V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Ano - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.

Strávil jsem Silvestr 1963 s osadou Zlatý klíč v jakési vile, patřící bohaté rodině Saly (to je ta Bystrá od Pavla Vrby), pak postupně všichni odjížděli, a tak jsme se s Vendym, Padem a Mírou Navarou courali po kolejích, to si nevymejšlím, nebyla nijaká zima a sníh jen sem tam kousek, pili rum z polních plechových lahví a diskutovali. Vendy byl nesmírně laskavý člověk s naprosto ujetou filozofií, kterou nikomu nevnucoval.

Celý článek...

Když se v sedmdesátých letech stal Mirek Černý redaktorem Supraphonu, začal dělat tu nejzáslužnější práci pro takzvané menšinové žánry v populární muzice. Tenkrát to ovšem nebylo nic jednoduchého. Musel přesvědčit vedení Supraphonu, aby zařadili menšinový žánr do edičního plánu. To trvalo několik let. Nakonec se podařilo, že Supraphon začal vydávat profilové LP desky muzikantů, které v té době v rozhlase ani v televizi nebylo slyšet.

Kapitán Kid (vlevo) s autorem tohoto textu. První Slet Divnejch ptáků, Velký Beranov - Jeclov 1982

Kapitán Kid, vl. jménem Jaroslav Velinský (1932 – 2012), český hudebník, skladatel, textař, výtvarník, rovněž úspěšný spisovatel.

Poznali jsme se na jaře 1968 na Portě v Ústí nad Labem. Šel jsem za ním poté, co slezl z pódia, a překvapilo mne, jak je mladý. Štíhlý a krásný černovlasý a černovousý muž. Bylo mu třicet pět let, ale nevypadal na ně. Asi jsme si padli do oka, navštěvovali jsme se, byl jsem za ním na osadním campu Island, který by nemohl myslet vážně ani Jára Cimrman – ale Island byl součástí Kidovy fikce, jeho tvůrčí hravosti.

Od čtenáře Jirky jsme jako péefku dostali obrázky, které nás navzdory trochu hospodskému podbarvení docela pobavily. Ostatně, podívejte se sami, stojí to za to.

Čas letí jako spřežení/ nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení/ hned je mládí pryč. Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen

"Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl", říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta.

Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

 Jaroslav Hutka oslavil 21. dubna 76 let. Nevím, jestli a jak je oslavil, ale Jardovu pozoruhodnou životní dráhu připomínáme jeho textem k dvoualbu Sladké žluté, vydané nakladatelstvím Galén (http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?module=katalog&page%5Bbook%5D=5492). Hutka zde hovoří o svých začátcích, souputnících, i životě v emigraci. Je otevřený. Současně zmiňuje pozoruhodnou osobnost české hudební scény šedesátých a sedmdesátých let minulého století, Miloslava Jakuba Langera. Milda po své emigraci do Německa působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, nyní žije trochu neprávem zapomenut na venkově nedaleko Prahy. Naposledy jsme se setkali na Portě v Řevnicích při příležitosti jubilea tohoto festivalu, s kterým jsme s M. J. Langerem a dalšími skvělými osobnostmi kráčeli dlouhou řádku let.  Fedor Skotal

Psal se rok 1965, pro mne zásadní a zlomový: v březnu toho roku jsem definitivně opustil svoji původní profesi – geologii - ke které mne vázala za komunistů nezrušitelná tzv. umístěnka ( závazek, že absolvovanou školu si v daném oboru nutno odpracovat, v případě střední školy a v mém případě zčásti na příbramském Bytízu, uranové šachtě, mezi „mukly“ tři roky) a nastoupil do tiskového oddělení naší největší cestovní kanceláře – Čedoku.