítomna jen polovina platných členů komise. Při tajném hlasování se pak dva zdrželi hlasování, dva byli proti, tak jsem nezískal nadpoloviční většinu a tudíž jsem při prvním pokusu před dvěma roky neprošel profesorským řízením. Loni však již bylo se mnou zahájeno řízení nové, takže se možná před důchodem tohoto prestižního ocenění mé celoživotní činnosti dožiji.

Jaký máš pocit ze svých žáků ? Jsou jiní, než jste byli vy jako studenti ?

Určitě jsou jiní, protože jsou jiné podmínky. Jednak mohou jezdit po světě kam je napadne, napíší si , jedou, pak půl roku tady nejsou. Venku chytnou jiný vítr, v něčem je to pro ně dobré, protože je to obohacení, v něčem ne, protože je tam třeba úplně předělají.Pak taky samozřejmě se všichni se musí živit, všichni musí chodit po „kšeftech“, protože všechno si musí platit – dražší je ubytování atd. Je to dost těžké dneska dělat muziku. Na to musí být peníze, abys mohl dělat ušlechtilou „ zábavu“ profesionálně.

V čem se shodnete, v čem neshodnete ?

Když jsou to žáci, kteří mi věří, tak se shodneme.A když jsou to žáci, kteří koukají kde co lítá a kde co originálního v hudbě vymyslet a šokovat, tak je to horší . Dneska si snad všichni myslí, že je vše i v interpretaci dovoleno a vylepšují si proslulé skladby, které jsou dávno dokonale vymyšlené. Typický příklad je, že když někdo má uchopit Dvořákův violoncellový koncert, tváří se, jako kdyby ho nikdo před ním ještě v životě snad ani nenatočil. Takže si ho chce vystavět znova a přidává tam za každou cenu mnohé blbosti proti autorovu zápisu, ke kterým ta silná a geniální hudba prvoplánově vybízí a o kterých my staří mazáci víme, že tam mnoho vylepšovat nelze – ale mladí to někdy nechtějí pochopit. Takže když Dvořák napíše, že něco má být ve stejném tempu a předepíše piano, tak oni si to svévolně zpomalí a namísto předepsaného piana zadují ve forte. Takovéhle blbosti někdy ti lidé dělají. To mi bytostně hodně vadí.

Co je na učení na HAMU nejtěžší ?

Největší umění je se uměním uživit. To je opravdu nejtěžší. Když jsem v minulých letech několikrát požádal o rozšíření úvazku, tak mi ho nerozšířili, radši obsadili místo jiným pedagogem, který – ač nově příchozí – získal hned celý úvazek, zatímco já po 17 letech mám neustále poloviční. To je mi sice trochu líto…ale přijal jsem to jako realitu a orientuji se i na jiné umělecké aktivity mimo fakultu.

Kolik máš času na hraní ?

Jako na cvičení ? Ale dost.Kdybych nedělal nic jiného …. Ale dneska už má člověk ve „zralém“ věku i jiné priority, než jen cvičení. Virtuosem má člověk být mimořádně aktivní kolem třiceti, když je na to hodně potřebných sil.

Jak tě napadlo dělat na Žižkově festival ?

Viděl jsem, jaká je tam spousta úžasných prostor a řada z nich je uzavřených nebo veřejnosti běžně nedostupných, že by to chtělo nějak pospojovat – a to se mi podařilo. A tím pádem došlo nejen k propojování jednotlivých prostor, ale i k propojování sociálních struktur. Podle Komenského – „Od známého k neznámému“ - podnikatelé se dozvědí něco o světě duchovním a naopak. Nejlepší koncerty jsou nejenom v kostelích , ale i ve školách , na věži, na náměstích nebo třeba v autosalonu, kde jsme symbolicky hráli jednoho Jaroslava Ježka, protože to byl plech ( rozuměj – dechový hudební nástroj) vedle plechu. Takhle mě to napadlo a ono se to neuvěřitelně chytlo,a přestože se změnilo už dvakrát vedení radnice, našli jsme vždy společnou řeč, vidí, že to má smysl a pomáhají. Lístek stojí pro studenty a důchodce stále symbolických padesát korun a to je dnes zvláště v Praze téměř nevídaný jev, protože kdyby ceny lístků měly odpovídat kvalitě hudebníků, kteří tam hrají, a dalším nákladům na pronájmy, propagaci atd., tak by musely stát nějakých 600 korun.

Kdybys byl ministrem kultury – co prvního bys udělal ?

Těžko říct, protože jim nikdy nebudu… ani bych nechtěl, ale asi bych přestal razit heslo, že neviditelná ruka trhu si může vydělat na kulturu. Dávno víme, že to je nesmysl a nikde ve světě to tak není. Ale kéž by nastaly takové ekonomické možnosti, aby kultura měla možnost získat víc prostředků. Jestli státních nebo sponzorských , to je ve výsledku nakonec jedno. Aby“ vážná“ neboli artificiální a kvalitní kultura byla dotovaná. Protože dneska jsou dotováni v kultuře zpravidla již jen kamarádi kamarádů. Mnohdy to prostě ani není jinak možné. Když jedu někam na koncert hrát na Moravu, tak jenom doprava stojí šest, sedm tisíc – a pořadatel si myslí, že za tři tisíce pořídí koncert i s dopravou.Já vím, že mnoho peněz nemají, ale doplácet na koncerty je na profesionální scéně prostě nemožné. A lidi, které tahle hudba obohacuje, na ty vstupenky brzy již nebudou mít. I ty minimální náklady, i ty minimální pronájmy i symbolické honoráře jsou takhle drahé. To je dnešní realita…

Se svým studentem, kroměřížským Vilémem Bartlem

Kapela Newyjou počátkem devadesátých let

Foto: František Heřman