Prvním trampským kytaristou byl ve druhé dekádě minulého století Zdeněk Nossberger zvaný Kanice nebo Kanička. Kytara v té době nebyla mezi trampy zrovna rozšířený nástroj, převažovaly harmoniky, housle, ale i hřebeny, rozličná chřestítka, hubafony… Kanička se na pražském Žofíně seznámil s Jarkou Motlem a přivedl ho do Svatojánských proudů; pozdějšímu nejslavnějšmu trampskému klasikovi věnoval kytaru a naučil ho na ni hrát. Kanička byl - jak si pamatuju ze svého mládí -arbitrem správného znění trampských písniček. Když se v Brně nevědělo, jelo se do Prahy za Kaničkou. Alespoň někdy, Brno má svou hrdost.

Kaničkův stejnojmenný syn připravil z otcovy pozůstalosti následující text. Některé artefakty byly použity i v dokumentárním cyklu České televize Zvláštní znamení touha. Zdeněk Nossberger ml. je hudebník, mohli jste ho mj. vídat po boku zpěvačky a kytaristky Zuzany Reinischové. (red.)

V dáli za horama stojí chajda malá… Dnes tam těch chajd stojí více, leč v době pořízení tohoto snímku možná v kaňonu (pod obráceným poštovním razítkem z parníku František Josef s datem 3.6. 1902) ještě nestála ani ta budka lamačů kamene, upravujících potahovou stezku pro koně, „koníčkující“ zpět převážně prázdné šífy, které dopravovaly po Vltavě zboží od Českých Budějovic do níže položených míst na řece. Ať už tam tenkrát stála či ne, v historii trampingu zaujala nezastupitelné místo – ono to tady vlastně asi vše začalo.

Tady bych si dovolil stručnou vsuvku o účelu tohoto povídání z pravěku trampingu. Nejde o nějaké objektivní dějiny, jen jsem měl tátu, který přivandroval spolu s Karlem Kuthanem a Jardou Mottlem ke kolébce čerstvě zrozeného trampingu (a také mu přinesl do vínku zřejmě první kytaru).

Zdědil jsem po něm krabici, plnou svědectví z té doby a byla by škoda, aby skončila v popelnici. Něco z těchto pramenů jsem použil pro své články do trampského časopisu STOPA, vydávaného Alešem Klestilem v západní Kanadě, další jsem též poskytl Frantovi Hackerovi, emeritnímu šerifovi Ztracenky.

Na počátku byly Vydry

Nevím, proč se kolébce trampingu říká Svatojánské proudy, když se nazývají po Sv. Janu, nikoliv Jánu, ale to není předmětem vyprávění. Podstatnější je jedno z mála dochovaných svědectví o vzniku  Ztracenky, psané ve správné době na správném místě zřejmě nejznámějším pratrampem – Krysou.

Je to Denník družiny Vyder, provázený velmi zdařilými akvarely, malovanými těmi chlapci právě v místech v denníku popisovaných - v  místech trampům zaslíbených.

Vydry byly družinou původně skautskou, svou popisovanou výpravu  nazývali „naším skautingem“, ale tady už šlo o skauting divoký, neorganizovaný (proto se také prvním trampům říkalo „divočáci“).

Na popisovanou „expedici“ se vydali ve čtyřech. Vedl je zřejmě Frank (František Němec), majitel Kajmana (větší loďka – historiky sice zmiňovaná, leč přesně neidentifikovaná), dále již zmíněný Krysa (Karel Špillar) – kronikář a kuchař, třetím byl Venca, zvaný také Kramle (Václav Kramář), který si přibalil maňas (kdysi oblíbená vratká minilodička) a kvarteto uzavíral Žlabej (Blažej, jeden z bratrů Paskových). Můžeme následně i vidět jejich tehdejší tváře (byť očima Frankovýma, který je zvěčnil).

Chlapci vyrazili – prvně na delší dobu - do Svatojanských proudů na nádherný flíček, známý jim už  z dřívějších toulek. O důkladnosti příprav svědčí předem připravený podrobný jídelní lístek na celou dobu pobytu včetně soupisu potřebných potravin, novinových výstřižků s předpověďmi počasí, receptů na některé pokrmy a jiných plánů, svědčících o „Vydří“ svědomitosti. Vandr, započatý 5. Července 1916 je dále popsán zestručněním autentických zápisků z Krysova denníku:

Start v 7 hod ráno s „vozíkem, košem plným zásob a hromadou jiných věcí“. V 8 hod. se vyráží s lodí (a maňasem) z Císařské louky s cílem - oběd u Vranského ostrova. Člověk míní, Pán Bůh mění. V poledne jsou hoši teprve v Modřanech, kam to ještě šlo, ale od ústí Berounky až do Proudů byla cesta chvílemi pod vodou. Táhli hlavně Krysa s Frankem, Kramář vlekl maňasa a Žlabej šel po břehu a díval se na ně. Navíc u Vraného spustil déšť. Celou cestu jen v plavkách, i v tom dešti. Byla z toho jen menší rýma a Kramář tam dokonce ztratil svůj kašel. Ze Štěchovic se táhlo po druhé straně. Krysa kormidloval, Frank, Kramář a Žlabej táhli. Pěkná dřina, Vltava metr nad normálem a proud tak silný, že téměř nebylo možné udržet kormidlo. Déšť ve Štěchovicích trochu přestal, teď ale zdvojnásobil. Strach z nocování v lijáku se rozplynul, když Žlabej uviděl dřevěnou boudu. Otevřenou, byla v ní jen kolečka. I přes objevení dvou sršňů chlapci usoudili, že nocleh zde bude lepší, než na rozbahněném břehu ve stanech.  Lilo celou noc.

Druhý den se převezli na tábořiště na protějším břehu, postavili stany, ale nakonec zpátky  –  nad nasáklým břehem zvítězila přece jen bouda, „připomínající chýši zlatokopů ve Skalistých horách“. Stačilo se v ní zařídit, vyhodit sršní hnízdo a doufat, že skautíky nikdo nevyhodí po celých zamyšlených 14 dní. Třetí den (7. července) šli Frank, Kramář a Žlabej na houby a jahody a přišli celí vyjevení, že je v lese přepadla bába a vynadala jim. Večer přinesli 7 ryb a opekli je na rožni. Další den Frank maloval výhled dveřmi z boudy ven, ob den se chodí do Štěchovic s poštou (převoz 20 hal. na osobu). 9.7. jel Frank s hochy do Štěchovic na Kajmanu, předseda Yachtklubu plul kolem na Bohemii. Večer se zašívají punčochy, Frank kreslí účastníky výpravy, pak kvarteto píšťal „na hubu“, velký zpěv a Žlabej hraje na harmoniku. 9.7. návštěva - přišel Franta Procházka - na 2 dny(rovněž pozdější „základní Ztraceňák“ Chanda - pozn. autora). Domů pak odjel parníkem v 7 hodin. Zásoby potravin na minimu, pojede se domů dříve. Frank vyřezává z jalovce hlavu Indsmena. 11.7. potkal Krysa cestou do Štěchovic p. Kahouna, majitele joly s volantem z Davle, který tábořil poprvé přes noc. Bouda kamenolomců byla chlapci  pokřtěna na „Vydří doupě“ a tábořiště na protějším břehu, které se stalo zárodkem pozdější Ztracenky, nazvali „Vydřím tábořištěm“ (trochu paradoxně si později ve svých vzpomímkách někteří slavní Ztraceňáci tyto pojmy trochu pletli tvrzením, že osada dnes leží na místě Vydřího doupěte)!

Pod levým obrázkem je signum 8.VII.1916 K.Š. (Karel „Krysa“ Špillar) a je to pohled na Vydří doupě ze stráně od řeky na břehu naproti dnešní Ztracence. Pravý obrázek je tím výše uvedeným „výhledem z boudy ven“, signovaný 8.7.1916 F.N. (František „Frank“ Němec).

Denník pokračuje „těšením se domů na jídlo - že ho bude dost“.13.7. pro všeobecný hlad - odjezd, Krysa vaří z posledních zásob 84 ( !!! ) ks višňových knedlíků, ostatní zatemovali Kaimana a v 6 večer se odplouvá, Kramář na maňasu vpředu. Vltava je rozvodněna, „letíme úžasnou rychlostí peřejemi, rychle míjíme Kiliána a Davli, kol Vranského ostrova letíme střelhbitě, u Kerova doháníme canoi „Růžku“, u Zbraslavi začíná poprchávat. Kramář přisedl do Kaimana, maňasa přivazuje na záď a u Lahoviček nás v déšti předhonil „František Josef“. Přijeli jsme do Prahy ve 1/4 na 10 večer. Cesta trvala 4 a 1/2 hodiny ( malá početní chybička v denníku - pozn. autora), zatímco cesta tam trvala celý den“.

Potud výpis z Krysovy „reportáže“ z vandru. Zajímavým je nejen líčení náplně pobytu v proudech (včetně malování a večerního štupování punčoch) ale i koníčkování 2 lodí s bágly, stany a potravinami z Prahy téměř na Slapy, což si při dnešním způsobu života (nehledě k neregulované – o tehdy metr vyšší Vltavě a ještě v déšti) nedovedu představit (a nevím, jestli někdo vůbec).

K těmto pra-Ztraceňákům patřil i Amca, jinak též Charlie Bill (Karel Amcirk). Byli asi i další, ale nejsou zde v souvislosti s „Vydrami“ zmiňováni.

Vltavskou partii pod kopcem Kletecko - mezi „Vosinami“ a „Horním bukem“ (tak si ta místa pojmenovávali plavci , splavující ku Praze dřevo, vázané do vorů) si výše uvedení „divočáci“ přivlastnili coby jakousi „mateřskou základnu“, z níž se později Vydří tábořiště proměnilo v Tábor Řvavých a následně v osadu s proslulým názvem  – Ztracenou naději (původně dokonce s výslovností „náděje“ s dlouhým á).

Nejen družina Vyder ale patřila k těm pilířům budoucí věhlasné osady. K těm původním návštěvníkům těchto romantických míst zákonitě přibývali další milovníci přírody, z nichž je nutno jmenovat tanečníky z pražského Žofína, říkající si „Hopsající dervišové“. K této bandě s komickým názvem patřili zejména ti, co se pak stali tahouny Ztracenky. Byli to (zřejmě) první kytaristé v historii trampingu – Martin Kanička či Kanice (Zdeněk Nossberger), Filip Švec (Karel Kuthan) a s nimi pak i Butterfly (motýl) – Jarda Mottl. Na snímku jsou „Dervišové“ na „jejich“ žofínské lavičce.

Vpředu (zleva) Kanička a Švec, za nimi na opěradle je i Jarda Mottl, kterého jsem později (s brýlemi) znal dobře, nemohu jej ale s jistotou určit na téměř sto let staré fotografii (snad vpravo za Ševcem?).

A jak to viděl jeden z těch žofínských, lze tlumočit z jeho dochovaného písemného „referátu“:

Začátkem první světové války se scházeli někteří skauti (spíše ale bývalí) na březích Vltavy -  někdy u Novoměstských, jindy při Staroměstských mlýnech, kde jeden z nich bydlil. Žízeň po dobrodružství hasili čtením tehdy „frčících“ knih  od Londona, Curwooda, Waldena a jiných. Obsah těchto knih pak nadšeně probírali na těchto „slezinách“ nešetříce výrazů, jako trapér, sombrero, kojot, mokasiny, cariboo a podobných. Idealizovali a mapovali si život stopařů a lovců kožešin a zvěře na dálném západě.

Občas je na jejich schůzkách rozehnal déšť či jim byla zima, takže zatoužili po klubovně. Tu sehnali na půdě domu, v němž jeden z nich bydlel. Tam pak ve volných chvílích a deštivých nedělích debatovali o přečtených knihách, domlouvali si výlety, rokovalo se o zřízení farmy ( to byl jeden z jejich největších ideálů ). Hodně se přeli o barvě košil, které chtěli mít stejné a také o názvu pro jejich družinu.

Farmu nesehnali, na košile také neměli peníze, ale pojmenování bylo zadarmo, tak to si dali. Usnesli se na názvu „Tábor řvavých“. Nápad pro název zřejmě pochází z Breta Harta, který jej použil pro jednu svou povídku.

Při téměř denním pobytu u vody hoši zatoužili po nějaké loďce, kterpou by si koupili, nebo alespoň vypůjčili a tak občas s vypůjčenou pramičkou, šináglem neb ševcem (kanoe byla tenkrát ještě zvláštnost, měl ji jen Rösler-Ořovský, Rott a možná i někdo jiný z bohatších), veslovali na Švarcák nebo Císařskou louku, někdy také až na ostrov do Vraného“………

Potud citováno z písemného svědectví.

Loď si skutečně Kanička se Ševcem postavili, elegantní, štíhlou, , trochu dřeva, trochu papíru – připomínala kubánské cigáro, tak ji pojmenovali Kubo. Po sezóně ji na zimu zavěsili na provaz v jakési šachtě Staroměstských mlýnů, leč špagát zradil, loď zmizela v hlubinách a už ji nikdy nenašli.

Následující snímek ukazuje Kubo, které „tančilo jedno léto“.  Kdo ho však na snímku kočíruje, není  známo ani autorovi, ani Ševcovu synu Milošovi, který fotografie poskytl.

 Dodnes jsem nepochopil, proč se Karlovi říkalo Švec. Jeho syn Miloš tvrdí, že údajně proto, že byl z Nuslí, tedy podle známého popěvku „V tom nuselském údolí byla fidlovačka“, jenže to pokračuje „na ní s ševcem z Podolí tancovala Kačka, tak nevím, ale ještě k těm názvům osady:

Kdo by nezpíval ve známém trampském evergreenu: „U Dakoty nahoře v trampů řvavém táboře“? Je to nesmysl. Mottlova písnička „Uspán“ začíná opačně: „V trampů Řvavých táboře, u Dakoty nahoře“,

Atd atd atd…..