Když nám nafackovali huby, uráželi a řvali na nás pivními hlasy, že jsou tu proto, aby udělali pořádek a zavedli slušné chování mezi trampy, kteří se umějí jen prát, krást, urážet, řvát a chlastat, mlčeli jsme a tiše se káli.

Přestali jsme od té doby krást, urážet se mezi sebou a urážet slušné lidi. Předtím jsm chlastali. Nyní pili minerální vody. I ty střídmě. Přestali jsme též řvát, byli jsme způsobní a tiší, i když to, pravda, některým z nás nevonělo. I ti se však ovládli v zájmu věci.Udělali jsme dokonce víc.

Denně jsme se převlékali do sněhobílých košil a pracně žehlili kalhoty, též kanady jsme vyměnili a naše kroky ztichly v lesknoucích se lakýrkách.

Když lesní správa shovívavě dala svolení, kolikrát až do sedmé hodiny večerní hráli jsme na housle a violy kol umělého ohně z červené slídy.

To bylo radosti!

Až jednou z lesa vystoupili muži drsného vzezření v podivných a povědomých zelených a maskovaných oděvech, hřmotili na kytary a zpívali chraptivými hlasy, z kapes jim čněly láhve silných lihovin, obuti v těžké obuvi, na zádech podivné dlouhé vaky.

Když nás spatřili, zaraženě ztichli, pak se surově rozesmáli.

Odložili jsme housle a violy, někteří z nás radostně volali Jsme trampové, jsme trampové!

Přistoupili blíž.

A pak nám nafackovali huby.

Foto: František Heřman