Zámek v Doudlebech nad Orlicí byl vrácen historickému rodu pánů z Bubna a Litic

Letošní poslední dubnový víkend byl vyhrazen pro otevření stálé expozice bývalého putovního Trampského muzea v Doudlebech nad Orlicí, a to dokonce na zámku. Po dlouhé dvanáctileté etapě mobilního muzea provozovaného pod záštitou Kamarádů Festivalu trampských písní a doprovázeného realizací pětasedmdesáti výstav na různých místech republiky konečně našla část exponátů své trvalé místo pod střechou.    

Pro nás z jižních Čech znamenala cesta víc než pět hodin jízdy, včetně malého zakufrování, ale začátek odpoledního programu jsme stihli. Fred (Jiří Jedlička) měl připraven širší projev o začátcích a vývoji muzea, o potížích, které jeho existenci provázely, i o dílčích výhrách a úspěších, ale bohužel mu vítr z plachet vzal nekompromisní déšť, který zahnal všechny přítomné do budovy s čerstvě nainstalovanou expozicí. Takže poté se pokračovalo na pódiu v sále, včetně poděkování a předávání symbolických dárků těm, kteří k tomuto slavnostnímu kroku přispěli, muži si odnášeli lahev rumu a ženy krásnou rudou růži. A celou náruč – tedy přesně osmdesát - těchto růží na dlouhých stoncích obdržela také kamarádka Ježurka ke svým kulatinám.

Obětavý organizátor Fred Jedlička uprostřed přátel

Kromě toho Fred představil přítomným Petra Dujku, zámeckého pána a zároveň příznivce trampingu, přímého potomka pánů z Bubna a Litic, díky jehož velkorysé nabídce bylo Trampské muzeum trvale usazeno v jedné ze zámeckých budov. Tyto prostory údajně nabízel Petr provozovatelům zmiňovaného Trampského muzea již před pěti lety, ale Fred s jeho týmem se v té chvíli ještě nechtěli vzdát vize muzejní budovy na okraji lesa s přilehlým pozemkem, kde by se daly dělat potlachy a setkání pod širým nebem. Pravdou ovšem je, že tohoto snu se prý nevzdávají ani nyní. Zvažovaná realizace venkovní expozice však závisí nejen na souhlasu Petra Dujky, ale i na pomoci dalších ochotných rukou při práci na rozšíření expozic. Ostatně obsah depozitářů Tramuz skýtají podstatně širší možnosti k prezentaci. Zároveň tím ale končí činnost mobilního trampského muzea, a to poslední výstavou na letošním česko-slovenském potlachu v Čebíně.   

Důležitou částí programu bylo také předávání „trampských Oskarů“, což je speciální ocenění pro ty, kteří zůstávají věrní trampingu a v rámci svých schopností a možností pro něj vykonali spoustu dobrého. Otcem této myšlenky, uváděné do praxe již před lety, je obětavý kamarád Zloťa, který také příslušnou cenu v podobě kovového totemu a mosazné destičky na dřevěné placce sám vyrábí. Stejně jako příslušné diplomy, které si letos odváželi jubilantka Ježurka, Petr Dujka a nejstarší z přítomných trampů – kamarád Cyril. Podle mého názoru by trampské společenství mělo navrhnout podobné ocenění i samotnému Zloťovi, jehož nasazení je úžasné. Neplánovanou tečkou za touto částí programu bylo předání zlatého odznaku Johna Hawkinse, který přivezl kamarád Frico ze Slovenska Fredovi, konkrétně za přínos k zachování trampské historie.

Zleva Petr Dujka, Hanka Hosnedlová, Jura Cancák, Stano Šnirc

O čtyřnásobné přestřižení zelené pásky při slavnostním otevírání muzea se postarali nominovaní kamarádi -  Jura Cancák Procházka (trampský historik, skladatel, malíř a šerif brněnské TO Pavouk), Stano Špriocek Šnirc (šerif slovenské osady Zlatá Kaledonia), zámecký pán  Petr Dujka a moje maličkost. Své dojmy z prohlídky vkusně uspořádané expozice pak většina sdělovala do připravené, zbrusu nové návštěvní knihy.

Z trampské expozice

Kromě pamětního listu a vlaječky si návštěvníci mohli pořídit i některou z dalších suvenýrových drobnůstek, připomínající tuto dubnovou událost. Mně osobně udělal radost zájem o mou báseň Jsme pořád ještě tady, kterou jsem přednesla po přestřižení pásky, a kupodivu to byli vesměs muži, kdož si vyžádal její výtisk.     

Následující bohatý raut v zámecké konírně plně uspokojil jak hladové, tak žíznivé kamarády, k dispozici byly i chutné špekáčky na opékání na ohni před konírnou, který od odpoledních hodin udržoval Petr Nedoma. Mnozí využili i pozvání zámeckého pána do vinného sklípku s koštem skutečně kvalitních vín.

Trvale pozitivní Falešná karta

Celé slavnostní akci předcházel páteční sejšn s muzikantským nasazením kamaráda Pipase a kroměřížských kamarádů, v sobotu pak se o hudební doprovod postarala neúnavná a rok od roku  lepší Falešná karta, ke které se vpodvečer přidali i další muzikanti.

Co zbývá říci před poslední tečkou? Snad jen pochválit a ocenit houževnatost a vytrvalost Freda a jeho týmu, díky nimž je tramping bohatší o jednu stálou expozici, ale i vyzdvihnout nezpochybnitelný fakt, že tramping stále ještě žije...   

Foto: Džipo