Vzkazy

  • Čeští lednoví jubilanti

    * 16. 1. 1931 se narodil Vladimír Škutina, humorista, publicista, spisovatel

     

    * 16. 1. 1941 Marie Zábranská – výtvarnice, manželka významného českého ilustrátora Adolfa Zábranského, zakládající členka skupiny pražských výtvarnic Femina. Za svoji celoživotní tvorbu obdržela Cenu Evropského kruhu umění Franze Kafky (2009) a Aliance Salvadora Dalí (2011).

     

    * 17. 1. 1941 se narodil Vašek Souček, novinář, glosátor. moderátor, dlouholetý člen a speaker kapely Lokálka.  Redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde má vlastní pořad Glosa Václava Součka. V roce 2006 spolu s Jiřím Fraňkem a Adamem Černým získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

     

    * 20. 1.1946 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských písničkářů Vladimír Merta. Vystudovaný architekt, absolvent hrané režie na FAMU, publicista, spisovatel, fotograf, dramatik a filmový režisér. Muž, o kterém se dozvíte jinde mnohem víc, a pořád to bude málo.

     

    *23.  1. 1891 František Smolík – český herec a zpěvák. Vytvořil řadu vynikajících divadelních a filmových rolí. Nazpíval řadu písní pro firmu Homocord (např. Maminko mámo, Až na světě hochu budeš sám)

     

     

    * 26. 1. 1951 se narodila Jarmila Kratochvílová – nejlepší běžkyně v dějinách země. V roce 2020 vstoupila do rekordmanské Síně slávy za 37 let nepřekonaný světový rekord v běhu na 800 metrů, který zaběhla časem 1:53,28 v Mnichově v červenci 1983.

     

     

    * 28. 1. 1961 narodil skladatel, textař, aranžér a publicista Vladimír Kočandrle. V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band a byl jejím kapelníkem, spoluzakládal a byl ředitelem společností Monitor, později se stal ředitelem EMI pro Česko a Slovensko. V současnosti stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music

     

    *29.  1. 1931 Miroslav Raboch – akademický sochař, keramik a pedagog. Autor tzv. „keramického  nesmyslu“, neboli hlavní ceny festivalu Porta.

     

    Sen několika generací mladých muzikantů - porta, cena pro nejlepší skupiny, autory i interperty na legendárním festivalu Porta, jehož fenomenální éru ukončila listopadová revoluce.

     
  • Kronikář zámořského trampingu z Vancouver Islandu

    Aleš Klestil (1940 – 2020)

    Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine -  největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!

    Celý článek...  
Dnes má svátek Zora Zítra má svátek Ingrid

PhDr. Jiří Tichota se dnes dožívá sedmasedmdesáti let.

(dokončení)

Jirko, často se připomíná, že Spirituál kvintet vykonal olbřími práci pro český folk. Jak se dnes díváš na tuto scénu ?

Folk není nic povinného, nic, co by se muselo povinně ctít a jsem smířen s tím, že všechno se vyvíjí, většinou po určitém čase zase trošku upadá v zapomenutí, a pak zase zvedá.

Myslím si,  že tady proběhl – nevím jestli někde v Evropě  v tom rozměru jako u nás –  jednak výrazný návrat k tomu, co nám odkázaly minulé generace, ať již bydlely za mořem nebo na Slovensku nebo na Moravě, jednak v kumštu vždycky byla sice udržována hranice mezi profesionálním a neprofesionálním, ale to není hranice hodnoty a kvality.  To je hranice, která je o tom, že jako existují profesionální stavitelé, kteří stavějí chrámy a umí namalovat věž, která nespadne, tak existují dřevaři, kteří postaví roubenku a nepotřebují hřebíky. Jistě tam někde hranice je, něco je trvalé, něco je spíš užitné umění, ale oboje může být krásné. A tak si myslím, že je úplně jedno, jestli bude tohle všechno přežívat pod jménem folk nebo už si to příští generace budou dělat jinak. Osobně mám pocit, že vždycky budou existovat lidi, kteří si váží toho, že některá muzika si opravdu vystačí s nástroji, které si člověk může vzít na záda a odnést a některá ne. Já myslím, že tohle bude žít a že to bude žít dál. I v tom, jak to žije dneska u nás, že lidé, kteří hrají v nějaké folkové kapele hrají současně třeba v klasickém kvartetu klasickou muziku. Jsou takoví muzikanti a to jistě nepřestane.

Pojmenování není důležité. Důležité je – jak já to vidím – že ta potřeba nějak se vyjadřovat-  a teď mluvíme o muzice, tak  muzikantsky -  za sebe stále trvá.  A co je na písničce krásné je,  že  spojuje  muziku i  lidi. Když někdo složí hezkou klavírní skladbu, je to taky povedená muzika, když se povede, bude se hrát – třeba jako Pro Elišku – jistě do konce existence lidstva, ale když je  k tomu  možné v písničce přidat taky  text, který vypovídá o autorově názoru, pohledu, pocitu,  jeho vyrovávání se se vším nepřátelským, co je kolem nás,   je  to zázrak a je jedno, jestli to budou hrát elektrifikovaně nebo jinak.

 

Spirituál kvintet

Mně se zdá, že ubývá velkých festivalů jako byla třeba Porta ve své nejslavnější době,  Zahrada i další a přibývá těch menších nebo malých, které jsou obyčejně lokálnější, já jim říkám rodinné, ale mají skvělou atmosféru, byť se jim sdělovací prostředky moc nevěnují – ale na to jsme vlastně zvyklí. Co si o tom myslíš?

To je vlastně pokračování toho, o čem jsme teď mluvili, že forma toho, jak to probíhá je vedlejší a že asi není možné udržovat jedny tradice v různých podmínkách společenských. Oba typy festivalů  -  i ty velké i ty malé - měly vždycky svoje  silné i slabé stránky. V době těch Port se nám asi všem zdálo, a já bych to skoro odpřisáhl, že převažovaly dobré stránky. To už dneska u velkých festivalů bych tak moc odpřisáhnout nemohl, časy, kdy nikdo ani nešpitnul, neexistovalo, že by se prodávaly během písniček horké párky v hledišti a popíjelo pivo a někdo si tam povídal nebo se shromáždilo půl hlediště pod podiem, dělali na tebe rukou takhle a potřebovali si zatancovat. To tenkrát neexistovalo a máme právo říkat – to už zdaleka není ono. Dneska to mladi lidé chtějí mít jinak, tenkrát to lidem vyhovovalo. Kdyby to takhle nechtěli, tak by neseděli a neposlouchali – jenže oni chtěli poslouchat. Už není tolik důvodů viset lidem na rtech, jestli uslyším to, co jsem chtěl slyšel a co jinak se nahlas říci nedá. Zase jde o prožívání a já jsem přesvědčený, že muzika si najde cestu k lidem. Pochopitelně, dneska do toho vstupují i obchodní podmínky či měřítka, ale existuje vlastně oboje. My jsme byli loni pozváni na festival v Piešťanech a tam jsme žasli – protože to je obrovský festival, kde je zase asi deset tisíc lidí tři nebo čtyři dny, mají tam pozvané i hvězdy velmi populární z různých přehlídek a televizních soutěží, protože vědí, že část publika na ně přijde. A jsou tam i písničkáři a jsou tam kapely, od Vojty Dyka po Spirituál kvintet, tam prostě bylo slyšet všechno možné. Musím se přiznat, že jsem měl zadostiučinění a měl bys ho i ty, že po nás něco zůstalo. Protože to publikum bylo tak neuvěřitelně tolerantní, tam opravdu nebyli lidi, kteří by pili pivo a ta muzika by je iritovala. Samozřejmě byli ti, kteří měli ohlas největší, ale taky tam třeba přišel neznámý polský písničkář a oni z něho byli unešeni. Takže tohle to je to, co mi dává naději myslet si, že to nijak ohroženo není. Ale já zastávám názor, že pokud by to třeba umřelo, tak je to proto, že lidi mají jiný názor, protože přežívá jen to, co lidé chtějí.

Jirko, před časem prolétla zpráva, že ve Spirituálu končíš jako aktivní hráč – naštěstí se nepotvrdila…

Ale ne, potvrdila!

 …Jakou máš tedy představu o svém dalším účinkování v tomhle slavném souboru ?

Ono je to tak, že je mi sedmasedmdesát a já jsem vlastně  celou tu dobu od prvních zkoušek měl na starosti spoustu věcí.  Hrávali jsme dost často, teď jsem nedávno prohlížel výkazy…byli jsme mladí, ale to jsme byli všichni, budu mluvit o sobě.  Já jsem v té době učil na fakultě, byli jsme všichni zaměstnaní, stavěl jsem dům, protože jsme se Zdeničkou měli rodinu a neměli kde pořádně  bydlet, tak jsem tady  přestavoval  chatu,  přitom jsem  jezdíl  s kvintetem a bylo to 23 koncertů s Nedvědy měsíčně. Třiadvacet koncertů, z toho některé byly s paní Hegerovou, některé jen naše a na to všechno jsem musel dělat repertoár. 

Nazkoušet, vymyslet doprovody, rozepsat party, v tom se nezměnilo od zkoušek se starým kvartetem do dneška nic. Jenže já strávím den před zkouškou tím, že všem rozepisuji party, všem nakreslím noty, napíšu texty,  oni si to sbalí, já pak  večer na koncertě řeknu – Prosím vás, vemte si ty noty, pojďme si to zkusit na mikrofony – a uslyším „Jůů, já nevím, kde jsem ty noty nechala“… Dva nebo tři noty nemají, tobě nezbývá než sednout a napsat jim to znovu. A tohle všechno ještě bylo v době totality, kdy nesměli být manažeři, jediný, kdo byl ochotný se bavit, bylo Pražské kulturní středisko, které nás mělo na starosti, my jsme museli hrát přes někoho – a ti nechtěli mluvit s nikým jiným než s Jiřím Tichotou, který byl nahlášený kapelník. Musel jsem odevzdávat texty ke schválení, potom když jsme měli nějaké zákazy,  přišli s tím, že musíme odevzdat i průvodní slovo a  dělat jenom komponované pořady, nesmělo se hrát cokoliv, musely tam být jen schválené písně, což se nikdy nedodržovalo.  Musel jsem vymyslet fiktivní průvodní slovo k celému večeru a byl jsem ručitelem, že  když někdo nahlásí že  to takhle neříkáme,  tak že zase budou volat Tichotu a když Dušan  řekne něco, co se jim nelíbilo,tak Tichoto,  jak to, že soudruh Vančura řekl to nebo to. Tohle jsem dělal celých padesát let – teda až na to PKS – a teď ještě domluvit s pořadateli.  Tak jsem řekl, že už ne. Poslední, co jsem udělal, byla  přestavba souboru a jsem moc spokojený se stavem kvintetu, baví nás to..  Udělal jsem repertoár, který zahrnuje všechny nováčky, aby měli co zpívat a mohli se před lidmi předvádět.  A na vánočním koncertu ve Smetanově síni jsem řekl, že všem moc děkuji za spolupráci a že se nadále budu považovat za čestného člena, dokud budu moct, tak s nimi budu hrát, ale ať si určitě udělají ( už to udělali)  a nazkoušejí program, ve kterém já nebudu, pro případ, že se mi to nebude hodit,  budu nemocný apod. A že bych byl rád, kdyby si zkoušky začali zařizovat sami, protože je spousta práce na tom vybrat třeba ze šesti písniček jednu, která se bude hrát. Naranžovat se musí všechny, zkusit taky a jedna se pak hraje. To zná každý kapelník, tuhle práci, ale málokterý kapelník to dělá třičtvrtě svého života.

 

Jiří Tichota a Zdenka Tichotová

Poslední otázka: máš pocit, že máte někde v něčem nějaký dluh?

Asi ano, a kdybych měl čas přemýšlet, tak přijdu na leccos.  Jako každý jiný,  jak to má Wabi Daněk krásně v té své písničce: život semlel  velké plány na písek, z toho  zůstalo opravdu jen málo. Pokud jde o mne, tak já jsem měl nádherné povolání, které mě těšilo, protože v té době jsem byl jeden z prvních – ne-li úplně první – který začal s loutnovou tabulaturou. Chtěl jsem napsat dějiny kytary v českých zemích, mám nasbírané bedny a bedny materiálů, filmy a k tomu už se asi nedostanu. A pokud jde o kvintet, taky jsme mohli spoustu věcí řešit jinak a dokonaleji. Ale na druhou stranu jsem velmi a velmi potěšen tím, že všichni lidé – nebo téměř všichni – kteří v kvintetu za tu dobu se mnou zpívali a účinkovali, si  cenili toho, že  ceny a nějaké umělecké zásluhy jsou jedna věc, ale nejsou zdaleka tak důležité jako mít pocit, že  jsi některým lidem přinášel radost. To pro některé lidi mělo smysl, bavilo je to. Vydali jsme k pětačtyřicátinám takový malý přehled, kde je, co nám napsali lidi. Dodnes mě dojímá, když to čtu. A všichni jsme pochopili za těch padesát let, že Spirituál kvintet není ten nebo ten druhý. Měli jsme umělecky vynikající osobnosti – Karel Zich, Irena Budweiserová, Olda Ortinský, bratři Nedvědi – to byly osobnosti, jejichž památka hraje v historii kvintetu důležitou roli. 

Ale stejně důležité je, že se nic moc nezměnilo, když potom přišli jiní, kteří chtějí dělat totéž a dělají to jinak a nejsou třeba jmenovitě tak známí. Protože dělají stejnou práci. A ještě jsem chtěl taky říci, že jsem nikdy ani v nejmenším netoužil po tom, aby se řeklo, že to beze mne nejde. Jsem naopak všem velice vděčný za to, že přistoupili na to, co je pro ně nevýhodné: když se mi to hodí, tak si zahraju, když ne, tak ne. Protože by se měli správně rozhodnout – teď si uděláme repertoár jen pro sebe, bylo by to jednodušší, než udržovat dvě verze všech písniček: kde hraju, kde nehraju, kde zpívám, kde nezpívám, kde konferuji a  nekonferuji. Je to pro ně i finanční ztráta: mají nacvičený program a teď já přijdu a když dostanu honorář, mají všichni o kousek méně. Chci říci, že si toho jsem vědom a velmi si vážím toho, že nikdo se nerozhodl jinak.

Foto: František Heřman

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

6873167

Melanž

  • Slavní světoví oslavenci

     

    * 19. 1. 1931 se narodila herečka Tippi Hedren, blonďatá kráska z Hitchcockových Ptáků nebo z filmu Marnie. Matka herečky Melanie Griffith (Podnikavá dívka, Konec Divokého západu) a babička herečky Dakoty Johnson (Padesát odstínů šedi, Black Mass: Špinavá hra).

     

    * 19. 1. 1946 se v Sevierville v americkém státě Tennessee narodila královna americké country, zpěvačka, skladatelka a herečka Dolly Rebecca Parton.

     

    * 20. 1. 1946 se narodil David Lynch - americký filmový scenárista, režisér, producent, malíř, hudebník, skladatel a performer. Významný představitel postmoderní kinematografie. Byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie za filmy Sloní muž (1980), Modrý samet (1986) a Mulholland Drive (2001). Sloní muž byl také nominován v kategorii nejlepší scénář. Vyhrál hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes a v Benátkách.

     

     

    * 21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo - tenorista, operní pěvec a dirigent, který se spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem podílel na zrození legendy Tíí tenorů a přesunu operních árií na fotbalové stadiony.

     

     

    * 21. 1. 1956 se narodila herečka Geena Davis, (Thelma z Thelma a Louise, paní Littleová z Myšáka Stuarta Little),

     

    * 24. 1. 1941 oslaví osmdesátiny Neil Diamond. Celým jménem Neil Leslie Diamond. americký písničkář a skaldatel, který měl především v šedesátých až osmdesátých letech celou řadu hitů. Mnohé z nich známe i z českých verzí.

     

     

    * 25. 1. 1981 Alicia Keys

    Alicia Augello Cook se narodila na Manhattanu v New Yorku a pod jménem Alicia Keys je jednou z nejznámějších amerických osobností Rhythm and blues a soulu. Zpěvačka, skladatelka, klavíristka, hudební režisérka a producentka, filantropka, příležitostná herečka a spisovatelka.. V žilách jí koluje irská i italská krev po matce a jamajská po otci. Talentované děvče ve dvaceti opustilo vysokou školu a stalo se hudební profesionálkou. Debutovala albem Songs in A Minor (Písně v a moll - 2001) a za první týden se ho prodalo 235,000 kousků. Kritika byla nadšená, prodejci spokojeni. Následovalo album The Diary of Alicia Keys (2003), a následná velkolepá žeň Grammy v roce 2004: Nejlepší R&B Album, nejlepší ženský vokál v R&B (za If I Ain't Got You), nejlepší píseň R&B (za You Don't Know My Name) a nejlepší vystoupení v duu nebo skupině v R&B (za My Boo). Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen - čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

     

     

    * 26. 1. 1961 se narodil fenomenální hokejista Wayne Gretzky

     

     

    * 27. 1. 1756 se narodil Wolfgang Amadeus Mozart, geniální sladatel, kterému jeho Pražané tak rozumějí...

     

    * 28. 1. 1936 se v New Yorku narodil herec, režisér a scenárista Alan Alda, který se zapsal do širokého povědomí televizních diváků na celém světě nezapomenutelnou rolí chirurga Benjamina Franklina Pierce s přezdívkou Hawkey v seriálu M*A*S*H (1972 – 1983).

     

     

    * 30. 1. 1951 se v Londýně narodil zpěvák a bubeník Philip David Charles „Phil“ Collins, zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar. Obrovskou popularitu si získal už jako lídr hudební skupiny Genesis, kterou poté dokázal zužitkovat i coby sólový zpěvák.

     

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Kontakt: musicopen@email.cz