Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Jiří Tichota je doktor hudebních věd, jeden z našich nejlepších hráčů na loutnu a už 54. sezónu protagonista Spirituál kvintetu, kde se mu – mimo jiné – podařilo nejednou uplatnit své znalosti loutnové tabulatury. Známe se větší část z toho půlstoletí, po které Spirituál kvintet nás těší i posiluje, říkám mu Jirko, on mně Honzo (čehož si velice vážím) a nebudu mu tedy říkat pane doktore a vykat ani v tomto rozhovoru. Prosím za prominutí ty, kteří mají opačný názor. Nemusí číst mé otázky, ale neměli by si nechat ujít názory pana doktora.

 Spirituál kvintet je patrně nejdéle působícím nestátním souborem – v oblasti folku, country a příbuzných žánrů určitě. Uvědomuješ si to někdy?

Uvědomuji si to, kdykoliv vzpomínám na začátky, protože jsme to měli komplikované o to, že jsme začínali v době, kdy nic takového prostě neexistovalo. Dneska je vyhraněné publikum, které žánr má rádo, má své hvězdy, na které chodí, a tak dále. My jsme se ocitli v situaci, že když jsme začali vystupovat, největší problém byl kde a v jakých souvislostech. Nějaké folkové publikum nemohlo být, nebyly folkové scény, nebyly žádné festivaly, nic. A protože začátek byl spojen především s americkou hudbou, která u nás měla vlastně skoro jedinou odezvu, a tou byl jazz. „Je to americký, tak to patří k džezu!“A tak taky naše vůbec první veřejné vystoupení v roce 1962 bylo na Mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech, který se jmenoval První mezinárodní jazzový festival a byl taky poslední.

Rád si vzpomínám na to, že jsme začínali v době, kdy nebyly vlastně žádné ploty, žádné hranice, žádné škatulky a mohli jsme dělat, co chtěli, protože ani folk jako pojem neexistoval.  Protože jsme zpívali americký repertoár, tak jsme byli nejčastěji přiřazováni k džezovým přehlídkám. V té době jsme taky často hrávali třeba se Smetáčkovci, s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka máme natočené i nějaké snímky z té doby. Kromě toho prostředí džezové patřilo k takovým jakýmsi neoficiálním scénám, takže i to se nám moc líbilo. Jen pro případné nepamětníky líčím, že jsme začínali v době, kdy téměř neexistovaly oficiálně nějaké malé soubory. To vlastně přežívalo jenom v trampském prostředí, kde táboráky a osadní kapely přežily i druhou světovou válku a byly založeny už mezi válkami. Ale jinde nebyly a pro naše vrstevníky populární hudba byl velký orchestr, dirigovaný někým, Karlem Vlachem nebo kýmkoliv jiným, třeba Zdeňkem Bartákem, kteří měli dva, tři sólisty, hráli instrumentálky k poslechu nebo k tanci a občas k nim nastoupil jeden sólista a zazpíval nějaký šlágr: Jedou lodě do Triany nebo já nevím, co bylo tenkrát zrovna v módě.

 

 

Každopádně jsme i z této strany dostali nabídky, právě Zdeněk Barták za námi přišel, jestli bychom mu nedělali vokální skupinu v jeho orchestru a poslal nás – bez zkoušky – na první takový večer, kde hráli k tanci. Bylo to v sálu Kotva, to už asi neexistuje, bylo to tam, co je dneska obchodní dům Kotva, v suterénu. Tam nás s dvěma akustickými kytarami postavili před jeden mikrofon a řekli, ať něco zazpíváme. Lidi, co stáli kolem, protože zrovna skončil taneční kousek, se prostě zase chytli a zkoušeli na to nějak tancovat. Tím pádem naše spolupráce skončila, protože jakmile začali tancovat, tak nebylo v sále nic slyšet. Takže jsme teprve hledali co budeme, kde se najde nějaká scéna. Tou první, kde jsme hráli pravidelně po svém, bylo Divadlo Na zábradlí, a tam jsme začali dělat první – dneska by se řeklo folkové – programy s tím, že každý koncert měl jiný repertoár.  My jsme na každý ten měsíc nacvičili nové písničky a probírali jsme to tak, že jsme zpívali úplně všechno, o čem jsme se z Ameriky dozvěděli a k čemu jsme se dostali, protože nebyly nahrávky, nebyl internet samozřejmě, nebylo nic, o co bychom se mohli opřít.

Jen náhodnými kontakty někdo znal nějakou americkou písničku nebo jsme něco slyšeli  nebo jsme si  mohli půjčit nějakou desku, protože na našem trhu samozřejmě žádné nahrávky tohoto typu nebyly. Hráli jsme bez aparatury, výjimečně to ozvučené bylo, mám nějaké nahrávky ozvučené.  Celou tu dobu jsme neměli stálý repertoár, protože jsme dělali jeden večer písně černošské, spirituály, druhý večer byly work songy, třetí večer jsme zpívali dřevařské písně, pak kovbojárny, pak námořnické písně atd. Bylo to dáno tím, že v té době vyšel výborný výběr od Lubomíra Dorůžky Americká lidová poesie, a tam úplně výjimečně byly noty, ale byly tam překlady amerických písniček. Takže když se nám k něčemu podařilo sehnat i nápěv, tak jsme museli předělat text, protože texty v knize byly dělané pro čtení, ne pro zpívání. Byly to doslovné překlady, což k muzice nejde, protože pak ke zpívání nesouhlasí počet slabik atd.  

 

Snímek z roku 1960. Jiří Tichota vlevo s kytarou.

To byla taková všehochuť, kterou jsme začínali a protože pak se začínaly objevovat i první především country kapely, ke kterým bývalí trampští zpěváci i kytaristé měli nejblíž, tak naše první konkurence se objevovala ve stetsonech, kožených bundách s třásněmi a hlavně s kolty, ze kterých se skutečně na scéně střílelo. Tam jsme pochopili, že bychom tenhle žánr měli přenechat povolanějším, a tak došlo k tomu, že jsme postupně začali hledat repertoár pro sebe. A to je vždycky dané tím, kdo v té kapele momentálně je, co se mu líbí  mým studiem a oborem, kterému jsem se věnoval, takže od začátku jsme se snažili dělat i všelijaké renesanční a staré české, kramářské a takovéhle písničky z domácího prostředí.

Kvintet má v repertoáru spirituály, národní písně, americký folk, obrozenecké písně, díky spolupráci s Žannou Bičevskou i ruský materiál (ostatně Žanna to byla, která řekla, že známá ruská píseň Pa díkim stepjam Zabajkalja je asi nejstarší ruskou trampskou písní). Existuje vůbec nějaká oblast, do níž jste se ještě nepustili?

Asi ano, já to nikdy takhle nemapoval, jistě je celá řada takových oblastí, ale nebylo to proto, že bychom se něčemu bránili. Jestli se ptáš na to, tak tyhle zábrany „ tohle se smí a tohle nesmí“, které my všichni, co jsme navštěvovali Porty, známe jak se postupně musely rozšiřovat. Já to vždycky vyprávím, protože to je vděčná historka: když jsme přišli poprvé na trampskou Portu, byla to druhá Porta ještě v Ústí nad Labem, opravdu čistě trampský podnik.  Začali jsme, Olda Ortinský spustil  Little David Play, a z hlediště se ozvalo  „ Jděte s tou operou do prdele!“A hned  na dalším ročníku jsme získali portu. Čili velmi rychle se chápalo, že to nemusí být stará trampská písnička, že nesmějí být elektrifikované hudební nástroje, pamatuješ, jak se říkalo, že nesmějí být bicí, nic, co se nedá vzít za nástroje do lesa atd.

 

Spirituál kvintet na Portě v roce 1982

My jsme tyhle problémy dopředu nikdy neměli. Samozřejmě – to, co jsme tady za padesát let po sobě nechali,  je ukázka toho, co nás oslovilo a k čemu jsme se snažili nějak dostat. A oba víme dobře, že v  situaci totalitního režimu tam hrálo důležitou roli i to, co se ti líbilo, protože to podporovalo něco z toho, co bylo ve vzduchu, když se sešlo dvacet tisíc lidí v Plzni a nemohlo se otevřeně křičet  Komunisti jsou …“ jak dneska někdo má představu, proč jsme to nedělali a tak. Ale nemuselo to být ani nic bojového, tam šlo třeba o věci sounáležitosti lidí. Že nejsou „ lidi za železnou oponou“ a „ lidi před železnou oponou“, že jsou LIDI. Tohle všechno bylo důležité, a to byl jeden z důvodů, proč jsme sáhli po obrození.

Protože obrození byla tvorba lidí, kteří byli utiskovaní jen z druhé strany,  z německé, zatímco my jsme byli tenkrát z Východu, také tenkrát měli lidé problém s identitou, ke které se nesměli hlásit A to bylo tak čitelné, že naše představení z obrozeneckých písní patřilo k těm, které byly zakázané, byli jsme vyhozeni z divadla Ateliér na základě toho, že jsme tam četli texty Karla Havlíčka Borovského, které byly označeny za protistátní.

S tím vlastně souvisí další otázka: ty jsi z těch „otců zakladatelů“ vlastně zbyl v souboru poslední. Máš představu o perspektivách, budoucnosti kvintetu po půl století jeho existence?

To nemáme nikdo o žádných příštích letech a svých osudech, to nemají ani muzikanti, ani podnikatelé, ani politici, důležité je, že si myslíme, že to, co děláme se dá dělat tolika způsoby a v tak různých obsazeních, což už za těch 54 let – teď hrajeme 54. sezónu – máme ověřeno.  

Pokud se nestane nic jiného, že nás nebo kolegy to přestane bavit, tak si myslím, že mohou vydržet s repertoárem, který se samozřejmě mění. Dneska máme například mnohem víc zastoupenou vlastní tvorbu, protože je tady celá řada lidí, kteří jsou schopní psát pěkné písničky. My to rádi děláme, ale přitom i chceme dodržovat to, že jsme už nějakým  způsobem zavedeni v určité přihrádce a z té se nechceme vymykat...  Pořád je to tak, že vlastně existují dva typy muziky: jedna, která je autorská , čerstvá, která je právě vymyšlená a to je velmi cenný příspěvek – teď myslím muziku hodnotnou, neboť i ta autorská může být k ničemu. Ale myslím si, že stejně důležité je i to, co vymysleli lidé před námi.Že se toho nemůžeme zbavovat a zapomínat – to platí v muzice, ale ve všech uměních.Nikdo nepochybuje o tom, že třeba  renesanční  malíři, klasičtí kazatelé apod.  je něco, co už můžeme pustit z hlavy.

 A taky to, co si vymysleli lidoví muzikanti, lidoví zpěváci, kteří zpívali o svém životě, životních problémech, láskách a co já vím o čem všem.  Co mohlo být špatné, o tom už ani nevíme.  A pokud to bylo výtečné, tak je stejně důležité toto bohatství připomínat a udržovat. Podle mě je jedině důležité, aby si člověk k tomu našel svoji vlastní cestu. Když někdo dělá čínskou písničku, aby se nemaskoval do čínských krojů a neměl meč u pasu - na tom vůbec nezáleží. Jde o to udělat ji  tak, aby pro lidi byla zajímavá a já tady musím vzpomenout nedávno zesnulého Pete Seegera, s kterým jsme měli to potěšení nejen si zazpívat a zahrát, ale taky si popovídat. 

My jsme tehdy byli takoví nabroušení, měli jsme dojem, že se chceme zbavit komerční muziky, že jsme na straně těch, kteří komerci odmítají a chtějí dělat lidovou muziku, čistou a ptali jsme se taky na Brothers Four, což byli takoví Rangers, komerčně krásně zpívající lidovou muziku s tím, že to byl kšeft.  A Seeger nám řekl:“ To je ale úplně jedno! To je chyba, jestli to vidíte takhle. Brothers Four dělají pro ty písničky ohromnou práci. Písničky díky těm intepretům  přežívají, ale lidi mají možnost si je zazpívat jinak. Kdyby to neslyšeli, tak o tom nebudou vědět“ To nám spadl hřebínek. On totiž říkal „Hlavní je, jestli to má pozitivní dopad. Každý má možnost si to udělat jinak, nejste povinni to dělat jako oni!“ Takže nějaké ohrnování nosu, že ten to dělá tak a ten zase onak, to já jsem nikdy nebral.

(dokončení zítra)

Foto: František Heřman (1,4) a spiritualkvintet.cz (2,3)

 

 

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685561

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz