Před starodávnou chatou Marka Čermáka – zleva autor tohoto textu, Tony,  Marko,  Klárka. Fotila zřejmě samospoušť. Nejsme nestárnoucí, snímek je starý dobře patnáct let.

Naposledy jsem byl na staroslavném brdském Westendu na konci léta roku 1963. S kamarádem Pakinem jsme se pak vraceli z Prahy rychlíkem. Načerno, neměli jsme už ani desetník, ty ještě existovaly a měly svou cenu. V Kolíně jsme byli vysazeni, ale šlo to bez řečnění, železniční policie, pokut... Průvodčí s námi zůstal na plošině a v Kolíně nám mlčky otevřel dveře. Bylo to fér - zamávali jsme mu a on taky zvedl ruku.

Stáli jsme před nádražím u velikého parkoviště, na kterém je dnes autobusové nádraží. Byla tam pouť, kolotoče, spousta lidí a jeden vojáček. Přišel za námi, když zahlédl trampy. Lopatík z Brna, mladší brácha legendárního Lopaty.
„Ve středu jdu do civilu“, oznámil. „A kdy rukuješ ty, balvane?“ Fakt, pamatuju si to doslova.
„Ve čtvrtek. Do západních Čech.“
Když jsme s Módrem a s několika dalšími vyšli na první oficiální vycházku, potkali jsme na kadaňském náměstí - Lopatíka. On v civilu, já ve vojenském. Od našeho předchozího setkání uplynulo jen pár týdnů.

Jak jsem slyšel, Lopatík zemřel před časem v kanadském exilu. Je mi to dodnes líto, prožili jsme v té Kadani dva bezvadné roky. Pepa Kupec řečený Lopatík, tedy nejen on, stavěl Elektrárnu Tušimice. Chodívali jsme hrávat na terasu restaurace Split na břehu Ohře, měli jsme kapelu a recitační soubor, zatímco na tancovačkách v kulturáku zpíval začínající herec tamního Kladivadla Josef Dvořák, pozdější výrazný vodník. Už tehdy skákal do Ohře ze skály naproti Splitu.

K Lopatíkovi na svobodárnu jsme chodili, když došel žold, to bylo často. Někdy jsme si tam vodili děvčata, ale moc jich zase nebylo, tamní krásky víc letěly na prachaté montéry. Ty mladé dámy, které daly na vojáky kvůli jejich kávou s bromem neztišeným vášním, ty zase chodily na Liďák, jemuž však vojáci říkali trošinku jinak. Zvláště oblíbená byla slečna Holokrčka, prý dokázala naplnit touhy velkého kolektivu mladých mužů. Nedávno jsem na Liďák znovu nakoukl a měl pocit, že ty dámy tam ještě pořád sedí.

Módr snad nedávno v tichosti zemřel v Čelákovicích, ale prý to není pravda, říkal mi zase někdo jiný. S rodným Brnem neudržuje styky, nebere telefony. Jednou jsem za ním ještě na chvíli zajel, od vojny jsme se neviděli.

Když jsem před časem dostal stipendium Českého literárního fondu, téměř rok jsem pracoval na stostránkovém scénáři s pracovním názvem Fenomén tramping. Vznikl podle něho třináctidílný dokumentární cyklus Zvláštní znamení touha (Česká televize, 2015), nominovaný na Českého lva jako nejlepší dokument roku. Požádal jsem tehdy šéfredaktora časopisu Puchejř Tonyho Antonyho, aby mne po letech protáhl Brdy.  U Čunčí huby nás čekal Marko Čermák a v tuto chvíli (na obrázku) jsme u něho na Westendu. Po pětačtyřiceti letech. Markova chata je z roku 1925, je tedy o něco starší, než majitel.

Spali jsme v lesním campu s nevyslovitelným jménem kus nad Westendem s jedním propuštěným vrahem. Ve své době hodně zamotal policii hlavu, když z Vltavy postupně vyplouvaly části ženského těla. Byl to tak zajímavý případ, že ho literárně zpracoval novinář a spisovatel Antonín Jirotka, jenž se ve skutečnosti jmenuje po slavném otci Zdeněk. Tomu vrahovi se říkalo snad Pasáček. Nebyl tramp, jenom neměl kde bydlet. Bylo to takový tichý a docela milý muž. Změněný kastrací a hormonální léčbou.

Klárka, když jsme ráno zase vyrazili na trail, vynadala Tonymu, že ji nechal spát vedle vraha. A pak se zeptala: “myslíš, že jsem se Markovi líbila, i když jsem neměla usárnu?“