Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Vzpomínka na dokumentaristu Vladimíra Horáka, vodáka a trampa, který se chystal v plné aktivitě dožít sta let, a pak aktivně pokračovat dál. Ještě v devadesáti se vrátil k o čtyřicet let mladší lásce z mládí. Povídal mi o tom u ohně kousek pod Pálavou. Potkali se, když jemu bylo šedesát a jí dvacet. Láska jako trám. „Čemu se divíš?“ řekl trochu dotčeně Vladimír. „Dobře jsem vypadal a byl jsem režisér!“

Tento text původně vznikl jako námět reportáže pořadu Na vlastní oči Nova TV. S režisérem Pavlem Dražanem a reportérem Stanislavem Motlem jsme natáčeli na Brdech, na Sázavě, v Braníku na nádraží i v podolském bazénu. Protože Vladimír, to byla neobyčejně optimistická ukázka aktivního stáří. Důkaz toho, že věk je jenom číslice.

V lese nad Voznicí směrem ke Zlatému dnu si Vladimír vybudoval malý camp. Vždycky, když jdu čundrem kolem, když tam jedeme natáčet, zkouším ho najít. Camp ale zmizel společně s Vladimírem.

Jeho sen o aktivní dlouhověkosti se nenaplnil. Režisér Vladimír Horák patřil k prvním obětem pandemie. Bohužel i díky lidskému šlendriánu.

Narodil se v roce 1925 v Užhorodu v rodině českého legionáře a majitele trafik na Podkarpatské Rusi. Když v roce 1946 nastoupil ke studiu fakulty žurnalistiky, byl jedním z pěti tisíc přijatých převážně dělnických studentů. Pro tak velké množství posluchačů se muselo přednášet v cirkusovém stanu.Když za čtyři roky promoval, zbylo jich v ročníku padesát. A protože žurnalistika podle názoru bystrých komunistických reformátorů jistě nějak souvisí s obchodem, spadala tato fakulta pod Vysokou školu obchodní. Pozdější filmový a televizní režisér tak získal titul inženýr. Asi inženýr žurnalistiky.

Na vojně byl na základě konkurzu převelen k Armádnímu filmu (ČAF), kde zůstal pětadvacet let. Ve dvě hodiny ráno 21.srpna 1968 byl probuzen spojkou. Na letišti v Ruzyni se to ráno shromáždili všichni armádní režiséři a kameramani a v týmech začali natáčet začínající okupaci Československa. Nesměli domů, pracovali v terénu jako frontoví zpravodajové. Později byly všechny natočené materiály uzamčeny na další dvě desetiletí do trezoru. Na školení marxismu-leninismu rozdával Vladimír s přáteli papírové pytlíky na zvracení. Když odmítl podepsat souhlas s tzv. vstupem spřátelených vojsk, když odmítl spolupráci s StB, byl vyhozen.

 

V New Yorku. Za Vladimírem siluety Dvojčat, atentátem zničené budovy World Business Center.

Po listopadu 1989 byl Vladimír Horák osloven vedením tehdy ještě existujícího ČAF a z trezorových materiálů sestříhal dokument o okupaci 1968 pod názvem Konec experimentu. Tento snímek úžasné výpovědní hodnoty získal řadu ocenění především v zahraničí.

Vladimír postupně absolvoval obecnou školu, střední obchodní akademii, vysokou školu, učil se mlynářem a modistkou (maminka měla v Příbrami salon), vyučil se knihkupcem, nakladatelem a papírníkem. Navzdory tak rozsáhlému záběru po dvacet normalizačních let  nemohl najít zaměstnání. Psával pod pseudonymy, tak či onak připravil na tři sta krátkých filmů.     

V letech 1990 až 1992 natočil v Československé televizi sérii dokumentů, věnovaných trampingu, vodáctví a sportu na osadách. Tehdejší šéfredaktor sportovní redakce ČST Jan Dobiáš mu dal kontakt na muzikanta, kreslíře a trampa Marko Čermáka. Sešli se na Brdech v kytínské hospodě – Marko s Paběrky ve striktně zeleném, Vladimír s červeným batohem. Avšak spřátelili se, Vladimír byl přijat do T.0. Paběrky. Později se stal účastníkem Old Boys Exxpedition, hnutí trampských veteránů kolem Mikiho Ryvoly a osady Zlatý klíč, rovněž i slavných plzeňských osad a veteránů z různých konců republiky.

 

 Miloval svou rodinu, zvláště pak vnoučata. Scházívali se na svátky u Vladimíra na chalupě v Jizerských horách

Stále občas točí – má svou digitální kameru a doma digitální střižnu. Zabývá se počítačovou grafikou, miluje techniku, hraje na mandolínu všude, kde se dá. S osadou Paběrky a s dalšími kamarády jezdí na vodu, na čundry, spává pod širákem, chodí podle GPS, měsíc putoval se stanem po Aljašce a každý rok se těší na zimní čundry na Brdech. Pro potřeby natáčení byl před časem ochoten seskočit padákem nebo projet se na vodních lyžích. Nemá čas. Když jsme si domlouvali schůzku, trochu jsme narazili na problém. V navrhovanou dobu totiž Vladimír pravidelně chodí plavat do Podolí. Na vizitce má vedle jména a adresy i souřadnice, to kdybyste šli k němu do Košíř na návštěvu.

Každý podzim vyráží na Old Boys Expedition. Několik desítek trampů, vesměs ve věku 60 až 80 let, deset dnů kráčí krajinou. Spávají pod stany, vaří na ohni. Občas také expedici předčasně ukončí – např. na Šumavě jim vichřice, sníh a déšť rozmetaly tábor.

 

Na Old Boys Expedition. Mezi přítomnými můžete rozeznat Mikiho Ryvolu, Béďu Šedifku a další osobnosti. Muž vedle Mikiho není Pavel Tigrid, i když tak vypadá. 

Vladimír Horák byl kamarád s legendárním prvorepublikovým trampem a vodákem Fixínem. MUDr. Jiří Votava zvaný Fixín byl policejní lékař a na starosti měl zdravotní stav pražských prostitutek. Zemřel v 94 letech a skoro do posledních dnů trampoval. Jeho 97letý bratr JUDr. Miloš Votava až do své smrti pravidelně chodil na výlety s tzv. Čtvrtkaři: na nádraží v Braníku se  každý čtvrtek scházívá parta veteránů (mezi nimi Vladimír) a Posázavským pacifikem popojedou někam pod Medník. Za zvuku kytar kráčí kolem řeky do některé ze spřátelených hospůdek a večer se zvesela vracejí domů.

 

Vladimír vlevo. Zřejmě se chystá na mrskut.

Inženýr žurnalistiky Vladimír Horák byl povýšen do hodnosti majora v záloze s právem nosit ve významné dny slavnostní uniformu, musí si ji však sám koupit. Má nárok na vojenský pohřeb se všemi poctami a čestnou salvou. Avšak Vladimír na nějaké pohřby nemyslí a představa střílení na hřbitově se mu už vůbec nelíbí.

Nedávno byl násilím zadržen, když se chtěl zeptat na správnost trasy, kterou kráčel podle GPS. Nedůvěřivými dotázanými, kteří o navigaci nikdy neslyšeli, byl považován za popleteného chovance domova důchodců v Hostomicích.

Avšak musí být krásné se v devadesáti letech ráno probudit s nutkavým pocitem, že je třeba natáhnout nové struny na mandolínu a taky se pobalit. Protože zítra vyrážejí s Čermákem a Paběrky na vodu, a tam je v tuto dobu vždycky spousta hezkých mladých děvčat.

(Pozn.: text byl víceméně ponechán v původním znění)

 

Dovolte jako doušku tuto příhodu. Vladimír sebou všude vozil mandolínu a zpravidla hodně po půlnoci, když sestava kolem ohně prořídla, spouštěl svůj legendární program. Občas si nějakou dobu přidal, nějakou ubral, směřujíc k pravidelnému vrcholu vystoupení. Byl to blok anglicky zpívaných písniček od zřejmě nejslavnější irské pochodové písničky Tipperary až po horalské tradicionály z Mlžných hor.

Bylo to na pravidelném ohni Šílenců přírody, které každoročně na konci zimy svolává Jan Buddeus řečený Habešan. Do Vladimírova intenzivního vystoupení zaznívaly hlasy, co to hraje za kraviny a že má hrát něco, čemu všichni rozumí.

Vladimír odvětil, že pokud dnes někdo nerozumí anglicky, je prostě debil. A od ohně začaly vstávat svalnaté postavy zkušených hospodských rváčů. Myslím, že jestě s Kimem jsme začali svalovce uklidňovat, že Vladimír to tak nemyslí, že Vladimír si vlastně vůbec nic nemyslí, že se vlastně omlouvá, ... i když má v zásadě pravdu.

Vazouni se uklidnili, posadili zpět na svá místa, ale jakoby jim v hlavě přece jenom pořád něco vrtalo. (ňuf)

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685499

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz