Ze všech dárků, které jsem našel pod vánočním stromkem, mě suverénně nejvíc potěšilo české vydání nádherného francouzského originálu Tvůrci světových dějin. Při něm jsem si znovu uvědomil, jak je nesmírně prapodivné, že zatímco o událostech vzdálených třeba i tisíce let víme skoro všechno, mnohé příběhy let podstatně bližších tonou stále v hlubinách tajemství. Stejně je tomu i s aktéry, kteří stáli na samotném začátku hudební kapitoly country.

 Nejváženější odborníci této sféry se momentálně shodují na tom, že jako první pozvedla vlajku country na bitevním poli gramofonových desek dvojice houslistů. Rodák z texaského Amarilla Alexander „Eck“ Robertson (*20. listopadu 1887 – 15. února 1975)a jeho parťák z Virginie Henry Gilliland.

Alexander „Eck“ Robertson a  Henry Gilliland.

V červnu roku 1922 hráli na setkání veteránů občanské války ve Virginii, a ještě než stačili vystřízlivět, rozhodli se zkusit gramofonové štěstí v New Yorku. Zaměstnanci firmy Victor nejspíš kroutili hlavou, když vstoupili do jejich hlavního sídla. Gilliland měl na sobě historickou uniformu vojáka konfederace a Robertson byl za dokonale ošuntělého kovboje. Pustili je do nahrávacího studia nejspíš jen proto, aby se jich co nejrychleji zbavili. Z nahrávek, které tehdy 1. července 1922 vznikly, se na deskách uplatnily především lidovky „Sallie Gooden“ a „Arkansas Traveler“. I když to prodejně nebyl žádný propadák, Victor se k téhle muzice přihlásil znovu až po létech.

 Rok po Robertsonově výletu do New Yorku se hrdinou téměř stejné příhody stal textilák z Virginie a příležitostný zpěvák Henry Whitter (*6. dubna 1892 – 17. listopadu 1941). Velké sebevědomí a ještě větší drzostmu v březnu 1923 otevřely cestu do newyorského studia Victor.

Henry Whitter

14. června 1923 nahrál Fiddlin´ John Carson (* 23. března 1868 – 11. prosince 1949) pod dohledem Ralpha Peera v Atlantě snímky „The Little Old Log Cabin In the Lane“ a „The Old Hen Cackled And The Rooster´s Going To Crow“. Díky jim a okolnostem, o nichž jsem se zmínil už minule, se zapsal do historie jako první zpěvák country, jehož nahrávky nejen profesionálně vznikly, ale byly firmou Okeh stejně distribuovány. Právem stojí na skutečném začátku hudebního country podnikání. Komerční úspěch Carsonových desek připomněl Peerovi, že má stále ve svém šuplíku dosud nevydané nahrávky Henry Whittera. A tak teprve v listopadu 1923 se objevila v katalogu Okeh pod číslem 40015 jeho deska s písničkou „Lonesome Road Blues“ a především s baladou o skutečném železničním neštěstí „The Wreck Of The Old 97“, která Whittera zařadila mezi legendy začátku historie country muziky (Pavel Bobek & Greenhorns 2000 “Havárie staré sedmadevadesátky“).

 Instrumentace raných country nahrávek byla velice prostinká a nezkomplikovaly ji ani tradiční „string bandy“, které záhy vstoupily do kolotoče gramofonových desek. Byli to vlastně pokračovatelé rodinných a vesnických muzikantů, kteří se od nepaměti scházeli pod nejrůznějšími záminkami kdekoli. Na návsi i v kostele. Ale vždycky končili v hospodě.

Riley Puckett

První string band, který se dostal do nahrávacího studia, tvořili houslista Gid Tanner (* 6. června 1885 – 13. května 1960), jinak majitel kuřecí farmy, a zpívající slepý kytarista Riley Puckett (* 7. května 1890 – 13. června 1946) z Georgie. Poprvé nahrávali 7. března 1924 v New Yorku. O dva roky později se k nim připojili houslista Clayton McMichen (*26. ledna 1900 – 4. ledna 1970) pětistrunný banjista Fate Norris (*23. srpna 1878 – 11. listopadu 1944) a společně vstoupili do gramofonových katalogů jako Gid Tanner And His Skillet Lickers. A doslova přes noc se v jejich stínu objevila pořádná fronta solidních zájemců. Jako třeba Ernest „Pop“ Stoneman (* 20. května 1893 – 14. června 1968) se skupinou Dixie Mountaineers, kteří poprvé nahrávali 1. září 1924.

 Pomalu, ale přece jen rostoucí známost víceméně starobylých hudebních výletů přivedla řadu lidí, kteří nejprve tuhle muziku z duše nesnášeli, k logickému nápadu trošku se na ní přiživit. Z téhle party byl docela jistě nejvýraznější osobností Vernon Dalhart (* 6. dubna 1883–14. září 1948). Rodák z texaského Jeffersonu začínal v operetě v New Yorku, několik sezon měl angažmá v souboru Century Opera Company a v letech 1913–1914 zpíval ve slavném Hippodromu. První desky mu vydala už v roce 1916 firma Edison, později nahrával snad pro všechny gramofonové firmy působící v USA. Ale v roce 1924 to s prodejem jeho desek vypadalo bledě. Firma Victor, s níž měl uzavřenou smlouvu, a tedy i garanci pravidelných příjmů, mu nechtěla zbytečně platit a přesvědčila ho, aby nazpíval dvě „hillbilly“písničky. Dalhart oprášil „Havárii staré sedmadevadesátky“, přidal vězeňskou baladu „The Prisoner´s Song“ a 13. července 1924 je v newyorském studiu nazpíval. Tahle deska s katalogovým číslem 19427 se 30. května 1925 dostala na celých 12 týdnů na 1. místo hitparády. Prodalo se jí přes sedm milionů kusů, a stala se tak komerčně nejúspěšnějším titulem gramofonové firmy Victor „předelektrické“ gramofonové éry.

Dalhart toho samozřejmě hbitě využil. Pod různými pseudonymy nazpíval „Píseň vězně“ pro značky Columbia, Edison,  Vocalion, Gennett, Pathe, Banner, Domino a Regal. Podobně naložil i s dalšími baladami o nejrůznějších neštěstích, kterými na Victoru pokračoval až do roku 1929. „A Letter Edged In Black“, „The Death Of Floyd Collins“, The Wreck Of The Shenandoah, „The Governor´s Pardon“, „The Miami Storm“, The Wreck Of The Old Number Nine“, nebo „Lindberg (The Eagle Of The U.S.A.)“.

Celou tu dobu neměla tahle muzika v gramofonových katalozích pevné místo a vlastně ani stálé jméno. Ale už se přece jen pomalinku schylovalo ke křtinám.

(pokračování za týden)