Ztracenkáři 1930. Dole uprostřed Jarka Mottl, který s tímto už profesionálním sborem vydal na gramofonových deskách řadu trampských písniček. I z nich vznikal v šedesátých letech mocný proud inspirace

Věnováno Jirkovi Šosvaldovi, Wabimu Ryvolovi, Michalu Tučnému, Jardovi Studenému, Fredovi Krčmářovi, Jasanu Bonušovi, Houlovi a dalším kamarádům, kteří Portou prošli, ale jejího vstupu do nového století se už nedožili.

Pojem tramp se začal používat pod dojmem románu Jacka Londona Cesta až ve 20. letech minulého století. Do té doby se trampové nazývali divocí skautové.

Porta – to jsou trampské písničky vonící kouřem táborového ohně i country instrumentálky s bleskovým sólem zvonivého pětistrunného banja, kde ruka je rychlejší než oko, a samozřejmě i přemýšlivé folkové písně, které nám prozrazují o nás samých často něco víc, než sami tušíme. Ale hlavně je to ten pocit kamarádství, který na nás dýchne pokaždé, když uslyšíme to typické „umí“ posluchačů i muzikantů, prostě kamarádů, naladěných na stejnou strunu. Dnes už se Porta stala samozřejmou institucí a symbolem folkové, country a trampské písně: interpretačním i autorským festivalem, jehož oblastních předkol i finále se účastní desítky kapel a který přitahuje zájem a pozornost tisíců příznivců těchto hudebních žánrů. Tradice Porty už přesáhla čtyřicítku let trvání, avšak písničky, které reprezentuje, mají u nás tradici už více než devadesátiletou.

Prvních čtyřicet let této tradice představovala takřka výlučně trampská písnička. Tento, jak říkají vědci „stylově žánrový druh spontánní mimofolklorní a postfolklorní zpěvnosti, vycházející z tradic lidové a lidovkové písně a z tradiční zábavné hudby naší i zahraniční, zvláště anglosaské provenience“. Jinak řečeno, trampská píseň je ta, kterou si – podle trochu šalamounské definice – zpívají trampové, i když dnes, kdy se rozšířila i mimo řady trampského hnutí, to už není tak úplně pravda. Je to písnička, která může znít v každém prostředí, kde se sejde pár trampů nebo kamarádů: od táborového ohně či plošiny posázavského pacifiku až po koncertní pódia. Nejvíce sice vynikne v pečlivém nastudování trampských souborů a písničkářů, zároveň však svou prostotou a upřímností má tu výhodu, že si ji může zazpívat každý – a v určitém prostředí, při určité příležitosti si ji asi každý z nás zazpíval.

Témata trampské písně vycházejí především z trampského života, jeho veselých i smutných stránek. Je v ní sentimentalita, neodmyslitelná od doutnajících uhlíků táborového ohně i drsný humor trampských žertíků. Je v ní příroda a její kouzlo, duch kamarádství. Zavane z ní na nás romantika dálek, chlapského života a dobrodružství, ale nalezneme v ní i zamyšlení nad problematikou dnešního světa.

Trampská písnička u nás vznikala začátkem 20. let, původně textováním cizích nápěvů, pro vnitřní potřeby trampského hnutí, na které byla – a do značné míry stále je – bezprostředně vázána. V písních první generace trampských písničkářů – Jarky Mottla, Jendy Kordy, Pedra Muchy nebo Tonyho Hořínka – se uplatňovaly silné vlivy exotické romantiky a amerického folklóru, ale nesly i stopy naší starší zábavné hudby, zejména jejích kupletů a kabaretních popěvků, a samozřejmě se zde projevil i vliv dobové zábavné hudby 20. let. Tak do trampského repertoáru pronikly s Mottlovými texty třeba Moonlight And Roses jako Mládí, ach mládí, na melodii Missouri Waltz se zpívalo Kamarádi, kamarádi, chvěje se nám hlas a vojenská pochodová písnička Tipperary zdomácněla jako Dlouhá je cesta do osady.

Koncem 20. let však již vývoj směřoval k osobité české podobě trampské písničky, a to jak námětově, nahrazováním romantiky vzdálených krajů prostředím domovské osady, tak i melodicky. Desítky těchto trampských písní se zpívají dodnes – Řeka hučí Pedra Muchy, Mottlova Cariboo nebo Fořtovy Až ztichnou bílé skály a Sosna. Kordova Vlajka z této doby se vlastně stala i trampskou hymnou. Trampská písnička tohoto období, přes všechny své vazby s dobovou zábavnou hudbou, měla vlastně charakter opravdu lidového projevu. Její autoři byli talentovaní amatéři s láskou pro tramping, a hlavně její konečná podoba byla dotvářena v procesu jejího šíření, zejména ústním podáním při potlaších a trampských setkáních.

Je zajímavé, že ve stejném období, vlastně souběžně s naší trampskou písničkou, se ve 20. letech ve Spojených státech formovala pódiová podoba amerického bělošského folklóru, která tak dala vznik dnešní country hudbě. Přispěly k tomu novinky technické civilizace: rozhlas a gramofonová deska. Zásluhou rozhlasu se do éteru dostali lidoví muzikanti a jejich „domácké“ skupiny, jako byl osmdesátiletý fiddler „strýček“ Jimmy Thompson, který hrál jednu melodii za druhou a nechtěl přestat, ani když vypršel vysílací čas, s tvrzením, že se teprve rozehřívá. Položil tím však v nashvillské stanici WSM základ pro vznik vlastně snad nejstaršího pravidelného rozhlasového pořadu a stálé scény country hudby, tzv. Velké staré (lidové) opery – Grand Ole Opry. Díky gramofonové desce se rozšířila farmářská lidová muzika Appalačského pohoří v podání rodinné skupiny Carter Family a zvláště písničky „zpívajícího brzdaře“ Jimmyho Rodgerse, který spojením bělošského folklóru s černošskými prvky, čerpajícími z blues, se stal skutečným „otcem“ dnešní country hudby. Pozoruhodná je při tom i námětová shoda Rodgersovy country s naší trampskou písničkou. Svými tématy o tulácích, vlacích a dálkách byl Jimmie Rodgers asi prvním americkým „trampem“.

Ve 30. letech dochází u nás ke konjunktuře trampské písně. Předchozí etapa se vyznačovala spontánním amatérským nadšením a tvořivostí, trampská píseň byla až žárlivě střežena před komerčním zneužitím a trampští písničkáři zprvu vůbec odmítali vydávat své skladby tiskem. Nyní však stále stoupající obliba trampské písně vedla k jejímu pronikání do soudobé zábavné hudby, k autorskému i interpretačnímu vybrušování, s důrazem na propracovaný sborový vokál a specifický instrumentář, v němž dominovala kytara. Snad každá trampská osada měla svého či své skladatele, jejichž písně tvořily kmenový repertoár osadních souborů. Tito autoři i interpreti se nyní začali profesionalizovat, jejich písně byly vydávány tiskem, na deskách a vysílány rozhlasem. Mnohé trampské soubory již tehdy dosahovaly vynikajících úspěchů: vzpomeňme jen na známé Ztracenkáře, Camp Boys, Kamarády z Údolí Děsu nebo populární Westmeny a Settlery.

Settleři

Prohlubující se integrace s dobovou zábavnou hudbou byla provázena generačně podmíněnou přeměnou původního „útěku k přírodě“ zpět do civilizačně usedlejšího způsobu života v „osadních městečkách“ a mnoha trampskými akcemi ve městech, kde se objevovaly trampské soutěžní, koncertní, kabaretní i divadelní představení a taneční zábavy. V tomto procesu, kdy i tramping se začal stávat povrchní módou mimo své vlastní hnutí, se však někteří autoři a interpreti komercionalizovali, jejich písně přijímaly laciné klišé falešného sentimentu a obsahově, tématicky i melodicky se rozmělňovaly.

V tomto období vývoj trampské písně výrazně ovlivňovala také americká country hudba, která k nám pronikala z další dobové novinky – zvukového hudebního filmu, zvláště jeho westernového směru, neodmyslitelného od romantických písní Gene Autryho, Texe Rittera a ostatních zpívajících kovbojů stříbrného plátna. Pohled na westernového hrdinu, který kromě pušky přehodil kytaru, ale někdy i banjo přes hrušku sedla a spěchal zachránit svou vyvolenou ze spárů desperátů, zdůraznil opět romantický akcent v tématice trampské písně a prohloubil i zdomácnění banja, které se již předtím objevovalo v instrumentáři trampských skupin. Vývojová příbuznost naší trampské písně a americké country music 30. let se projevuje pozoruhodně i v pojetí interpretace, zvláště vícehlasého vokálu, jak dokumentují nahrávky našich starých trampských sborů a třeba americké skupiny „synů průkopníků“ - Sons of Pioneers.

(dokončení zítra)