Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Natáčení u Ricciho na Propasti. Zleva Miloš Paddy Černý, zády kameraman Karel Slach, Fedor Skotal zvaný Ňuf, tramp a bývalý cizinecký legionář Richard Nemčok, nedávno zesnulý Miroslav Prcek Navrátil.

Málem jsme ten příběh natočili pro televizi Nova. Námět reportáže o zmasakrovaném potlachu v roce 1963 na Děčínsku byl schválen do výroby na poradě vedení pořadu Na vlastní oči TV Nova, tehdy ještě v čele s Radkem Johnem. Reportér Stanislav Motl, s kterým jsme pár reportáží natočili, mi povídal v jeho oblíbené malostranské pivnici: „je to na nás, můžeme tam jet a natočit to. Už to ale neustříháme, pořad končí. A ten materiál zůstane na Nově“.

Nova byla stále dominantní česká televize, ale začínala procházet změnami, jež vedly ke snížení jejího podílu na českém trhu. Rušila zavedené (někdy pravda unavené) pořady, jež okamžitě přejímala i s tvůrci konkurenční Prima. Aby pak zase některé pořady obnovovala, ale to musel odejít jeden generální ředitel a přijít jiný.

V té době už v jiné velké české televizi ležel můj rozsáhlý scénář dokumentárního seriálu o stoleté historii českého a slovenského trampingu. Dostal jsem před časem na jeho zpracování stipendium od Nadace Český literární fond a skoro rok na tom scénáři pracoval. Jenže i tuto televizi čekalo střídání generálních ředitelů, určité osobní nejistoty, očekávání chmurná i příznivá…

Zkušený kameraman Karel Slach, nositel nějakých těch cen FITES za kameru i režii, mně tehdy přiměl k dalším krokům. Oslovil jsem pana prezidenta Václava Havla a prostřednictvím Nadace Víze jsme opravdu dostali finanční příspěvek. Něco přidalo občanské sdružení Naše muzeum, něco jsem přidal ze svého. Společně s kamarády a pamětníky, s kamerou Karla Slacha a zvukem a asistencí Jiřího Rolínka, jsme natáčeli na Hradci u Stříbrné Skalice u Ricciho Nemčoka, ve Vlašimi, v Jetřichovících, v Divadle Járy Cimrmana v Praze…

Z více než šesti hodin natočeného hrubého materiálu byl sestříhán demosnímek. Dvakrát byl promítnut v Etnografickém ústavu Národního muzea v Praze – a byl přijat s potleskem. Film není hotový, jak uvádějí některé prameny. K jeho dokončení by mělo dojít v koprodukci, nebo ve vlastní produkci. Dokončení nepochybně oddálilo natáčení dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha a následující zaocánská natáčení v USA, Kanadě, v Austrálii. Dohromady osm nebo devět let života.

A zde je původní verze televizního námětu:

 Krvavý potlach na severu

námět televizního dokumentu

Na dny 6. a 7. července 1963 svolala ústecká osada Vlčice potlach do lesa k Jetřichovicím na Děčínsku, na stejném místě měli potlachový oheň už před rokem. Rada MNV 8. června téhož roku oheň povolila. Pořádající osada oznámila konání potlachu rovněž kriminálnímu oddělení VB v Ústí n. Labem, které se vyjádřilo, že v případě povolení ze strany MNV nejsou proti pořádání akce námitky.

V noc konání potlachu byli přítomní rozehnáni a v některých případech zmasakrováni příslušníky VB a Lidových milicí, vyzbrojenými ostře nabitými samopaly, lehkými kulomety, reflektory, pendreky, služebními psy.

Hosty ústeckých trampů byli shodou okolností i redaktoři Mladého světa Jiří Tunkl a Jaroslav Weigel. Redakce MS se (jako už několikrát předtím) písemně obrátila na ministra vnitra a Generální prokuraturu ČSR. Zatímco generální prokurátor celou věc jaksi zahrál do autu, tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal ustavil komisi, která ovšem nic nevyšetřila a zásah ozbrojených složek spíš omlouvala. Psal se stále ještě rok 1963.

Až v roce 1968 vychází ve 14. čísle týdeníku Signál článek Bohuslava Čepeláka – Irčana, novináře a významného prvorepublikového trampa, s lapidárním titulkem Krvavý potlach. V souvislosti s tím se k případu vrací i redakce Mladého světa.

Jetřichovický potlach se stal díky přítomnosti tisku legendou, avšak neměli bychom tuto jednotlivou akci vytrhovat z kontextu doby. Vedle každodenní buzerace trampstva byly nepochybně akce a potlachy ještě krvavější, brutálnější. Například celostátní  potlachy u Hrabušic ve Slovenském ráji v letech 1959 – 1960, Vítání jara na Šmelcovně na Bílém potoku na Brněnsku, rozehnaný potlach pražské osady Colony Dreams v druhé polovině 50. let... Připomíná ho písnička anonymního autora Pryč jsou ty chvíle, kterou doporučuji v obraze i v podkresu použít. Zvláště brutální byla bitva v Hrabušicích v létě roku 1960, kdy se do boje zapojili místní občané. Na stranu trampů se postavili tamní Romové, kteří v té době ještě byli cikány, na stranu policie (proti Romům a českým trampům) místní Slováci.

Redakce Mladého světa, která v osvětě té ponuré doby udělala mimořádnou a někdy až hrdinskou práci, v roce 1967 svolala setkání trampů, zástupců ČSM a Ministerstva vnitra, jehož podkladem byl společný dopis trampských osad z Prahy, Kladna, Plzně, Písku a Českých Budějovic. Dopis obsahoval výčet řady dalších nezákonných zákroků VB proti trampům. I tyto materiály ze soukromého archívu redaktora MS Jana Dobiáše (a dalších zdrojů) bychom mohli použít.

Je to totiž svědectví o zvrácenosti doby, kterou je dobře ve vanu oranžových až rudých větrů připomínat.

Pozn:. Doporučuji postavit tento dokument opravdu na jetřichovické události. Víme toho dost – známe místo činu, účastníky, docela podrobný popis dějů. V rámci vykreslení atmosféry té doby bychom měli připomenout, že tato jakkoliv krutá událost zase nebyla tak výjimečná, že se řadí mezi desítky (možná stovky) podobných událostí, jež provázely naše 50. a 60. léta.

                                                                                                                                                      (fsk)

Doplnění druhé verze:   

Jiří Tunkl připomíná počátkem 90. let v obnoveném měsíčníku Tramp následující data:

Podle údajů Ministerstva vnitra ČSR bylo v polovině 60. let minulého století jen v českých zemích 200 tis. trampů, což bylo zhruba o 60 tis. osob víc, než se podařilo soustředit v pionýrských tábornických oddílech (leckdy chvalně vedených) bývalého ČSM. Trampové byli jediná nezařazená zájmová skupina - všechny ostatní včetně rybářů, zahrádkářů atp. pracovaly pod křídly Národní fronty.

Experty MV byli trampové považováni za nejnebezpečnější a nejlépe organizovanou skupinu nepřátel režimu, latentních kontrarevolucionářů, která se evidentně distancovala od vládní moci.

Na sledování a infiltraci agentů mezi trampy byl vypracován zvláštní program MV, který byl zvolna opouštěn až v 80. letech. Měl trampské hnutí potlačovat, zastrašovat, ale i provokovat k nepřátelským projevům vůči státu.

Násilné ozbrojené zásahy proti trampům trvaly de facto celá padesátá a šedesátá léta. Po Jetřichovicích došlo k dalšímu incidentu na Brdech nedaleko Dobříše, při němž byl vážně zraněn jeden kamarád. Do věci se vložili spisovatelé - Jan Drda a Jan Otčenášek si vyžádali slyšení u Antonína Novotného. Generální tajemník a prezident je přijal v přítomnosti Jiřího Hendrycha. Jak se ukázalo, dva nejvyšší představitelé strany neměli o těchto zákrocích ani ponětí. Tato praxe vznikla a byla provozována uvnitř ozbrojených složek - mimo tradičních milicionářů se zásahů v některých případech zúčastňovaly i vojenské jednotky. Osobně si dnes už nejsem jist, zda šlo o jednotky ministerstva vnitra, tzv.vnitřní stráž, nebo pravidelné jednotky ČSLA, ale ozbrojené vojáky se samopaly a psy jsem viděl při řadě násilných zákroků.

Zajímavé je i svědectví publicisty a vydavatele Josefa Kobry Kučery, přímého účastníka jetřichovického potlachu. Kobra byl v té době členem teplické T.O. Howg, z které pocházel i Wimpi, jehož svědectví se stalo základem Irčanova článku v Signálu. Pokud vím, Wimpi žije, je však po rozsáhlé mozkové příhodě.

Kobra hovoří o provokatérech mezi trampy, mimo přesného popisu dějů vzpomíná, jak odstrčil opilého milicionáře, který na ně mířil lehkým kulometem. Ožralý bojovník za socialismus upadl do dolíku a z kulometu střílel ostrými náboji nahoru do korun stromů, odkud padaly sestřelené větve. Kobra poté dostal přes hubu a spolu s dalšími byl antonem odvezen 50 km daleko.

Z jiných pramenů i z vlastní zkušenosti víme, že milicionáři na rozdíl od příslušníků VB a vojáků fasovali před akcemi rum. Bylo tomu tak i 21. srpna 1969, kdy vytáhli do boje proti vlastnímu lidu.

Psáno pro slovenský časopis Severka, www.severka.online

Foto z natáčení: František Heřman

    

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685276

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz