V průběhu svého vývoje ve 20. a 30. letech si tedy trampská píseň u nás získala velkou popularitu, a to i u široké veřejnosti, mimo rámec trampského hnutí. V době války i v poválečném období však ustoupila do pozadí a stáhla se do zázemí svých rodných osad. Zde, kromě tradičních trampských sborů a jejich starých písniček, vzpomínajících na zašlou slávu, se však v polovině 50. let objevují první jiskřičky nových výbojů. Nastupující nová generace trampských písničkářů se již nespokojuje s neměnností tradičního repertoáru a – tak jako kdysi – začíná nově textovat americké tradicionály a v jejich duchu se pokouší i o novou vlastní tvorbu.

 Objevuje se osobnost Kapitána Kida a jeho Krinolíny a dalších, dodnes známých a zpívaných písní. Z nich vyniká zvláště Slaboch Ben, zcela původní skladba, ale tak věrná duchu amerických tradicionálů, že ještě po letech se bratři Ryvolové sázeli s jejím autorem, že je to určitě otextovaná cizí melodie. Mnohé z těchto písniček opravdu zněly zvláštně pro tehdejší ucho, zvyklé na sentimentálně poklidnou tradiční trampskou píseň. První reakce kamarádů, když jim Kid přehrával „Slabocha Bena“ byla: „To je ňákej džez nebo co?“

Z tohoto zázemí se trampská píseň vynořuje teprve začátkem 60. let se stabilizací postavení nové mladé generace trampských písničkářů na její scéně. Souviselo to i s novým rozkvětem zájmu o tento žánr, který, zdánlivě paradoxně, byl také vyvolán nástupem rock´n´rollu na světové scéně zábavné hudby a jeho odrazem u nás. Vlivem rock´n´rollu jako výrazu generačního vkusového zlomu se v tomto období začal rozpadat monolit zábavné hudby 50. let a tříštit se na řadu diferencovaných žánrů. Jedním z nich, vedle prvních krůčků naší rockové scény, scény divadel malých forem či revivalizace tradičního jazzu, se stala znovu trampská písnička. V roce 1963 se v pražské Lucerně koná 1. trampský soutěžní večer, v roce 1965 z Osady zlatého klíče vznikají Hoboes bratří Ryvolů a cesta pro Bednu od whisky a desítky dalších skladeb moderní trampské písně je otevřena.

Pořad Šest strun v údolí, počátek šedesátých let. Zkouška Hoboes v podzemí Lucerny. Zleva Wabi Ryvola, Hanka Křížková neboli Bandita, Míra Navara, Miki Ryvola.

Neobjevuje se nově ale jen trampská píseň sama. Na světové hudební scéně se vedle rockové hudby prosazuje i trend revivalizace folklórních prvků (které pronikají i do zábavné hudby), a tento vývoj se odrazil i u nás v prvním seznámení se soudobým folkem a country hudbou v pravém slova smyslu. Nejprve ovšem jen v užším kroužku zasvěcenců.

Ještě před koncertním turné amerického písničkáře a sběratele folklóru Peteho Seegera v Československu v roce 1963 působilo na naší scéně několik folkových skupin. Z nich vynikal zvláště Spirituál kvintet, který stranou showbusinessu zábavné hudby a pozornosti širší veřejnosti přinášel svým posluchačům již od roku 1960 kouzlo starých spirituálů a tradicionálů – vlastně souběžně s tím, jak o totéž usilovali Pete Seeger, New Christy Minstrels či Kingston Trio ve Spojených státech. Společné vystoupení s Petem Seegerem rozšířilo pověst Spirituál kvintetu i rodící se folkové scény, kde se objevuje Skiffle kontra Jiřího Traxlera, folkově country orientovaní Rangers (později Plavci, nyní opět Rangers) a další skupiny. Tyto soubory i jejich posluchači však, na rozdíl od trampské písničky a jejího zázemí, patřili zprvu spíše do užšího a intelektuálně vyhraněnějšího kroužku. S příchodem Boba Dylana, Donovana, Joan Baezové a ostatních osobností sociálně kritického folkového hnutí se tato folková hudba, založená převážně na vlastní autorské tvorbě (byť v duchu starých tradic), rozšířila i u nás a obliba jejích písničkářů – Palečka a Janíka, Vladimíra Merty a celé řady dalších – pronikla do všech sociálních vrstev.

Pronikání country hudby na naši scénu se, možná díky vlivu, který mělo vystoupení Peteho Seegera a určitě díky tradici trampské písně a jejích vazeb s lidovými kořeny americké country hudby, orientovalo nejprve na na její tradiční větev a její přímý výhonek – bluegrass. Je zajímavé, že zatímco američtí umělci country hudby se již v době nástupu rock´n´rollu v 50. letech snažili o splynutí s hlavními proudy zábavné hudby, českoslovenští interpreti a posluchači naopak usilovali o co největší odlišení. Americká moderní country 60. let jim, zřejmě podvědomě, příliš připomínala rockovou hudbu a pop music, a tak místo po elektrifikovaných nástrojích a nervně rytmickém rockovém zobrazení shonu technické civilizace, sáhli po akustických nástrojích a zemité náladě tehdejšího bluegrassu. Jistě to souviselo i s tím, že převážná část prvních průkopníků country hudby a jejich posluchačů pocházela z trampského zázemí. Tento trend byl ostatně příznačný i pro vývoj samotné trampské písničky 60. let, kde nová generace autorů i souborů – Kapitán Kid, bratři Ryvolové a další – v písničkách sice absorbovala prvky rockové hudby, ale přitom trampská píseň představovala stále instinktivní protiklad rockové hudbě jako symbolu odcizení technické kultury.

První pokusy o zvládnutí bluegrassu, který díky svým vnitřním pravidlům o vedení hlasů, volbě nástrojů a jejich využití i nezbytné technické dokonalosti hudebníků pro sóla a improvizaci, patří vlastně k nejnáročnějším směrům country hudby, nepostrádaly ani své humorné stránky. Například zvuk banja, jeho barva i technika hry z originálních nahrávek amerických bluegrassových umělců, působil prvním průkopníkům těžkou hlavu. Toto banjo neznělo jako v trampských skupinách již dobře známé tenorové banjo nebo „altka“, ale zvukem i funkcí tak trochu připomínalo náš tradiční cimbál. Teprve vystoupení Peteho Seegera tuto záhadu odhalilo: jeho banjo bylo pětistrunné a nehrálo se na něj trsátkem, ale prsty s prstýnky. Prvním hudebníkem, který se pokusil tuto novinku využít, byl asi Marko Čermák, banjista první sestavy Greenhornů, dnes majitel kapely Paběrky. Protože pětistrunná banja nebyla v té době v Československu k dostání, rozhodl se, že si toto banjo postaví sám – podle experimentálních nákresů a fotografie Peteho Seegera zvětšené do životní velikosti /1)

Spirituál kvintet, druhá polovina šedesátých let minulého století. Zleva nahoře Oldřich Ortinský, Jarka Hadrabová, Karel Zich, dole Jan Thorovský, kapelník Jiří Tichota, Dušan Vančura.

Kromě problémů, které představovala stavba banja, byli první průkopníci v těžké situaci i po jiných stránkách. V Československu nebyly ještě rozšířeny ani ty nejzákladnější poznatky o bluegrassu, chyběly školy hry na pětistrunné banjo i na specifické využití jiných nástrojů. Také nahrávek amerických interpretů, z nichž by se dalo čerpat, nebylo mnoho. O tom, že by je bylo možné vidět živě při vystoupení nebo v televizi ani nemluvě. A tak nezbývalo, než si styl hry, vedení hlasů, ladění nástrojů i vše ostatní tak trochu vymyslet. Neobešlo se to pochopitelně bez některých špatných návyků, kterých se pak později jednotliví hudebníci pracně zbavovali. Ale nakonec to dopadlo dobře a je zajímavé, že již několik prvních průkopnických skupin vtisklo stylu hry – i pro své následovníky – do jisté míry i osobitě český nádech.

Později se samozřejmě objevily i skupiny, orientované na moderní country hudbu, z nichž některé dosáhly vysoké úrovně a popularity: Country Beat Jiřího Brabce s Naďou Urbánkovou, Ladislavem Vodičkou a zvláště s Jiřím Grossmannem, jehož texty zachycující nejen kouzlo hudby, ale i příběhy country písniček, se staly měřítkem pro ostatní textaře: Honzu Vyčítala, Michala Bukoviče, Michala Žantovského, Zdeňka Rytíře a další.

Jiří Grossmann a Country Beat Jiřího Brabce představovali zároveň i pojítko se scénou divadel malých forem, kde Matuškova adaptace Rogersovy To všechno vodnes čas nebo Suchého Clementine a zvláště Kaňonem takhle k večeru odstartovaly nástup „českého westernu“ (k čemuž přispělo i opětovné uvádění filmových westernů do kin). Český western se ale brzy rozmělnil v hlavním proudu zábavné hudby a stal se módou, která neměla dlouhého trvání. Spolu s tím se však rozšířil ve veřejnosti ve větší míře i zájem o skutečnou country.

V polovině 60. let se střediskem tohoto zájmu stala Praha. Zde vznikl na přelomu roku 1964 a ´65 Country klub, orientovaný na poznávání historického vývoje i současnosti country hudby, kde první odborníci šli někdy skutečně hodně hluboko do historie: „...když v 18. století bílí osadníci táhli Appalačským pohořím, usadili se na noc k táborovému ohni, kde vznikla tato písnička, jejíž záznam z voskového válečku vám nyní pustím...“ byl úvod jedné besedy o historii country hudby. Bulletin klubu, vydávaný v letech 1966 – 70 je však mezi sběrateli velice ceněný. Objevil se klub příznivců skupiny Rangers a začaly působit i první stálé interpretační scény – Na Hajnovce, Na Jezerce nebo Jamboree klub na Smíchově. Podobné scény vznikaly i pro příznivce folku – pravidelné večery Hootenanny skupiny Strummers – i trampské písničky v pořadu Trail songs. Postupem doby se také v rozhlasu začaly objevovat specializované pořady věnované folku i country hudbě. /2)

Na těchto scénách se hudebníci různých folkových, country a trampských skupin začali vzájemně poznávat, sbližovat se a ovlivňovat, a tak vytvářeli základy pozdější jednotné scény folkové, country a trampské písně. Pomalu uzrál čas pro první změření sil ve větším měřítku, a to i s mimopražskými skupinami, které již také vznikaly. Tím se stal první pražský Festival Country & Western Music v PKOJF (dnes Výstaviště Praha) v roce 1966. Některé skupiny, které zde vystupovaly, měly opravdu ještě začátečnickou úroveň. Tak například kytarista jedné kapely moderní country, pracně počítající nadřené akordy, když ztratil kontakt s ostatními hudebníky, bezmocně rozhodil rukama a raději počkal na konec písničky. Většina souborů však potvrdila, že doby, kdy se na naše průkopníky bluegrassu a banja pokřikovalo: „Zálesáku, chyť si veverku, co to máš za pánvičku?“ nebo „Přestaňte pikovat a koukejte pakovat!“, jsou ty tam. Úspěch festivalu dále rozšířil zájem o tyto žánry u širší veřejnosti a kromě toho také inspiroval ústecké nadšence, zvláště Jiřího Šosvalda, který zde byl s country skupinou AZ septet, a otevřel tak cestu první Portě v Ústí nad Labem o rok později.

Z knihy M. J. Langera a I. Doležala Porta znamená brána 

Poznámky:

1) Podle informací Marko Čermáka stavěl první pětistrunné (folkové) banjo houslař. Zvlášť důležitý byl správný výpočet menzury, aby nástroj ladil. Marko později banjo prodal, ale časem ho chtěl koupit zpátky. Druhý majitel nechal zkrátit dlouhý folkový krk, ale i tak se jedná o nástroj (ve svém žánru) vyjímečné kulturní hodnoty.

2) Vůbec první cyklické vysílání trampské a country hudby vzniklo v r. 1969 v brněnském strudiu Čs. rozhlasu. Připravovali ho v redakci Ladislava Kozderky novináři Ladislav Vencálek a Fedor Skotal, přispívali Wabi Ryvola, Jaroslav Velinský - Kapitán Kid, šéfredaktor ostravského měsíčníku Tramp Jiří Goj - Gaučo a další. V brněnském hudebním studiu natáčeli v této souvislosti Hoboes a další skupiny. (pozn. red.)