Jaroslav Hutka oslavil 21. dubna 76 let. Nevím, jestli a jak je oslavil, ale Jardovu pozoruhodnou životní dráhu připomínáme jeho textem k dvoualbu Sladké žluté, vydané nakladatelstvím Galén (http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?module=katalog&page%5Bbook%5D=5492). Hutka zde hovoří o svých začátcích, souputnících, i životě v emigraci. Je otevřený. Současně zmiňuje pozoruhodnou osobnost české hudební scény šedesátých a sedmdesátých let minulého století, Miloslava Jakuba Langera. Milda po své emigraci do Německa působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, nyní žije trochu neprávem zapomenut na venkově nedaleko Prahy. Naposledy jsme se setkali na Portě v Řevnicích při příležitosti jubilea tohoto festivalu, s kterým jsme s M. J. Langerem a dalšími skvělými osobnostmi kráčeli dlouhou řádku let.  Fedor Skotal

Psal se rok 1965, pro mne zásadní a zlomový: v březnu toho roku jsem definitivně opustil svoji původní profesi – geologii - ke které mne vázala za komunistů nezrušitelná tzv. umístěnka ( závazek, že absolvovanou školu si v daném oboru nutno odpracovat, v případě střední školy a v mém případě zčásti na příbramském Bytízu, uranové šachtě, mezi „mukly“ tři roky) a nastoupil do tiskového oddělení naší největší cestovní kanceláře – Čedoku.

Vzpomínka na velkého českého autora i albové poděkování J.J.Calovi, „rokenrolovému Clintu Eastwoodovi“, obdivovanému i Neilem Youngem a Markem Knopflerem

„Když můžu hrát jeden akord místo dvou, udělám to,“ říkával oklahomský písničkář J.J.Cale. Obdobně střídmá, zvukově strohá a zdánlivě jednoduchá byla celá jeho kytarová hra, kterou od něj pochytili hlavně Eric Clapton a Mark Knofler.

Redakce Portýra, folková Porta, Český Krumlov 1973

Při přípravě záslužné výstavy RyvoLove vycházeli muzejníci mj. z pozůstalosti Wabiho Ryvoly, kterou ochraňuje jeho dcera Karolína. Mimo vojenské knížky z 50. let minulého století a dalších pozoruhodností narazili na množství fotografií. Tehdy se na mne obrátil Radek Diestler se žádostí o identifikaci zobrazených, případně další doplnění. K této fotografii jsem mu napsal:

Národní park Denali, Aljaška

(podle podkladů Jerryho Pupála Vecky, Colorado, US)

Jsou lidé, kteří potřebují k životu nejen početné lidské společenství ve své blízkosti, ale i pohodlí se spoustou technických vynálezů. Ale jsou naopak takoví, kteří se vracejí zpátky k přírodě, k jednoduchému, na hmotný majetek nenáročnému životnímu stylu. Anebo jsou i tací, kteří utíkají před civilizací, před lidmi, do samoty a tiché opuštěnosti.

Že čas beží dávno vieme. Dávno vieme, že Vianoce sú čoraz častejšie. Ach, aké ťažké je zvyknúť si nato. Vlastne sa to ani nedá. Len čo si zvyknete, beh času sa zase zrýchli a aby ste si znova zvykali a len čo si zvyknete… Po Vianocach 2002 nás opustil Juĺo Satinský. Čo máme oslavovať? Že čas beží?

Na fotografii zleva vysloužilý cizinecký legionář Richard Nemčok, jeho švédská přítelkyně Jana, písničkář Jaroslav Hutka

Píše se rok 1986, okolí Rotterdamu. Za písničkářem Jaroslavem Hutkou přijíždí možná z Itálie Richard Nemčok se svým děvčetem, které žije ve Švédsku. Hutka musel Československo opustit na vrcholu kariéry po podpisu Charty 77 v rámci akce Asanace. Odchází do Nizozemí, do Holandska, jak se častěji říká. Učí se jazyky, domorodý i ten anglický – a touží po domově. Po návratu do vlasti říká toto – kdybych věděl, jak strašná je emigrace, vybral bych si raději český kriminál.

Jana Ryvolová na osadním ranči Fort Hazard

„Až se sejdem znovu pod stromy v hebké trávě“ byla jedna z písní, které zazněly při posledním rozloučení s Janou Ryvolovou v obřadní síni v Českých Budějovicích, kam ji přišla vyprovodit rodina a blízcí kamarádi. Jana nasedla do Hádesovy loďky celkem nečekaně po kratičké hospitalizaci 7.října, ale již řadu let bojovala s různými omezujícími zdravotními problémy.

Na snímku zleva Vlasta Redl, Slávek Janoušek, Jaroslav Samson Lenk. Pánové spolu napsali knihu.

Poslední díl knihy Janouška, Redla a Lenka My tři a já

Nikdy jsem žádnou knihu psát nechtěl. To jen ambice mých souputníků — Vlasty Redla a Slávka Janouška — mě dovedly až k tomuto dílku. A vlastně jenom proto, že když už toho měli napsáno tolik, báli se, že by museli něco obětovat a vyhodit. A protože každý raději něco dělá sám pro sebe nežli pro ostatní, rozhodli se stát spisovateli sami.