Dnes odpoledne oznámila britská královská rodina, že ve věku 96 let zemřela královna Alžběta II. Legendární a milovaná panovnice prožila na trůně neuvěřitelných sedmdesát let, byla nejdéle sloužícím panovníkem na světě. Pro zajímavost – na trůn nastupovala v době, kdy u nás byl prezidentem Klement Gottwald. Na její místo nastupuje král s předpokládaným jménem Karel III., dosavadní korunní princ Charles.

Vlastně se jmenovala Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová. Známe ji jako Hanu Hegerovou, významnou československou zpěvačku a herečku, královnu šansonu, k jehož interpretaci našla v sobě dost odvahy i dost pokory. V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy, byla držitelkou Rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury, 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. Dvanáctého srpna 2011 ohlásila konec  koncertní kariéry. Poslední období života nevycházela z domu. Zemřela 23. března 2021 v Praze.

Vlastně to byl velký buřič a kverulant měnící své názory, přitom však kráčející neochvějně jedním směrem. Levicovým. Byl komunista a potom anitistalinista. Byl prosovětský a v době paktu Ribbentrop-Molotov i obhájce nacistického Německa. Uvážlivého prezidenta Roosevelta dokonce nazval v písni  Songs for John Doe z roku 1941 válečným štváčem. Po vpádu Německa do SSSR se stal silným zastáncem vstupu USA do války. Během ní bojoval v Pacifiku.

V těchto místech vznikal tramping, kolem divokých a voraři obávaných peřejí, které se táhly v délce několika kilometrů nespoutanou Vltavou nad Štěchovicemi. V roce 1918, ještě za Rakouska-Uherska, vznikla v Proudech první trampská osada – Roaring camp, později přejmenovaná na Ztracenou naději. V hlubokém kaňonu kolem vltavských peřejí vyrůstaly další chaty. 

Čtvrt na šest ráno, stařičká paní bytná buší na dveře. „Pane redaktore, pusťte si rádio. Obsadili nás Rusáci.“ To je blbej sen, říkám si a zapínám rádio. Štípnu se, nespím. Vyjdu v pyjamas před barák, v Libni U kříže, a poslouchám hučení. Hučení!!! HUČENÍ!!! Taxikář na náměstí Holého přemýšlí. „Musíme ject horem přes Žižkov, v Karlíně už jsou tanky.“

Na pozadí války na Ukrajině básníkova vzpomínka na sovětskou okupaci 1968

„Děti, vstávejte, je válka!“ probudil nás hlas maminky za dveřmi. Bylo to zvláštní probuzení. Zatímco ona pamatovala dvě předešlé, my měli to štěstí, že jsme mezi válkami zatím nějak prokličkovali. Ne, že by se svět dohodl, že s válkami bude po té druhé utrum. Ale žili jsme dobře uzamčeni v kufru, který mohl každou chvíli někdo vzít a zahodit. Svět seděl na hrozbě atomové střelnice a my žili svými mladickými starostmi a optimismem konce šedesátých let. Absolvovali jsme slavné majálesy, kdy byla velká sranda, a volili jsme za krále Ginsberga nebo později Edu Pergnera a v průvodech křičeli, co chtěli.

Zleva countryový zpěvák a organizátor Waldemar Plch, Mistr Rudy Kovanda, silák Franta Kocourek (poznáte ho podle toho, že telefonní sluchátko drží jako činku). Dole zleva novinář Fedor Skotal, činorodý průkopník moravského folku Aleš Kvapil, dole televizní dramaturg Jaroslav Kravka. Sedmdesátá léta minulého století, Vysokoškolský klub v Brně.

Pan doktor Kravka na svém facebooku zveřejnil tuto vzpomínku na bohémské mládí s připomínkou podivuhodné aférky na scéně naší populární hudby. Nesmírně oblíbenou čtenářskou soutěž Zlatý slavík vyhrál neznámý, poměrně zpomalený invalidní důchodce z Brna, nějaký Rudy Kovanda. Tedy, vyhrál... Redakce v průběhu hlasování změnila pravidla - účastnit se mohli jen umělci kvalifikovaní, s tzv. přehrávkou. Nebylo možné dopustit, že by výkvět oflitrované socialistické kultury porazil - s prominutím - prosťáček z Moravy.

Vlastně se jmenoval baron Pierre Louis le Bris a byl potomkem starého šlechtického rodu. Rodina z něj chtěla mít architekta, ale tak klidné zaměstnání pro Pierra nebylo. V devatenácti letech dobrovolně narukoval do beznadějné války v Indočíně. V regionu, kde napřed prohrála jedna světová velmoc a o pár let později druhá světová velmoc. V kterém zvítězil komunismus a kousek vedle Rudí Khmérové, ještě něco horšího, než je komunismus.

Potkali jsme se na tehdejším Malinovského náměstí v centru Brna, kousek od Domu umění, v němž v Procházkově síni sídlilo začínající divadlo. Nazvali se podle eseje Jiřího Mahena Husa na provázku, a opravdu se tak v nastávající husákovské éře ještě chvíli mohli jmenovat.