Najednou jsem cítil, že mi zpěv skýtá velké potěšení. A tak nastalo období, kdy jsem začal zpívat doslova všude. Na ulici, v koupelně, v továrně. A tam se mi poprvé dostalo pozvání, abych veřejně vystoupil před publikum. Moji noví kolegové se totiž každou sobotu proměnili v šatně z ušmudlaných tovaryšů a učňů v ostré hochy v polovysokých botách a širácích a začali hovořit v řeči, které jsem dosud nerozuměl, neboť se v ní vyskytovala slova „potlach“, „osada„ a  „Luka pod Medníkem“.

Jímal mě vždycky sklíčený pocit, že oni všichni jedou někam daleko, zatímco já na to nestačím, a proto jsem vždycky vynechán.

Měl jsem tehdy na denním repertoáru písně z velké desky, kterou jsem od někoho dostal. Byla to deska, na které zpíval Louis Armstrong a Ella Fitzgeraldová a já jsem je uměl oba do písmene napodobit. To prolomilo nakonec bariéry. Vzali mě s sebou a já jsem celý šťastný jel.

Vypůjčený batoh mne hřál na zádech  a v ruce jsem svíral kytaru, kterou mi daroval kamarád z kupé. Když se vystoupilo z vlaku, šlo se pěšky lesem až na paseku, kde už plápolal veliký oheň a kolem plno lidí. Ženy měly hrubé košile a vysoké boty a vařily v kotlících šlejšky. Ve stínu vysoké jedle stál měděný korbel a já jsem se k němu  přiblížil, abych tajně ochutnal. Ale bylo v něm jen zvětralé pivo.

Když padl stín a všichni se sesedli kolem ohně, objevily se kytary a foukací harmoniky. Začal program, který trval několik hodin. Poslouchal jsem desítky nádherných písní, které dojímaly. Když přišla řada na mne, postavil jsem se neohroženě doprostřed kruhu a zpíval a zpíval. Poprvé jsem cítil, že jsou všechny oči upřeny na mne  a že nikdo ani nedutá, aby slyšeli. Bylo mi přitom dobře a když se pak ozval silný potlesk, přál jsem si svůj zpěv opakovat znovu a znovu. Celý týden v továrně jsem nemyslel na nic jiného.

(Petr Náhlík-Vokoun nám poslal vzpomínku, ve které Karel Gott v roce 1968 popisoval, jak  byl na trampu, na osadě a poprvé vystupoval…)