Štrbské pleso 1952. T.O. Manila s českými kamarátmi

Na Music Open som si prečítala článok Krvavý potlach na severu... Zaujala ma časť, kde sa píše o krvavejšom, brutálnejšom celoštátnom potlachu v r. 1960 v Hrabušiciach na Slovensku. Skutočnosť bola taká, že potlach začiatkom augusta pred 62 rokmi nebol krvavo potlačený a vlastne ani vôbec nešlo o potlach.

Trampové z bratislavské Manily táhnou společně s kamarády z Prahy a Brna z Vysokých Tater do údolí Hornádu u Hrabušic. Je léto 1952

Do okolí Hrabušic, tenkrát malé vísky na okraji Slovenského ráje, jezdívali trampové zřejmě od počátku padesátých let minulého století, možná i dříve. V letech 1959 a 1960, vždy na přelomu července a srpna, se už jednalo o masová shromáždění se stovkami účastníků. V roce 1960 došlo ke krvavému střetnutí přímo v Hrabušicích s asistencí policie a armády. Dochovaly se o tom desítky svědectví.

Natáčení u Ricciho na Propasti. Zleva Miloš Paddy Černý, zády kameraman Karel Slach, Fedor Skotal zvaný Ňuf, tramp a bývalý cizinecký legionář Richard Nemčok, nedávno zesnulý Miroslav Prcek Navrátil.

Málem jsme ten příběh natočili pro televizi Nova. Námět reportáže o zmasakrovaném potlachu v roce 1963 na Děčínsku byl schválen do výroby na poradě vedení pořadu Na vlastní oči TV Nova, tehdy ještě v čele s Radkem Johnem. Reportér Stanislav Motl, s kterým jsme pár reportáží natočili, mi povídal v jeho oblíbené malostranské pivnici: „je to na nás, můžeme tam jet a natočit to. Už to ale neustříháme, pořad končí. A ten materiál zůstane na Nově“.

Před více než čtyřiceti lety vyrazila parta trampů z tehdy slavného Zlatého klíče společně s plzeňskými trampy pěšky Šumavou. Došli až na zlatoklíčácký ranč Fort Hazard dole pod Kaplicí, kousek od střeženého hraničního pásma s Rakouskem. Tehdy bylo těm mladým mužům kolem čtyřicítky.

V těchto místech vznikal tramping, kolem divokých a voraři obávaných peřejí, které se táhly v délce několika kilometrů nespoutanou Vltavou nad Štěchovicemi. V roce 1918, ještě za Rakouska-Uherska, vznikla v Proudech první trampská osada – Roaring camp, později přejmenovaná na Ztracenou naději. V hlubokém kaňonu kolem vltavských peřejí vyrůstaly další chaty. 

Vzpomínka na dokumentaristu Vladimíra Horáka, vodáka a trampa, který se chystal v plné aktivitě dožít sta let, a pak aktivně pokračovat dál. Ještě v devadesáti se vrátil k o čtyřicet let mladší lásce z mládí. Povídal mi o tom u ohně kousek pod Pálavou. Potkali se, když jemu bylo šedesát a jí dvacet. Láska jako trám. „Čemu se divíš?“ řekl trochu dotčeně Vladimír. „Dobře jsem vypadal a byl jsem režisér!“

Dolní tok Sázavy, srpen 2013. Zleva Honza Vyčítal, Fedor Skotal, Josef Kobra Kučera, Jaroslav Čvančara. Jakoby pánové něco vyhlíželi.

Režisér Václav Křístek našel ve svém archívu zapomenuté foto. Jsou na něm (zleva) muzikant, textař a uznávaný výtvarník Honza Vyčítal, rovněž zakladatel a šéf legendární skupiny Greenhorns; novinář a scénárista Fedor Skotal, mj. autor stostránkového scénáře dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha; kurátor, výtvarník, organizátor a permanentní mluvčí pozoruhodných aktivit a hnutí Josef Kobra Kučera, zakládající redaktor tohoto časopisu; a uznávaný badatel, publicista a spisovatel Jaroslav Čvančara, zakladatel a kapelník legendárních Taxmenů.

Je možné, že tehdy v osmdesátých letech zachránil Wabi Ryvola život Janu Buddeusovi zvanému Habešan. Bylo to tehdy, když seděl celou noc u telefonu a volal kamarádům trampům. Těžce popálený Habešan zatím bojoval ve vinohradské nemocnici o život. A čekal na krev. Tu mu přinášeli kamarádi. Přinášeli vlastní krev, kterou měli v žilách. 

Je to k neuvěření, že ten drobný modrooký kluk z Kladna, se spoustou ideálů a ztřeštěných plánů slaví v tomto kalendářním roce, konkrétně 12.dubna – ze všech stran kulaté osmdesátiny. Mikiho Ryvolu jsem poznala v první polovině šedesátých let, kdy jsme teprve objevovali kouzlo svobodného trampingu, ale on s bráchou Wabim už patřili mezi známé trampské osobnosti, ke kterým jsme vzhlíželi. A to hlavně díky jejich písničkám, naprosto odlišným od trampské klasiky, které se úspěšně rozbíhaly od ohně k ohni, od úst k ústům. O něco málo později jsem dostala hned několik příležitostí osobně mluvit s Mikim – někdy pro novinové články, ale daleko víc pro mne pak znamenaly osobní rozhovory na Fort Hazardu. Rozpravy plné jeho nevšedního, prožitky opuncovaného filozofování, životních objevů, smutných i bolestných pravd či malých osobních zpovědí.

Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12. dubna dožívá 80 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl? Vychází mi snad 1965… Tudíž někdy před desítkami světelných let ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Když nám nafackovali huby, uráželi a řvali na nás pivními hlasy, že jsou tu proto, aby udělali pořádek a zavedli slušné chování mezi trampy, kteří se umějí jen prát, krást, urážet, řvát a chlastat, mlčeli jsme a tiše se káli.