Hvězda éry němého filmu Mary Philbin při poslechu rádia - rok 1920.

Mám silný dojem, že žádného – ani sebeledabylejšího čtenáře některého z našich deníků a časopisů – nemohl tak úplně minout nyvý stesk tryskající z tradičně upřímných výroků většinou vysoce postavených účastníků současného gramofonového kolotoče. Desky se neprodávají! Jde to s námi s kopce! Do podobně bídné situace, i když pravděpodobně z jiných důvodů, se zčistajasna dostali jejich mnohem starší předchůdci před nějakými 90 lety.

Vlastně na tom byli podstatně hůř. Zatímco rok 1922 jim přinesl slušný příjem ze zhruba milionu prodaných desek, najednou se odbyt nejen zastavil, ale začal, potvora, prudce klesat, a v letech 1927–32 se snížil na téměř čtyřicetinu. Těm, kteří snili o brzkém bezstarostném poflakování, se najednou začala svítání pořádně kalit. Ale protože to většinou nebyli líní kluci, a protože tam za mořem nářek nikoho moc nezajímá, a když už někdo náhodou zakňučí, je v tom pořádný kus vzdoru a v tom vzdoru setsakra síly, dokázali si poradit. Někteří sbalili kufry a vyrazili za naftou, jiní se ještě přiživili na pašování kořalky, někdo vsadil na auta, jiný na letadla a někdo si prostě koupil bouchačku a po cestě si v některé bance vyzvedl pár milionů. Ale někteří se nevzdali a začali přemýšlet, jestli to všechno není náhodou tím, že někde udělali chybu. A zjistili, že skutečně dost dlouho šlapali jaksi mimo.

Prodejna gramodesek rok 1922

Všechny zlatokopy všech forem hudebního podnikání, ať už to byla hudební nakladatelství, gramofonové firmy nebo prostě manažerská koncertní činnost, zajímaly v první čtvrtině 20. století výhradně hustě osídlené městské oblasti, protože právě tady mohli očekávat nejrychlejší a největší zisky. Jen málokdo z nich si všiml, že existuje ještě obrovský venkov, kde by se možná dal vydělat ještě nějaký ten milion navíc. A už vůbec nikdo se nezajímal o „umělce“, kteří tam působili. Jejich muzika jim připadala (a vlastně také byla) primitivní, naivní a vůbec podivná. Navíc byli skálopevně přesvědčeni, že stejně jako oni by ji přijímali i posluchači bydlící ve městech. Takže vlastně ani netušili, co se na tom obrovitém venkově děje. A zejména co se děje na rozsáhlém území amerického Jihu.

S touhle muzikou je to vlastně stejné jako nás se švestkami. Taky rostou všude, ale jenom na Moravě z ní dokážou udělat tu pravou slivovici (a možná proto jim říkají trnky). Podobně se po celých USA rozletěly písničky, které sem přivezli evropští přistěhovalci. Ale pouze značně izolovaný a téměř zaostalý Jih jimi žil každý den na každém kroku. Jeho obyvatelé, především ti z podhorských vesniček, tyhle lidovky vlastně na každé tancovačce nebo pohřbu kousíček po kousíčku proměňovali (mnohdy pouze tím po kolika panácích naladili své nástroje), až tady najednou byla lidovka nová, dočista jiná než všude jinde. Nerozlučně a pevně spojená pouze a právě s těmito lidmi, s jejich krajem a jejich životem. Pro ty, kteří ji hráli, i pro jejich posluchače a především pro tuhle muziku byl příchod rádia doslova božím darem.  

Na snímku z roku 1923 je farmář ladící vzdálenou rozhlasovou stanici při dojení krávy. Velký přístroj na levé straně je anténa. 

Rozhlasové stanice, v převážné míře mrňavoučké a s nepatrným výkonem, se objevily na americkém Jihu ve stejné době jako kdekoli jinde v USA. Ale bylo jich strašně málo. Z 510 aktivních rozhlasových stanic, vysílajících na konci roku 1922 na vlnové délce 360 metrů, jich tady bylo pouze 89. Ale místní muzikanti, dychtící blýsknout se svým kumštem nejen při rodinných oslavách a roznést svoji slávu i do vedlejší vesnice (v jejímž názvu ovšem nikdy nechyběl „Town“), okamžitě pochopili svoji šanci. Drtivá většina rozhlasových stanic na Jihu vysílala už od prvního dne živá vystoupení místních muzikantů.

Prvním vysoce výkonným rádiem na Jihu byla stanice WSB v Atlantě. Startovala 16. března 1922 se 100 W, ale za tři měsíce už měla výkon pětinásobný. Její největší hudební „hvězdou“ byl Fiddlin´John Carson.

Další významnou stanicí byla WBAP v texaském Fort Worthu. Ta sice zpočátku vysílala výhradně populární hudbu, jazz a odlehčené kousky klasiky, ale 4. ledna 1923 překvapila všechny své posluchače jeden a půlhodinovým koncertem muziky venkovských tancovaček – square-dance – string bandu Fred Wagner´s Hilo Five Hawaiian Orchestra pod vedením houslisty M. J. Bonnera. Vysílání mělo mimořádný ohlas a jako vlastně první pořad s názvem „Barn dance“, který se kdy objevil v éteru, se okamžitě stal nedílnou součástí programu.

Zasáhl i posluchače v Kanadě, na Havaji i v New Yorku a tak se další „Tance na mlatě“ začaly objevovat i na dalších stanicích jako houby po dešti. Ten po všech stránkách nejvýznamnější na rozhlasové stanici WLS (World´s Largest Store) v Chicagu, která se přihlásila svým posluchačům poprvé 12. dubna 1924, vstoupil do historie country muziky pod názvem National Barn Dance. Ten byl od svého začátku tak mimořádně populární, že její majitel – proslulá zásilková firma Sears-Roebuck – dal pouze pro jeho účely postavit vlastní koncertní divadlo.

Nelenili ani výrobci rozhlasových přístrojů. Statistiky dokazují, že zatímco v roce 1922 utržili za své krystalky 60 milionů, o sedm let později bylo těch milionů téměř 850 a podle oficiálních údajů byl přijímač v každé třetí rodině.

Najednou už toho bylo prostě tolik, že to pomalu začínalo docházet i některým gramofonovým producentům. A protože byli zvyklí na pohodlí a teplo, nezamířili za zlatem k Severu, ale tenkrát moudře přímo na Jih.

Rok 1925. Tato továrna na výrobu rádií používala stejný typ montážní  linky a montážní techniky jakou používal Henry Ford  při výrobě automobilů. Všimněte si, že rádia montovaly většinou ženy, jejichž hlavy zdobil krátký "houpavý" účes z té doby.

 (pokračování za týden)