Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Opožděný zájem o hudební tradice amerického Jihu přinesl ve 20. letech minulého století do gramofonových katalogů dva samostatné proudy komerční produkce. Oba pevně spojené s původní lidovou tradicí. Na jedné straně bělošskou country, obecně označovanou jako „hillbilly“, a černošskou country povětšině nazývanou „race“. V obou případech je za „vynálezce“ těchto termínů považován producent, který nejdokonaleji zmákl hudební dobývání Jihu, Ralph Peer

 

 

Ralph Peer

Slovo „hillbilly“ se objevilo poprvé v americkém tisku 23. dubna 1900. New York Journal tehdy uvedl, že „Hill-Billies jsou svobodní a samorostlí bílí obyvatelé  horských oblastí Alabamy. Jsou málomluvní, oblékají se, jak se jim zlíbí, říkají, co jim přijde na jazyk, pijí whisky, kdykoli se k ní dostanou a střílí z koltů, kdy je to napadne.“ Kdy tohle označení prosáklo do obecné řeči, ovšem dodnes nikdo netuší.

Stejně záhadný je i jeho etymologický původ. Jedním z nejpravděpodobnějších je spojení původních skotských výrazů „hill-folk“ a „billie“. První z nich byli původně skotští horalové, kteří se v roce 1693 vzbouřili proti vládě Karla II, zatímco Billie se ve skotském dialektu objevilo už v roce 1505 jako synonymum pro „přítele, kamaráda, nebo parťáka“.

Nicméně v obecné američtině kolem roku 1920 nebylo nikdy příliš lichotivé a nejčastější české překlady „balíci z hor“, nebo „venkovští burani“ se přespříliš nevzdalují významu, který mělo slovo „hillbilly“ za mořem. Ostatně dokonale to potvrzuje skutečnost, že gramofonové firmy se mu vyhýbaly ještě dlouho poté, kdy zakotvilo v běžném slovníku. Tuhle produkci označovaly nejrůznějšími opisy jako hillcountry tunes, songs of the hills and plains, old-familiar tunes, old-time music a podobně.

Zakotvení slova „hillbilly“, jako odborného označení komerční jižanské country hudby ve všech jejích podobách, přičítají kronikáři úsměvné příhodě, která se udála 15. ledna 1925. Možná, že jste ji už slyšeli, protože se o ní zmiňují všichni autoři pojednání o začátcích téhle muziky. A právě proto, že se o ní zmiňují všichni, nevím, proč bych ji měl přejít.

Právě tento den se do nahrávacího studia firmy Okeh v New Yorku dotrmácela čtveřice muzikantů ze Severní Karolíny a z Virginie stíhaná představou velké gramofonové slávy. Po pravdě, když sem bratři Al a Joe Hopkinsovi, Tony Alderman a John Rector došli, bylo těch představ přece jen podstatně míň, protože předtím je u firmy Victor nepustili ani do baráku. Ale zdejší producent Ralph Peer byl mnohem laskavější. Chlapíci vystřihli během jedné frekvence šest nahrávek, a když se Peer zeptal, koho má uvést na deskách, zpívající kapelník Al Hopkins údajně odpověděl: “Napište tam, co chcete. My jsme jenom taková parta hillbillies ze Severní Karolíny a z Virginie“.  Panu producentovi to tehdy opět v pravý čas zapálilo. Na jeho příkaz zapsala sekretářka do nahrávacího protokolu skupinu jako „Hillbillies“.

Přestože neexistuje žádný doklad toho, že by tuhle příhodu Ralph Peer za svého života někdy vyprávěl, natož aby se skutečně stala, najdete ji v každém odborném pojednání o americké country. Tak nějak vznikají legendy.

Umělci, kteří se objevili na hladině hudebního country rybníku v okamžiku, kdy ji začínala regulovat gramofonová mašinérie, byli v prapodivně rozdvojeném postavení. Především byli v tom nejpravějším slova smyslu lidovými umělci. Vycházeli stylově i repertoárově z tradičních zdrojů. A najednou se dostali mezi mlýnská kola gramofonových producentů. Aby naplnili jejich nejvlastnější přání, a tedy přinesli jim z prodeje desek co nejvíc dolarů, museli svůj styl citlivě pozměňovat. Ale velice pozvolna a s velkou péčí, aby přitom nezklamali své publikum. Všichni, kdo odolali času a dodnes se objevují v encyklopediích i na nejnovějších zvukových nosičích, v téhle zkoušce obstáli. Ale nejspíš nikdo ji nezvládl tak dokonale jako profesionální „hvízdač“, kytarista a zpěvák Carson Robison (* 4. srpna 1890 – 24. března 1957).

Rodák z města Chetapa v Kansasu šel vlastně stejnou cestou jako operetní tenor Vernon Dalhart. Už ve čtrnácti letech byl profesionálním muzikantem Středozápadu, ve třiceti asistoval Wendellu Hallovi při nahrávání milionového snímku „The Red-Headed Music Maker“, v letech 1924–27 tvořil nerozlučnou gramofonovou dvojici s ještě slavnějším Dalhartem, podílel se na stále nejzelenějších nahrávkách hvězdného Gene Austina  a až do své smrti nikdy aktivní koncertní a gramofonový svět country neopustil. Navíc měl dostatek invence i citu, aby dokázal přivést na svět nové vlastní písničky blízké vnímání nejširšího country publika. Jeho doménou byly tak zvané „event songs“. Písně inspirované nejnovějšími, především tragickými událostmi z titulků denního tisku. V úvodu navazovaly příjemně poklidnou náladu, ale postupně gradovaly většinou k tragickému závěru. Ten velice často doplňovalo příslušné morální ponaučení.

Přesně tak, jak to dávno před Carsonem tak neopakovatelně dokonale uměl pražský rodák František Hais (* 7. července 1818 – 4. července 1899) i další zpěváci „kramářských písní“. 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685393

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz