Je to k neuvěření, že ten drobný modrooký kluk z Kladna, se spoustou ideálů a ztřeštěných plánů slaví v tomto kalendářním roce, konkrétně 12.dubna – ze všech stran kulaté osmdesátiny. Mikiho Ryvolu jsem poznala v první polovině šedesátých let, kdy jsme teprve objevovali kouzlo svobodného trampingu, ale on s bráchou Wabim už patřili mezi známé trampské osobnosti, ke kterým jsme vzhlíželi. A to hlavně díky jejich písničkám, naprosto odlišným od trampské klasiky, které se úspěšně rozbíhaly od ohně k ohni, od úst k ústům. O něco málo později jsem dostala hned několik příležitostí osobně mluvit s Mikim – někdy pro novinové články, ale daleko víc pro mne pak znamenaly osobní rozhovory na Fort Hazardu. Rozpravy plné jeho nevšedního, prožitky opuncovaného filozofování, životních objevů, smutných i bolestných pravd či malých osobních zpovědí.

Uvědomila jsem si už tehdy a další průběžná setkání mi to jen potvrdila, že Miki patří k oněm nevšedním duším, přetékajícím spoustou nezodpovězených a mnohdy ani nevyslovených otázek, ale také odžitých a ne vždy zrovna povzbuzujících zkušeností, které skládají specifickou mozaiku jeho života.  

Už jako kluk a student bechyňské keramičky dovedl naplnit svůj velký sen o partě kamarádů, které spojovala nejen škola, ale i vztah k romantice, přírodě, kamarádství - prostě k trampingu a obdobného nazírání na žebříček životních hodnot. A tato parta, jako osada Zlatý klíč, vydržela vlastně dodnes, i když její větší část již sedí u nebeských ohníčků. Dokázal vytvořit nevšední společenství, jakousi širokou rodinu spřízněných duší, jedinečné písničky se stále platnou a oslovující niternou výpovědí, které se udržely, a to nejen v trampských kruzích, až do těchto dní. Vlastně bych ho, díky jeho textům, zařadila navíc i mezi skutečné básníky, básníka všedních dní...

A tak bych mu u příležitosti jeho kulatého životního výročí přála, aby mu ještě dlouho vydržel dech, umění slova, přízeň jeho kamarádů a přátel a hlavně ta čistá víra v docela obyčejné, ale povznášející lidství...

                                                                                       Foto: archív autorky