Na neznámé fotografii zleva Saša Ryvolová, Wabi Ryvola, Fedor Skotal

Napsal mi fotograf František Heřman: „Ahoj Ňufe, nevíš odkud to je?“ Franta Heřman byl kmenový fotograf skupiny Greenhorns. A protože byl zároveň smluvní autor mocného Supraphonu, podílel se na albech Hoboes, Pacifiku, Kapitána Kida, Wabiho Daňka a jistě i řady dalších. Rovněž stál před lety u vzniku tohoto časopisu.

František je souputník; poznali jsme se na Folk a country festivalu v pražské Lucerně na závěr už tvrdě normalizačního roku 1970. S Kobrou Kučerou a Láďou Vencálkem jsme tam po tři noci připravovali festivalový bulletin, jaksi volné pokračování ústeckého Portýra. Skončila Porta v Ústí nad Labem, a už to vypadalo, že nikdy další ročník nebude. A přitom právě zde začal vznikat nový štáb, který tu Portu postupně dovedl k mocnému rozvoji několika hudebních žánrů, ke vzniku ojedinělého národního fenoménu, až ke vzniku respektovaného slovníkového hesla. Štáb se v čase měnil, ale aniž si to někdo uvědomoval, počátky toho nového vznikaly právě zde.

Ta tajemná fotka je reportážní, je tvrdá, jak se říká v novinářské hantýrce, kontrastní, což rotačkový tisk vyžadoval, to autor dobře věděl. Ale cosi zachytila, a Franta se po desítkách let nyní ptá, co to vlastně zachytila.

Napsal jsem mu: „Jsou to 70. léta, nejspíš raná, Wabi už má černou yamahu, kterou mu koupili krajani ze Švajcu poté, co mu kdosi ukradl v hospodě toho nádherného bílého gibsona, a do futrálu vložil portrét Stalina. Lampa ho měl taky, tedy gibsona. Wabi už není s Janou, už má Wikinu. A já mám na sobě triko, které jsem dostal v r.72 na Světovém festivalu mládeže a studenstva v Berlíně. Nenosil jsem ho dlouho, moc mi nebylo. Ale kde to bylo, to už se těžko dozvíme. Byla sedmdesátá léta, byli jsme všude.“

Mimochodem, to oficiální tričko festivalu bylo duhové, mělo znázorňovat všech pět kontinentů a jejich jednotu. Kdybych si ho dnes vzal na sebe, vyslal bych hodně mylnou informaci.

Vrátil jsem se k tomu tématu další den. „A ještě jednu věci ti řeknu, Františku, k té fotce, která na mě dýchla dálavou vzpomínek. Wabi nám hraje novou písničku. Soudím tak podle toho, jak pozorně ho poslouchám. Wabi hraje podle listu na stole, a zpívá s ním Wikina, ta vždycky znala Wabiho texty líp, než Wabi.“

Wabi Ryvola psával snadno. Psalo mu to samo. Protože to šlo tak lehce, nikdy se k napsané písničce nevracel. Párkrát jsem mu to řekl. Řekl jsem mu, že je to škoda. Neboť v jeho pozoruhodném díle můžete najít vedle skvostů, které vám vyrazí dech, následující banalitu. Ale Wabi už byl jinde, už psal další písničku, nebo nosil prkna do podkroví činžáku v ulici Dukelských hrdinů v pražských Holešovicích, kde si budoval pracovnu, nebo jsme právě ochutnávali řepnou kořalku v klínu Bílých Karpat…

Tohle všechno může spustit jedna jediná fotka. Která to písnička byla? Kdo ví? Quien sabe? Možná zrovna tahle. Ale kdo to ví.

Kdo ví, proč se vracím z toulek sám

kdo ví, proč v srdci prázdnej pocit mám

Quien Sabe, kde zůstal dům, dřevěnej dům

v tom domě krb, kamenej krb

Quien Sabe, Quien Sabe

(...)

Kdo ví, kde je Mekka všech mých cest

kdo ví, kdy se vrátím z cizích měst

Quien Sabe, kde je hrobník

kterej má pro mě rakev cedrovou

Quien Sabe, kdo to ví...

(kráceno)

Foto: František Heřman