Zámek v Doudlebech nad Orlicí byl vrácen historickému rodu pánů z Bubna a Litic

Letošní poslední dubnový víkend byl vyhrazen pro otevření stálé expozice bývalého putovního Trampského muzea v Doudlebech nad Orlicí, a to dokonce na zámku. Po dlouhé dvanáctileté etapě mobilního muzea provozovaného pod záštitou Kamarádů Festivalu trampských písní a doprovázeného realizací pětasedmdesáti výstav na různých místech republiky konečně našla část exponátů své trvalé místo pod střechou.    

Z Conifer v coloradských Skalistých horách píše náš pracovitý americký spolupracovník.

Vokolo půlnoci 26. listopadu 1868 Custer vobjevil na břehu řeky Washita tábor indiánů Cheyennes pod vedením Black Kettle, nám známého náčelníka jménem Černej Kotlík. Custer neměl v úmyslu zaútočit v noci. Rozdělil a poslal svý vojáky na různý strategický fleky a čekalo se do rána. Sotva se rozbřesklo, tak s prvními paprsky slunce zaútočili na spící kemp. Ze všech čtyřech stran útočili vojáci. Tábor padl, přesto několik divochů, kteří nalezli úkryt za padlými stromy, kladlo zuřivej vodpor. Zrovna tak se několika indiánům podařilo prorazit řady nepřátel a dostat se k poníkům. Útěk se zdařil, nicméně major Elliott se svou skupinou devatenácti kavaleristů začal pronásledovat prchající indiány.

Prvním trampským kytaristou byl ve druhé dekádě minulého století Zdeněk Nossberger zvaný Kanice nebo Kanička. Kytara v té době nebyla mezi trampy zrovna rozšířený nástroj, převažovaly harmoniky, housle, ale i hřebeny, rozličná chřestítka, hubafony… Kanička se na pražském Žofíně seznámil s Jarkou Motlem a přivedl ho do Svatojánských proudů; pozdějšímu nejslavnějšmu trampskému klasikovi věnoval kytaru a naučil ho na ni hrát. Kanička byl - jak si pamatuju ze svého mládí -arbitrem správného znění trampských písniček. Když se v Brně nevědělo, jelo se do Prahy za Kaničkou. Alespoň někdy, Brno má svou hrdost.

Patří mezi nejznámější trampské písně. Je jaksi průzračně čistá. Lehce načrtnutý akvarel, navození nálady. Je postavená na vpodstatě tříakordové harmonii, hraje se zásadně v E dur, dobře se k ní zpívají další hlasy, míněno druhý a třetí – a všichni ji znají stejně. To je v bývalém deficitu trampské notové literatury jev zcela unikátní. Autor jí říkal Kapky, velmi často se vyskytuje i název Kryté vozy, nejčastěji se jí říká podle úvodního verše Kapkamisidéšť. Je to píseň miláček, je ale příliš krátká. Má pouze jednu sloku a refrén.

Před odvysíláním třináctidílného dokumentárního cyklu Zvláštní znamení touha (2015) připravil marketing České televize pro média rozhovor se scénáristou Fedorem Skotalem. Série byla nominována na Českého lva za nejlepší dokument roku, a otevřela cestu k dalšímu natáčení ve Spojených státech a Kanadě (2017) a Austrálii (2020). Z rozhovoru vybíráme podstatné pasáže; jsou stále platné. (red.)

Slovenské hory, počátek šedesátých let minulého století

Čechošvýcarka Lilly Pavlak žije v té nádherné alpské zemi od roku 1968. Celý život se zabývá hudbou, ve své bluegrassové agentuře dovážela americké kapely do Evropy a po Listopadu české kapely na Západ. Publikuje v odborných časopisech v tuzemsku i v zahraničí, píše v angličtině, němčině, češtině. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků, dokonce i do japonštiny. V Mezinárodní bluegrassové asociaci IBMA se sídlem v Nashville navrhla a obhájila udělení Distinguished Achievement Award  Marko Čermákovi (2006), tutéž cenu za mimořádných přínos pro rozvoj bluegrassové hudby ve světě získala v roce  2011. Je stálou spolupracovnicí Music Open i něčím jako životní souputnicí.  K trampingu přišla velice brzo díky chatě na dnes již zatopené slavné Yokohamě na řece Jihlavce na Třebíčsku.

Bush River, místo konání dvou světových potlachů

Fony Pochop píše z kanadského Vancouveru: „Kamarádi a kamarádky, slíbili jsme vám na letošní listopad konečné rozhodnutí o konání Kanadských letokruhů v příštím roce, takže plníme slib. Protože zatím nedochází k další covidové invazi, rozhodli jsme se, že Kanadské letokruhy budou, a to v termínu 24.-25.června 2023 na Bush River.

Kouzelná noční australská buš na Bombale

Za čtyřicet let se na třech kontinentech konalo deset světových potlachů českých a slovenských trampů. Končí ta éra?

S ideou světových potlachů přišel Pavel Wimpy Nebeský, v Česku šerif významné pražské osady Sovy, který s manželkou Veverkou odešel do kanadského exilu už v roce 1967. Když o rok později přišla první velká vlna emigrace z okupovaného Československa, stali se právě Nebeští útočištěm pro řadu českých trampů, kteří v Severní Americe hledali nový domov.

Je to romantický snímek. Uprostřed malý sešit, začínající vzpomínkou na velký vandr na Slovač, jak čeští trampové před desítkami let říkali té nádherné zemi východně od nás.  V roce 1962 vystoupili tři trampští teenageři z pražského rychlíku na nádraží v tatranském Popradu.

Štrbské pleso 1952. T.O. Manila s českými kamarátmi

Na Music Open som si prečítala článok Krvavý potlach na severu... Zaujala ma časť, kde sa píše o krvavejšom, brutálnejšom celoštátnom potlachu v r. 1960 v Hrabušiciach na Slovensku. Skutočnosť bola taká, že potlach začiatkom augusta pred 62 rokmi nebol krvavo potlačený a vlastne ani vôbec nešlo o potlach.

Trampové z bratislavské Manily táhnou společně s kamarády z Prahy a Brna z Vysokých Tater do údolí Hornádu u Hrabušic. Je léto 1952

Do okolí Hrabušic, tenkrát malé vísky na okraji Slovenského ráje, jezdívali trampové zřejmě od počátku padesátých let minulého století, možná i dříve. V letech 1959 a 1960, vždy na přelomu července a srpna, se už jednalo o masová shromáždění se stovkami účastníků. V roce 1960 došlo ke krvavému střetnutí přímo v Hrabušicích s asistencí policie a armády. Dochovaly se o tom desítky svědectví.