Tento snímek je padesát šest let starý, vznikl na Velikonoce 1967. Vedle krásné dívky pětadvacetiletý tramp a kulturista Habešan, nazývaný tak podle permanentního stupně opálení. Zachumlaní mužové na kraji znázorňují, jak strašná je jim zima. Nevím, proč to po těch letech neříct - zachumlanec vlevo je Marko Čermák, ona krásná neznámá je Markova sestra.

Jak už jsem jednou napsal, Honza Habešan má životů asi jako kočka – možná až devět. Už třikrát byl  na odchodu, ale vždy se vrátil. Jak sám vzpomíná, v roce 1982 to byla prasklá lebka, o pět let později spáleniny 73 procent povrchu těla (!), v roce 2011 roztržená ledvina. Nedávno oslavil v mrazivém lese osmdesát let.  Stanislav Motl zmínil toto drama ve fejetonu Promiň, Wabi v roce 1988 v týdenku Signál. To úžasné drama lidského kamarádství, jež se těžko popisuje slovy. (fsk)

Já vím sliby se mají plnit. Mezi kamarády především. Moc dobře si to uvědomuji a přitom si v tomto okamžiku zahrávám s přátelstvím jistého chlapíka, kterého v této zemi znají desetitisíce lidí - od Šumavy k Tatrám. Znají jeho šedivý plnovous, jiskrné oči, čertovský temperament... taky džínsovou čepici s kšiltem. A zejména černou džibsonku, kytaru - světoběžnici, putující k trampským ohňům a třeba i do plzeňského Lochotína, kde se každoročně uskutečňuje národní finále Porty, nejmasovějšího festivalu u nás.

Kytara nemá jméno. Její majitel ano. Wabi Ryvola. Se svým bráchou Mikim legenda české trampské písničky. Věčný kluk se spoustou nápadů, někdy i nádherně ztřeštěných (a to mu bylo, prosím, už padesát roků), milovník lidí, života.

Wabi Ryvola, v pozadí padlý strom a muzikanti z brněnského Příboje. Bílé Karpaty, závěr osmdesátých let minulého století.

Ale pozor - není to žádný papírový hrdina. Má dost nectností a umí občas i pořádně naštvat. Teď ho ale naštvu já. Protože nesplním slib, který jsem mu před časem dal.

Nejprve však musím říci něco málo o muži jenž má u trampských ohňů přezdívku - Habešan: sportovec, obětavý kamarád, člověk, jehož jen tak něco nezaskočí. Kdo by jen tušil, že jednou dohlédne takřka až na samé dno bolesti...

Habešan utrpěl úraz. Těžký úraz. Více než šedesátiprocentní popáleniny celého těla. Lékaři a zdravotníci bojovali v pražské vinohradské nemocnici několik dní a nocí o jeho život. Smrt obcházela kolem pacienta dlouho, ne a ne ji zaplašit.

V té době se o tomhle všem dozvídá Wabi Ryvola. Kamarád ztratil hodně krve a bude potřeba několika transfúzí, aby zůstal mezi živými. Ten večer se k populárnímu písničkáři jen tak někdo nedovolal. Wabi i jeho žena Saša žhavili telefonní linky, mluvili s kamarády, které vzájemně spojují táborové ohně, kytary, písničky a zejména to, čemu říkáme kamarádství.

Druhý den se na transfúzní stanici sešlo téměř sedmdesát lidí. Přišli darovat Habešanovi krev. Nejdražší tekutinu chtěl poskytnout také Wabi, k odběru však jít nemohl, před časem prodělal nepříjemnou operaci...

Vinohradská nemocnice měla samozřejmě dost krevních konzerv, pacient by dostal transfuzi tak jako tak, přesto však kamarádi svou krev dali, A vůbec jim nevadilo, že ji dostane někdo úplně jiný, ne zrovna jejich přítel. Člověku se maně vybaví kdysi tolik populární film, promítaný i u nás - Kdyby všichni chlapi světa...

No a o tomhle mi jednoho podvečera Wabi vyprávěl. Seděli jsme u něho v pokoji, on si chvíli brnkal na kytaru; čekalo ho vystoupení. A potom mluvil o Habešanovi.

"Wabi," povídám, "já o tom napíšu." - "Proč ne," odpověděl, "napiš. Ale bez mého jména." Všelijak sem se vykrucoval, argumentoval, ale Wabi trval na svém.

Plynuly týdny. Pořád jsem nosil tenhle příběh v hlavě. Žel - pouze v hlavě. Ale copak se dá tohle všechno napsat tak, aniž bych vzpomenul na Wabiho...?

A pak přišel jistý večer v pražské Lucerně. Vrcholil koncert nazvaný Cesty trampské písně. Průvodci představením Honza Dobiáš a Vašek Souček přivítali na jevišti i Wabiho Ryvolu.

Hrál a zpíval naplno. A lidé zpívali s ním. Jednu písničku za druhou: Terezu, Samotu, Rychlé šípy... Také - Zvláštní znamení touha. Sálem se nesla píseň o tom, jak "zase vidím za soumraků, mlčenlivej zástup kamarádů..." Wabi znovu vyprávěl o lidech, kteří "táhnou krajinou strží a tůní..." pojí je kamarádství a rovněž ... "Zvláštní znamení touha, loukám prostřenej stůl, dálka ruku ti podá, chleba a sůl..."

V těch chvílích se mi vybavil Habešan. Dnes se těší ze slunce. Vybavili se mi všichni ti, co mu přišli dát krev, aby mohl žít.

Lucernou zněla podmanivá melodie. A slova o síle přátelství. O lidských touhách. Zpíval muž, který má sice dost chyb - jako každý z nás - ale ve svých písních nepředstírá. Snad je to i tím, že kácel stromy, fáral v dolech, zná cenu života, zná cenu kamarádství.

Tehdy, uprostřed rozezpívané noci, jsem se rozhodl k tomu, abych dnes z tohoto místa řekl: "Promiň, Wabi. Svůj slib beru zpět. Nadávej si. Stokrát opakuj, žes to udělal proto, co by udělal každý jiný. Posílej mne ke všem čertům... Já to napsat musel. Fakt."

Týdeník Signál č.17/88

Foto Jana Skotalová, archív Jana Habešana Buddeuse