Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Tento snímek je víc než padesát let starý, vznikl na Velikonoce 1967. Vedle krásné dívky pětadvacetiletý tramp a kulturista Habešan, nazývaný tak podle permanentního stupně opálení.

Jak už jsem jednou napsal, Honza Habešan má životů asi jako kočka – možná až devět. Už třikrát byl  na odchodu, ale vždy se vrátil. Jak sám vzpomíná, v roce 1982 to byla prasklá lebka, o pět let později spáleniny 73 procent povrchu těla (!), v roce 2011 roztržená ledvina. Nedávno oslavil v mrazivém lese sedmasedmdesát let. V textu Causa Jiří Wabi Ryvola vzpomíná Stanislav Motl mj. na druhou příhodu z roku 1987. Poprvé ale zmínil toto drama ve fejetonu Promiň, Wabi v roce 1988. To úžasné drama lidského kamarádství, jež se těžko popisuje slovy. (fsk)

Já vím sliby se mají plnit. Mezi kamarády především. Moc dobře si to uvědomuji a přitom si v tomto okamžiku zahrávám s přátelstvím jistého chlapíka, kterého v této zemi znají desetitisíce lidí - od Šumavy k Tatrám. Znají jeho šedivý plnovous, jiskrné oči, čertovský temperament... taky džínsovou čepici s kšiltem. A zejména černou džibsonku, kytaru - světoběžnici, putující k trampským ohňům a třeba i do plzeňského Lochotína, kde se každoročně uskutečňuje národní finále Porty, nejmasovějšího festivalu u nás.

Kytara nemá jméno. Její majitel ano. Wabi Ryvola. Se svým bráchou Mikim legenda české trampské písničky. Věčný kluk se spoustou nápadů, někdy i nádherně ztřeštěných (a to mu bylo, prosím, už padesát roků), milovník lidí, života.


Ale pozor - není to žádný papírový hrdina. Má dost nectností a umí občas i pořádně naštvat. Teď ho ale naštvu já. Protože nesplním slib, který jsem mu před časem dal.

Nejprve však musím říci něco málo o muži jenž má u trampských ohňů přezdívku - Habešan: sportovec, obětavý kamarád, člověk, jehož jen tak něco nezaskočí. Kdo by jen tušil, že jednou dohlédne takřka až na samé dno bolesti...

Habešan utrpěl úraz. Těžký úraz. Více než šedesátiprocentní popáleniny celého těla. Lékaři a zdravotníci bojovali v pražské vinohradské nemocnici několik dní a nocí o jeho život. Smrt obcházela kolem pacienta dlouho, ne a ne ji zaplašit.

V té době se o tomhle všem dozvídá Wabi Ryvola. Kamarád ztratil hodně krve a bude potřeba několika transfúzí, aby zůstal mezi živými. Ten večer se k populárnímu písničkáři jen tak někdo nedovolal. Wabi i jeho žena Saša žhavili telefonní linky, mluvili s kamarády, které vzájemně spojují táborové ohně, kytary, písničky a zejména to, čemu říkáme kamarádství.

Druhý den se na transfúzní stanici sešlo téměř sedmdesát lidí. Přišli darovat Habešanovi krev. Nejdražší tekutinu chtěl poskytnout také Wabi, k odběru však jít nemohl, před časem prodělal nepříjemnou operaci...

Vinohradská nemocnice měla samozřejmě dost krevních konzerv, pacient by dostal transfuzi tak jako tak, přesto však kamarádi svou krev dali, A vůbec jim nevadilo, že ji dostane někdo úplně jiný, ne zrovna jejich přítel. Člověku se maně vybaví kdysi tolik populární film, promítaný i u nás - Kdyby všichni chlapi světa...

No a o tomhle mi jednoho podvečera Wabi vyprávěl. Seděli jsme u něho v pokoji, on si chvíli brnkal na kytaru; čekalo ho vystoupení. A potom mluvil o Habešanovi.

"Wabi," povídám, "já o tom napíšu." - "Proč ne," odpověděl, "napiš. Ale bez mého jména." Všelijak sem se vykrucoval, argumentoval, ale Wabi trval na svém.

Plynuly týdny. Pořád jsem nosil tenhle příběh v hlavě. Žel - pouze v hlavě. Ale copak se dá tohle všechno napsat tak, aniž bych vzpomenul na Wabiho...?

A pak přišel jistý večer v pražské Lucerně. Vrcholil koncert nazvaný Cesty trampské písně. Průvodci představením Honza Dobiáš a Vašek Souček přivítali na jevišti i Wabiho Ryvolu.

Hrál a zpíval naplno. A lidé zpívali s ním. Jednu písničku za druhou: Terezu, Samotu, Rychlé šípy... Také - Zvláštní znamení touha. Sálem se nesla píseň o tom, jak "zase vidím za soumraků, mlčenlivej zástup kamarádů..." Wabi znovu vyprávěl o lidech, kteří "táhnou krajinou strží a tůní..." pojí je kamarádství a rovněž ... "Zvláštní znamení touha, loukám prostřenej stůl, dálka ruku ti podá, chleba a sůl..."

V těch chvílích se mi vybavil Habešan. Dnes se těší ze slunce. Vybavili se mi všichni ti, co mu přišli dát krev, aby mohl žít.

Lucernou zněla podmanivá melodie. A slova o síle přátelství. O lidských touhách. Zpíval muž, který má sice dost chyb - jako každý z nás - ale ve svých písních nepředstírá. Snad je to i tím, že kácel stromy, fáral v dolech, zná cenu života, zná cenu kamarádství.

Tehdy, uprostřed rozezpívané noci, jsem se rozhodl k tomu, abych dnes z tohoto místa řekl: "Promiň, Wabi. Svůj slib beru zpět. Nadávej si. Stokrát opakuj, žes to udělal proto, co by udělal každý jiný. Posílej mne ke všem čertům... Já to napsat musel. Fakt."

Týdeník Signál č.17/88

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076631

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz