Wabi Ryvola s dětmi. Zleva Alan, Kuba, Karolína. Na snímku chybí nejstarší syn Robin, dnes žijící a podnikající v Táboře.

Letmá vzpomínka legendárního člena skupiny Hoboes, muzikanta, zpěváka a skladatele, člena osady Zlatý klíč, novináře. PhDr. Miroslav Navara (1939) je dodnes činný v mezinárodních novinářských strukturách, věnujících se cestovnímu ruchu. Mj. spolupracoval při vzniku dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha (red.)

Jak tak koukám kolem sebe (a čtu Music Open – mimo jiné…), pozoruju, jak se naplňují slova Mikiho Ryvoly, uveřejněná nedlouho po revoluci (či jak ten zásadní obrat od totality k éře amorálnosti, korupce, nekulturnosti a zlodějny nazvat) v deníku Večerník Praha v rámci celostránkového rozhovoru. Na dotaz stran bratra Wabiho tehdy řekl: “…brácha Wabi skutečnou legendou trampského zpívání byl a pro dnešní trampy jím zůstává dodnes“. I když v době, kdy jsem osadu Zlatý klíč poznal a posléze se stal jejím členem (1963), to ještě tak markantní nebylo.

V oněch letech jsme se vyznačovali spíše – jak s obdivem tehdy konstatovali například redaktoři týdeníku Mladý svět, když se s námi seznámili  – čistými, až sourozeneckými vzájemnými vztahy, jaké v přetvařující se totalitní společnosti a její organizované mládežnické části zdaleka nebyly obvyklé… Ač každý z nás byl svůj a měl svou osobní historii, jedno jsme měli všichni bez výjimky společné – a teď se ještě jednou uchýlím k citátu z Mikiho (příležitostný tisk k 50letému výročí TO Zlatý klíč – 2006): „…a takto krásně jsme začali žít v naší Zemi tří sluncí…obklopeni hromadou záviděníhodných kamarádů a přátel, vždy připravených na krásné zlatoklíčácké pábení“.

Dlužno však poznamenat, že už v prvních desetiletích se Wabiho osobitost a originalita dala pozorovat. Nejen z obsahu stále sílícího proudu jeho písniček, ale i z detailů, zdobících jeho oblečení, zvláštnosti jeho někdy drsného humoru, někdy i z provokativních vybočení, excesů, které byly ventilem jeho nitra charakteru Papinova hrnce. Pravda, byl starší než většina členů osady, takže zčásti jsme to považovali za znak dospělejšího nadhledu či oprávněného nároku na větší osobnostní prostor, ale když jsme stárnuli i my ostatní, ukazovalo se stále jasněji, že je to neopakovatelnost jeho osobnosti.

K zážitkům v tomto duchu v mé šednoucí paměti rozhodně patří i vzpomínka na Wabiho první svatbu. Vůbec nejsou podstatné „osoby a obsazení“ – jde především o děj a jeho umístění. Sešli jsme se u Ryvolů v bytě na Kladně. Už tam začaly drnčet kytary (ostatně, když se probírám starými fotografiemi z té doby, držíme ta sladká dřeva v rukou skoro neustále). Jak jsme se přesunuli, už si ani nepamatuji, ale hlavní část svatebního veselí se odehrála – jak jinak – v prostředí ryze trampském. V Dědkově mlýně na Kačáku (pro přespolní: na katastru Unhošti u Prahy), kde v sousedství, jestli se mé informace nepletou, osada Rujana kraluje dodnes. Trampským obyčejům jsme se tehdy zpronevěřili pouze tím, že jsme – přece jen k účelu svatebnímu – oděli bílé nažehlené košile a kravaty, pod sako pak tehdy obvyklé vesty. V ten den by člověk vsadil krk, že to ten Wabi myslí nadosmrti vážně. Myslel – ale jeho divoká duše ono nadosmrti v letech následujících zrelativizovala. Co si však vybavím vždycky, když si na tu první svatbu vzpomenu, je fakt, že tam tehdy Wabimu někdo přichystal na tehdejší dobu v našich zeměpisných šířkách zcela průkopnické a odvážné překvapení: cudný, amatérský, leč nicméně skutečný striptýz. I když to nebylo ve Wabiho režii, navíc jak se slušelo na tehdejší českou realitu – „ve vší počestnosti“, patří to v mé pomyslné nepsané kronice k originalitě, kterou se starý hobo Wabi vždycky a ve všech směrech vyznačoval…