Ralph Sylvester Peer

Na jaře roku 1920 pořídil šéf nahrávání firmy Okeh Records Ralph Sylvester Peer (*22.května 1892 – 19.ledna 1960), první nahrávky černé bluesové zpěvačky Mamie Robinsonové (*26.května 1883 - 16.září 1946). V katalogu se objevila pod jménem Mamie Smith a  neměla nejmenší tušení, že právě její nahrávka „Crazy Blues“  Perry Bradforda z 10.srpna 1920 (kat. č. Okeh 4169) zahájí mimořádné žně černého blues a vynesou společnost Okeh mezi renomované gramofonové značky.

Desky s černošským blues, figurující záhy v katalogu všech značek pod označením „race records“ sice kupovali prakticky výhradně černoši, ale vcelku to nebyl právě nezajímavý trh. A tak se vlastně ze dne na den začaly o tuhle muziku zajímat i ostatní významnější gramofonové firmy. Všechny nahrávky vznikaly výhradně ve městech, podíleli se na nich rovněž výhradně jejich obyvatelé a ve stejné ohradě spolu s nimi vegetovali i ti, kteří je kupovali. Ale jak začalo lépe fungovat to, čemu se dnes tuším říká „komunikační systém“, zjistili najednou někteří gramofonoví producenti, že tyhle desky mohou velice dobře prodávat i černochům tenkrát setsakra zaostalého a chudého Jihu. A tak ti moudřejší dopili svůj bourbon, sundali nohy ze stolu, sbalili kufry a práskli do koní. Měli za lubem objevit černé zpěváky, kteří by byli té strakatině na Jihu mnohem bližší, a nejspíš by se i líp prodávali. Bezpečně nejrychlejší spřežení měl i tentokrát Ralph Peer. Když ovšem vyrážel z New Yorku, nevěděl, že na konci téhle cesty objeví bílé blues. A díky tomu se o pár let později objeví v gramofonovém katalagu všech značek disciplína „country music“. Ale protože ten svět gramofonových desek měl doopravdy rád, přece jen něco málo tušil.

Výroba gramofonových desek kolem roku 1925.

Neušlo mu, jak bezvadně prodávala konkurenční značka Victor desku Wendella Halla „It Ain´t Gonna Rain No Mo/ Redheaded Music Maker“. Přestože to byla dost prapodivně syrová muzika, byla tahle deska šest  týdnů na prvním místě US hitparády, prodalo se jí hodně přes milion exemplářů. A co bylo moc důležité, kupovali ji i na venkově.  Hall nebyl žádný vynikající zpěvák, ani trochu nebyl bílý bluesman. Za jeho úspěchem byla jenom nepatrně upravená melodie, při níž se „na mlatě“ tancovávalo od amerického pradávna, které ušil nový humorný text. Myslím, že se nepletu v jistotě, že americký humor je povětšině velice svérázná disciplína, a ten venkovský už je úplně k nepřežití. Nicméně to Wendell Hall (docela obyčejně zpíval a ještě obyčejněji hrál na ukulele) tehdy mladičkému americkému 20. století naservíroval parádně. Pro všechny to byl dokonalý kšeft, a tak firma Okeh rozesela nahrávací studia po americkém Jihu. Když tu jsou černí bluesmani, to by bylo, aby tady nebyl nějaký zajímavě zpívající běloch. A skutečně tady byl.

Je naprosto zbytečné polemizovat s tím, jestli Ralph Peer byl nebo nebyl opravdu tím, kdo pro gramofonový průmysl objevil country muziku. Prostě je to tak. Ale bylo by zbabělé neprozradit, že kdyby se mu tehdy nepřipletl do cesty Polk Brockman, nejspíš by o svůj objev přišel. Polk byl tehdy šéfem gramofonového oddělení v podniku svého dědečka Jamese K. Polka Brockmana v Atlantě, který ovšem prodával především almary a postele. V roce 1921 zariskoval a přidal se k těm, kteří skočili na řeči gramofonových agentů značky Okeh a začali distribuovat jejich desky.  Mladý Brockman to dělal tak dokonale, že všechny záhy přerostl a hlavně na jeho konto žuchaly ty největší balíky dolarů. A tak si  řekl udělám si bene, a v červnu 1923  vyrazil do New Yorku. Užil si vybraného jídla, pití dobrých ročníků, bydla plného nevkusu, ale pohodlí i holek nejlákavejších proporcí. A ještě stihl skočit na Times Square do Palace Theatre , kde se konala soutěž houslistů z Virginie. A jak je tak Polk sledoval, najednou ho ťuklo do hlavy, že tihle venkovští fidleři by mohli znamenat velkej kšeft. A jen co ho to napadlo, v tu ránu před sebou viděl toho pravého. Malíř pokojů, který umí fidlat hezky postaru a díky tomu najímaný ke všem významnějším politickým kampaním, a navíc neohroženě nejslavnější nelegální výrobce kořalky v celém státě Georgia – Fiddlin´ John Carson.

Nahrávací frekvence, v níž vznikly jeho první snímky, se uskutečnila 14. června 1923 a  Ralph Peer se po dlouhém rozvažování rozhodl pro písničky „The Little Old Log Cabin In The Lane“/“The Old Hen Crackled And The Rooster´s Going To Crow“. Vybral právě tyto dvě, protože se mu zdálo, že alespoň jedna z nich by mohla zajímat městské posluchače severní části USA. Při samotném nahrávání se mu zdál Carsonův zpěv k nepřežití příšerný a dlouho se rozhodoval, jestli nenahraje pouze houslovou melodii, která jakžtakž ušla. Ale nakonec se zlomil a nechal nahrávání jeho osudu.

Brockman ovšem dokonale věděl, jak vypadá situace na jeho trhu v Georgii. Věděl, že zdejším malým farmářům a dělníkům zpívá Carson od srdce a oni že na jeho housle nedají dopustit. Na místě, ještě než frekvence skončila, si objednal 500 desek. Peer, který neměl o jižanském trhu nejmenší ponětí, mu je tedy nechal vylisovat, ale nezařadil desku do katalogu, neudělal jí žádnou reklamu a dokonce ji dodal bez etiket s tím, že se bude nanejvýš prodávat v oblasti Atlanty. Ale koncem července 1923 Brockmana objednával znovu. Tenkrát si Peer uvědomil, že asi udělal chybu. Rychle přidělil desce číslo 4890, tím se konečně dostala do katalogu a mohl si ji objednat kdokoli. A prodej byl skvělý. Tak skvělý, že v listopadu téhož roku nahrál Carson v New Yorku dalších 12 snímků a firma Okeh ho přemluvila, aby s ní podepsal exkluzivní smlouvu.

A tak se ten kolotoč nakonec přece jen rozjel.

 (pokračování za týden)