PhDr. Jiří Tichota se dnes dožívá sedmasedmdesáti let.

(dokončení)

Jirko, často se připomíná, že Spirituál kvintet vykonal olbřími práci pro český folk. Jak se dnes díváš na tuto scénu ?

Folk není nic povinného, nic, co by se muselo povinně ctít a jsem smířen s tím, že všechno se vyvíjí, většinou po určitém čase zase trošku upadá v zapomenutí, a pak zase zvedá.

Myslím si,  že tady proběhl – nevím jestli někde v Evropě  v tom rozměru jako u nás –  jednak výrazný návrat k tomu, co nám odkázaly minulé generace, ať již bydlely za mořem nebo na Slovensku nebo na Moravě, jednak v kumštu vždycky byla sice udržována hranice mezi profesionálním a neprofesionálním, ale to není hranice hodnoty a kvality.  To je hranice, která je o tom, že jako existují profesionální stavitelé, kteří stavějí chrámy a umí namalovat věž, která nespadne, tak existují dřevaři, kteří postaví roubenku a nepotřebují hřebíky. Jistě tam někde hranice je, něco je trvalé, něco je spíš užitné umění, ale oboje může být krásné. A tak si myslím, že je úplně jedno, jestli bude tohle všechno přežívat pod jménem folk nebo už si to příští generace budou dělat jinak. Osobně mám pocit, že vždycky budou existovat lidi, kteří si váží toho, že některá muzika si opravdu vystačí s nástroji, které si člověk může vzít na záda a odnést a některá ne. Já myslím, že tohle bude žít a že to bude žít dál. I v tom, jak to žije dneska u nás, že lidé, kteří hrají v nějaké folkové kapele hrají současně třeba v klasickém kvartetu klasickou muziku. Jsou takoví muzikanti a to jistě nepřestane.

Pojmenování není důležité. Důležité je – jak já to vidím – že ta potřeba nějak se vyjadřovat-  a teď mluvíme o muzice, tak  muzikantsky -  za sebe stále trvá.  A co je na písničce krásné je,  že  spojuje  muziku i  lidi. Když někdo složí hezkou klavírní skladbu, je to taky povedená muzika, když se povede, bude se hrát – třeba jako Pro Elišku – jistě do konce existence lidstva, ale když je  k tomu  možné v písničce přidat taky  text, který vypovídá o autorově názoru, pohledu, pocitu,  jeho vyrovávání se se vším nepřátelským, co je kolem nás,   je  to zázrak a je jedno, jestli to budou hrát elektrifikovaně nebo jinak.

Spirituál kvintet

Mně se zdá, že ubývá velkých festivalů jako byla třeba Porta ve své nejslavnější době,  Zahrada i další a přibývá těch menších nebo malých, které jsou obyčejně lokálnější, já jim říkám rodinné, ale mají skvělou atmosféru, byť se jim sdělovací prostředky moc nevěnují – ale na to jsme vlastně zvyklí. Co si o tom myslíš?

To je vlastně pokračování toho, o čem jsme teď mluvili, že forma toho, jak to probíhá je vedlejší a že asi není možné udržovat jedny tradice v různých podmínkách společenských. Oba typy festivalů  -  i ty velké i ty malé - měly vždycky svoje  silné i slabé stránky. V době těch Port se nám asi všem zdálo, a já bych to skoro odpřisáhl, že převažovaly dobré stránky. To už dneska u velkých festivalů bych tak moc odpřisáhnout nemohl, časy, kdy nikdo ani nešpitnul, neexistovalo, že by se prodávaly během písniček horké párky v hledišti a popíjelo pivo a někdo si tam povídal nebo se shromáždilo půl hlediště pod podiem, dělali na tebe rukou takhle a potřebovali si zatancovat. To tenkrát neexistovalo a máme právo říkat – to už zdaleka není ono. Dneska to mladi lidé chtějí mít jinak, tenkrát to lidem vyhovovalo. Kdyby to takhle nechtěli, tak by neseděli a neposlouchali – jenže oni chtěli poslouchat. Už není tolik důvodů viset lidem na rtech, jestli uslyším to, co jsem chtěl slyšel a co jinak se nahlas říci nedá. Zase jde o prožívání a já jsem přesvědčený, že muzika si najde cestu k lidem. Pochopitelně, dneska do toho vstupují i obchodní podmínky či měřítka, ale existuje vlastně oboje. My jsme byli loni pozváni na festival v Piešťanech a tam jsme žasli – protože to je obrovský festival, kde je zase asi deset tisíc lidí tři nebo čtyři dny, mají tam pozvané i hvězdy velmi populární z různých přehlídek a televizních soutěží, protože vědí, že část publika na ně přijde. A jsou tam i písničkáři a jsou tam kapely, od Vojty Dyka po Spirituál kvintet, tam prostě bylo slyšet všechno možné. Musím se přiznat, že jsem měl zadostiučinění a měl bys ho i ty, že po nás něco zůstalo. Protože to publikum bylo tak neuvěřitelně tolerantní, tam opravdu nebyli lidi, kteří by pili pivo a ta muzika by je iritovala. Samozřejmě byli ti, kteří měli ohlas největší, ale taky tam třeba přišel neznámý polský písničkář a oni z něho byli unešeni. Takže tohle to je to, co mi dává naději myslet si, že to nijak ohroženo není. Ale já zastávám názor, že pokud by to třeba umřelo, tak je to proto, že lidi mají jiný názor, protože přežívá jen to, co lidé chtějí.

Jirko, před časem prolétla zpráva, že ve Spirituálu končíš jako aktivní hráč – naštěstí se nepotvrdila…

Ale ne, potvrdila!

 …Jakou máš tedy představu o svém dalším účinkování v tomhle slavném souboru ?

Ono je to tak, že je mi sedmasedmdesát a já jsem vlastně  celou tu dobu od prvních zkoušek měl na starosti spoustu věcí.  Hrávali jsme dost často, teď jsem nedávno prohlížel výkazy…byli jsme mladí, ale to jsme byli všichni, budu mluvit o sobě.  Já jsem v té době učil na fakultě, byli jsme všichni zaměstnaní, stavěl jsem dům, protože jsme se Zdeničkou měli rodinu a neměli kde pořádně  bydlet, tak jsem tady  přestavoval  chatu,  přitom jsem  jezdíl  s kvintetem a bylo to 23 koncertů s Nedvědy měsíčně. Třiadvacet koncertů, z toho některé byly s paní Hegerovou, některé jen naše a na to všechno jsem musel dělat repertoár. 

Nazkoušet, vymyslet doprovody, rozepsat party, v tom se nezměnilo od zkoušek se starým kvartetem do dneška nic. Jenže já strávím den před zkouškou tím, že všem rozepisuji party, všem nakreslím noty, napíšu texty,  oni si to sbalí, já pak  večer na koncertě řeknu – Prosím vás, vemte si ty noty, pojďme si to zkusit na mikrofony – a uslyším „Jůů, já nevím, kde jsem ty noty nechala“… Dva nebo tři noty nemají, tobě nezbývá než sednout a napsat jim to znovu. A tohle všechno ještě bylo v době totality, kdy nesměli být manažeři, jediný, kdo byl ochotný se bavit, bylo Pražské kulturní středisko, které nás mělo na starosti, my jsme museli hrát přes někoho – a ti nechtěli mluvit s nikým jiným než s Jiřím Tichotou, který byl nahlášený kapelník. Musel jsem odevzdávat texty ke schválení, potom když jsme měli nějaké zákazy,  přišli s tím, že musíme odevzdat i průvodní slovo a  dělat jenom komponované pořady, nesmělo se hrát cokoliv, musely tam být jen schválené písně, což se nikdy nedodržovalo.  Musel jsem vymyslet fiktivní průvodní slovo k celému večeru a byl jsem ručitelem, že  když někdo nahlásí že  to takhle neříkáme,  tak že zase budou volat Tichotu a když Dušan  řekne něco, co se jim nelíbilo,tak Tichoto,  jak to, že soudruh Vančura řekl to nebo to. Tohle jsem dělal celých padesát let – teda až na to PKS – a teď ještě domluvit s pořadateli.  Tak jsem řekl, že už ne. Poslední, co jsem udělal, byla  přestavba souboru a jsem moc spokojený se stavem kvintetu, baví nás to..  Udělal jsem repertoár, který zahrnuje všechny nováčky, aby měli co zpívat a mohli se před lidmi předvádět.  A na vánočním koncertu ve Smetanově síni jsem řekl, že všem moc děkuji za spolupráci a že se nadále budu považovat za čestného člena, dokud budu moct, tak s nimi budu hrát, ale ať si určitě udělají ( už to udělali)  a nazkoušejí program, ve kterém já nebudu, pro případ, že se mi to nebude hodit,  budu nemocný apod. A že bych byl rád, kdyby si zkoušky začali zařizovat sami, protože je spousta práce na tom vybrat třeba ze šesti písniček jednu, která se bude hrát. Naranžovat se musí všechny, zkusit taky a jedna se pak hraje. To zná každý kapelník, tuhle práci, ale málokterý kapelník to dělá třičtvrtě svého života.

Jiří Tichota a Zdenka Tichotová

Poslední otázka: máš pocit, že máte někde v něčem nějaký dluh?

Asi ano, a kdybych měl čas přemýšlet, tak přijdu na leccos.  Jako každý jiný,  jak to má Wabi Daněk krásně v té své písničce: život semlel  velké plány na písek, z toho  zůstalo opravdu jen málo. Pokud jde o mne, tak já jsem měl nádherné povolání, které mě těšilo, protože v té době jsem byl jeden z prvních – ne-li úplně první – který začal s loutnovou tabulaturou. Chtěl jsem napsat dějiny kytary v českých zemích, mám nasbírané bedny a bedny materiálů, filmy a k tomu už se asi nedostanu. A pokud jde o kvintet, taky jsme mohli spoustu věcí řešit jinak a dokonaleji. Ale na druhou stranu jsem velmi a velmi potěšen tím, že všichni lidé – nebo téměř všichni – kteří v kvintetu za tu dobu se mnou zpívali a účinkovali, si  cenili toho, že  ceny a nějaké umělecké zásluhy jsou jedna věc, ale nejsou zdaleka tak důležité jako mít pocit, že  jsi některým lidem přinášel radost. To pro některé lidi mělo smysl, bavilo je to. Vydali jsme k pětačtyřicátinám takový malý přehled, kde je, co nám napsali lidi. Dodnes mě dojímá, když to čtu. A všichni jsme pochopili za těch padesát let, že Spirituál kvintet není ten nebo ten druhý. Měli jsme umělecky vynikající osobnosti – Karel Zich, Irena Budweiserová, Olda Ortinský, bratři Nedvědi – to byly osobnosti, jejichž památka hraje v historii kvintetu důležitou roli. 

Ale stejně důležité je, že se nic moc nezměnilo, když potom přišli jiní, kteří chtějí dělat totéž a dělají to jinak a nejsou třeba jmenovitě tak známí. Protože dělají stejnou práci. A ještě jsem chtěl taky říci, že jsem nikdy ani v nejmenším netoužil po tom, aby se řeklo, že to beze mne nejde. Jsem naopak všem velice vděčný za to, že přistoupili na to, co je pro ně nevýhodné: když se mi to hodí, tak si zahraju, když ne, tak ne. Protože by se měli správně rozhodnout – teď si uděláme repertoár jen pro sebe, bylo by to jednodušší, než udržovat dvě verze všech písniček: kde hraju, kde nehraju, kde zpívám, kde nezpívám, kde konferuji a  nekonferuji. Je to pro ně i finanční ztráta: mají nacvičený program a teď já přijdu a když dostanu honorář, mají všichni o kousek méně. Chci říci, že si toho jsem vědom a velmi si vážím toho, že nikdo se nerozhodl jinak.

Foto: František Heřman