„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová.

Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel. Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel medávno zesnulý divadelník Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky rozuměli. Doktor filozofie Ivan Vyskočil (není to bývalý manžel turecké břišní tanečnice) vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.

Ivan Vyskočil byl v šedesátých letech na studijním pobytu na soukromé klinice svého amerického přítele psychiatra. V té době už v USA běžně praktikovali muzikoterapii. U nás (šířeji v Evropě) prozkoumávala léčivý vliv hudby na pacienty dr. Irena Strossová. Zatímco primářka Strossová v Opavě pacientům osobně hrála na piáno (v mládí dokonce zvažovala koncertní kariéru), v USA už v některých léčebnách aplikovali stimulující vliv hudby prostřednictvím vnitřního rozhlasového okruhu. A v éteru začínaly působit stanice s esoterickým posláním.

Jednou uslyšel pan dr. Vyskočil dobře známý hlas. „Poslouchej,“ zeptal se „ nevíš kdo to zpívá?“. Jeho hostitel chvíli poslouchal, a pak řekl – „to bude nějaká černoška“.

„Ta černoška“ pravil dr. Vyskočil “ je bílá a bydlí v Praze kousek od mne.“

Základním pravidlem psychiatrů je neodporovat pacientovi. „Ano, jistě“, řekl psychiatr. „Samozřejmě že ta černoška je vlastně bílá a bydlí v Praze kousek od tebe“.

Možná šlo o první album Evy Olmerové nazvané Jazz feeling, které pro Artii natočila společně s S+HQ Karla Velebného, skupinou Rudolfa Rokla a sborem Lubomíra Pánka.

Muzikolog Leo Jehne napsal : „(její hlas je) krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“

Rebelka, chuligánka, výtržnice se narodila do dobré pražské měšťanské rodiny. Její dědeček byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v Londýně, strýc bojoval v RAF. Eva od šesti let hrála na piáno, později připojila kytaru – na otcově chatě u slavného trampského Třebsína. Dvakrát byla zavřená – poprvé nafackovala esenbákovi, podruhé šla do vězení za dopravní nehodu, protože za jinou dopravní nehodu už měla podmínku. Bývá spojována s legendární partou pásků a potápek Vyšehradští jezdci, ale jejich spojení bylo volné, existovalo-li vůbec. Mezi Vyšehradské jezdce do dnešní restaurace Pod Vyšehradem, (kam jsme ve své době chodívali s Honzou Vyčítalem a jeho bohémskou partou na pivo), docházela jiná mladinká dívka – pozdější herečka Helena Růžičková.

V kronice snad pražské trampské osady Sovy jsem někdy v 60. letech minulého století uviděl novinový výstřižek s fotografií a dopsaným textem – Evka od táboráků v Lucerně. O něco později jsme o tom s Evou Olmerovou mluvili, ale uvědomil jsem si, že mne neposlouchá. Pózovala fotografovi a pravou rukou si  načechrávala vlasy. Někdo ji to poradil, nebo to někde viděla, nebo ji to zrovna napadlo. Vedle stál kultivovaný psycholog Ivan Vyskočil a chápavě se usmíval.

Ve dvaašedesátém objevil osmadvacetiletou zpěvačku dramaturg a hitmaker Karel Mareš. Nabídl ji místo v Semaforu, odkud právě odcházel Waldemar Matuška s Evou Pilarovou do nově vzniklého divadélka Rokoko. Byl to dobrý start – Semafor tehdy představoval špičku tzv. malých hudebních žánrů. Jenže Eva nikde dlouho nevydržela. Mívala problémy s intonací, kázní, s alkoholem. Později už měla problém vůbec někam dojít. Závěr jejího života není veselý. Nechci tak docela citovat vzpomínku přímého účastníka natáčení alba Eva Olmerová a The Traditional Jazz Studio. Jen stručně - Eva nezpívala, dokud nevypila láhev vína. A pak už za chvíli zpívat nemohla.

Na naší scéně nemá srovnání. Bývá přirovnávána k Bessie Smith nebo Mahalii Jackson, jejíž gospely také nazpívala. Spíš mne ale napadá podobenství s Janis Joplin. Janis se také narodila na přelomu dvou znamení, Kozoroha a Vodnáře (19. ledna 1943). Talentovaná, rozervaná, ďáblem posedlá.

Zatímco některé její daleko méně nadané, ale pracovité kolegyně dostávaly titul zasloužilá umělkyně, Eva Olmerová si pod vizitku na dveřích svého bytu dopsala – zasloužilá důchodkyně. Když zemřela, nebylo jí ještě šedesát. Nikdo s ní už nechtěl hrát, pořadatelé ji neobjednávali. Ale dost krásy tady přece jenom zanechala.

Eva Olmerová, nar. 21. ledna 1934 v Praze, zemřela 10. srpna 1993 rovněž v Praze.