Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Jarmil Zítra má svátek Tamara

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová.

Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel. Eva Olmerová se narodila 21. ledna 1934 a zemřela právě před dvaceti lety – 10.srpna 1993.

Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel divadelník Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky rozuměli. Doktor filozofie Ivan Vyskočil (není to bývalý manžel turecké břišní tanečnice) vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.

Ivan Vyskočil byl v šedesátých letech na studijním pobytu na soukromé klinice svého amerického přítele psychiatra. V té době už v USA běžně praktikovali muzikoterapii. U nás (šířeji v Evropě) prozkoumávala léčivý vliv hudby na pacienty dr. Irena Strossová. Zatímco primářka Strossová v Opavě pacientům osobně hrála na piáno (v mládí dokonce zvažovala koncertní kariéru), v USA už v některých léčebnách aplikovali stimulující vliv hudby prostřednictvím vnitřního rozhlasového okruhu. A v éteru začínaly působit stanice s esoterickým posláním.

Jednou uslyšel pan dr. Vyskočil dobře známý hlas. „Poslouchej,“ zeptal se „ nevíš kdo to zpívá?“. Jeho hostitel chvíli poslouchal, a pak řekl – „to bude nějaká černoška“.

„Ta černoška“ pravil dr. Vyskočil “ je bílá a bydlí v Praze kousek od mne.“

Základním pravidlem psychiatrů je neodporovat pacientovi. „Ano, jistě“, řekl psychiatr. „Samozřejmě že ta černoška je vlastně bílá a bydlí v Praze kousek od tebe“.

Možná šlo o první album Evy Olmerové nazvané Jazz feeling, které pro Artii natočila společně s S+HQ Karla Velebného, skupinou Rudolfa Rokla a sborem Lubomíra Pánka.

Muzikolog Leo Jehne napsal : „(její hlas je) krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“

Rebelka, chuligánka, výtržnice se narodila do dobré pražské měšťanské rodiny. Její dědeček byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v Londýně, strýc bojoval v RAF. Eva od šesti let hrála na piáno, později připojila kytaru – na otcově chatě u slavného trampského Třebsína. Dvakrát byla zavřená – poprvé nafackovala esenbákovi, podruhé šla do vězení za dopravní nehodu, protože za jinou dopravní nehodu už měla podmínku. Bývá spojována s legendární partou pásků a potápek Vyšehradští jezdci, ale jejich spojení bylo volné, existovalo-li vůbec. Mezi Vyšehradské jezdce do dnešní restaurace Pod Vyšehradem, (kam jsme ve své době chodívali s Honzou Vyčítalem a jeho bohémskou partou na pivo), docházela jiná mladinká dívka – pozdější herečka Helena Růžičková.

V kronice snad pražské trampské osady Sovy jsem někdy v 60. letech minulého století uviděl novinový výstřižek s fotografií a dopsaným textem – Evka od táboráků v Lucerně. O něco později jsme o tom s Evou Olmerovou mluvili, ale uvědomil jsem si, že mne neposlouchá. Pózovala fotografovi a pravou rukou si  načechrávala vlasy. Někdo ji to poradil, nebo to někde viděla, nebo ji to zrovna napadlo. Vedle stál kultivovaný psycholog Ivan Vyskočil a chápavě se usmíval.

Ve dvaašedesátém objevil osmadvacetiletou zpěvačku dramaturg a hitmaker Karel Mareš. Nabídl ji místo v Semaforu, odkud právě odcházel Waldemar Matuška s Evou Pilarovou do nově vzniklého divadélka Rokoko. Byl to dobrý start – Semafor tehdy představoval špičku tzv. malých hudebních žánrů. Jenže Eva nikde dlouho nevydržela. Mívala problémy s intonací, kázní, s alkoholem. Později už měla problém vůbec někam dojít. Závěr jejího života znáte, není veselý. Nechci tak docela citovat vzpomínku přímého účastníka natáčení alba Eva Olmerová a The Traditional Jazz Studio. Jen stručně - Eva nezpívala, dokud nevypila láhev vína. A pak už za chvíli zpívat nemohla.

Na naší scéně nemá srovnání. Bývá přirovnávána k Bessie Smith nebo Mahalii Jackson, jejíž gospely také nazpívala. Spíš mne ale napadá podobenství s Janis Joplin. Janis se také narodila na přelomu dvou znamení, Kozoroha a Vodnáře (19. ledna 1943). Talentovaná, rozervaná, ďáblem posedlá.

Zatímco některé její daleko méně nadané, ale pracovité kolegyně dostávaly titul zasloužilá umělkyně, Eva Olmerová si pod vizitku na dveřích svého bytu dopsala – zasloužilá důchodkyně. Když zemřela, nebylo jí ještě šedesát. Nikdo s ní už nechtěl hrát, pořadatelé ji neobjednávali. Ale dost krásy tady přece jenom zanechala.

 

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6432078

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz