Rolf (vlevo) se spřízněnými Rowers - Jordánem, Ervínem, Andym. Brněnští Rowers už dlouho patří mezi nejskvělejší trampská tělesa, ale až na výjimky účinkují především na svých čtvrtečních slezinách.

Vladimír Rolf Staněk (1928-1997), zřejmě nejvýraznější postava trampského hudebního života na Moravě.

V pátek 6. září by se jeden z mých nejstarších kamarádů Rolf neboli Vladimír Staněk, muzikant, umělecký slévač, skladatel a především obrovská osobnost nejen brněnského trampingu, dožil pětaosmdesáti let. Když jsem ke konci padesátých let, ještě jako dítě školou povinné, začínala jezdit na tramp na Jihlavku, tajně jsem snila o tom, že Rolf s Martou jsou moji rodiče. Moje maminka totiž trampy nesnášela. Později jsem si přála mít stejně štastné manželství, jako měli oni dva…

To se mi, bohužel, taky nesplnilo. S Rolfem jsem si psala po celou dobu mé emigrace. Posílala jsem mu nahrávky mých amerických muzikantských kamarádů a on mi zase svoje. Když mu v roce 1987 vyšel zpěvník a on dobře věděl, že neumím noty, celý mi ho nazpíval na magnetofonový pásek. Mám ho dodnes schovaný…

Vzpomínky mi ale nikdo nevezme a ráda se k nim i v tento čas vracím.... Nedávno jsem vyzpovídala jejich dceru Martu, ktera zpívá s brněnskými Rowers, a tak si můžete přečíst i její vzpomínání:

Vzpomínání na mého otce Vladimíra Staňka – Rolfa

Narodil se 6.září 1928 v Březníku  na Vysočině v rodině muzikantů (jeho otec hrál na kdeco –piano, trubka, housle, varhany - vzpomínal, jak trpěl, když v kostele musel šlapat na měchy varhan). O systematické hudební vzdělání Rolfa se postaral jeho o 20 let starší bratr, povoláním učitel hudby a ladič pian, který ho, jak říkal, terorizoval učením hry na housle a hudební teorií. Housle od té doby nevzal do rukou a neměl pro ně jiný název než pastě. Ve 14 letech odešel do učení do Brna, kde se vyučil slévačem a jeho spolubydlícím v podnájmu byl kamarád Cigán z Rosic u Brna. A tam začíná jeho seznámení s trampingem a kytarou. V roce 1946 se seznámil s mou maminkou, kde záhy našel zázemí, až moje babička řekla, že by si ji měl vzít, když už u nich jí a nechá si prát.Tak se taky stalo v roce 1950 a od té doby až do své smrti v roce 1997 bez mé maminky nikam nejel.

První osada,kterou s kamarády založil se jmenovala BRKO-Tuláci, to mu bylo asi 15 let. Po válce  začal jezdit s osadou Kačeři, např. k Mackovi apod. Když se oženil, přivydělával si hrou na kytaru v různých kavárnách k tanci, např. v Rozmarýnu.To bylo v letech 1954 až  1960. Doprovázel také tehdy populární Knoss-kvintet (tři foukací harmoniky a kytara), hráli hlavně jazz.

V době svého působení na vojně- tři roky, viz Černí baroni - hrál jednak v národopisném souboru na basu a jednak v muzikantském sdružení, na různých zábavách a zkoušeli hrát tenkrát dost zakazovaný jazz. O téhle části Rolfova hudebního působení vypráví film režiséra Antonína Kachlíka (s kterým byl na vojně) Bylo nás deset. Rolfovu postavu ve filmu ztvárnil Jiří Šlitr- pravda, není to hlavní postava filmu.

V roce 1960 nechal hraní po kavárnách a za vydělané peníze si postavil dřevěnou chatičku na Oslavce, kam jezdil téměř každý týden.V té době to byl trampský ráj a vlaky směrem na Jihlavu praskaly ve švech. Vzpomínám si, že jsme nejednou cestovali namačkaní na takových těch balkóncích na okrajích vagónů nebo taky v hytláku. Na nástupišti v Brně v neděli večer čekávali policajti a každého, kdo vypadal jako tramp, separovali od ostatních cestujících a podrobovali jej prohlídkám. Obecně vládla mezi trampy taková opravdu příjemná, kamarádská atmosféra, která se bohužel někam vytrácí, až skoro vytratila.Bylo úplně běžné, že k ohni nebo na chatu byli pozváni cizí kolemjdoucí trampi  aby se ohřáli a zahřáli čajem a navazovala se nová přátelství. Zdaleka se nepil alkohol v takové míře jako teď, nebyly na to peníze a o opravdu velkých pitkách se potom dlouho vyprávělo. Ale hudbě se vedlo dobře, opravdu každý týden se hrávalo u ohně nebo někde na chatě i  ve  vlaku,  kupodivu hraní na kytary a zpěv ostatním cestujícím nevadil. Na Oslavce si pořídili chaty i někteří z Příbojáků, Mariňáků, Roverů ze Zbýšova, takže hudba tam kvetla.

Legendární Příboj s přáteli po druhé vlně emigrace v 80. letech minulého století. Zleva Franta Cízler, sólový zpěvák Stanislav Záhoř Pochop, umělecký zedník Hába, Jana Skotalová, Slávek Vrtík, Fedor Skotal, Ludvík Šejba Kolář, kapelník Meki Jelínek. Sedící Rolf Staněk a Žanek Němeček, nedostižní nositelé swingového odkazu.

V roce 1975 se Rolf přestěhoval do Náměště nad Oslavou, kde začal, dnes by se řeklo, podnikat. Zbudoval si domek a dílnu na odlévání soch, plastik a medailí z bronzu, pod hlavičkou Fondu výtvarných umělců. I přesto, že měl hodně práce a bydlel mimo Brno, na kamarády a na hudbu si našel vždycky čas. Začal vymýšlet melodie, které otextovali kamarádi - např. Joe  Jegr, Jiří Fládr, Wabi Ryvola, Jura Cancák aj. a mnohé z těchto písniček, musím s potěšením konstatovat, se hrají a jsou oblíbené. Jeho písničky předváděli na veřejnosti zejména Příbojáci, se kterými taky hrál a kterým radil ohledně hry na kytaru a banjo. Někdy jsem se divila, že si to nechali líbit (to buzerování). Ale je fakt,že i po letech je požitek si to poslechnout.

Zajímal se o spoustu věcí a měl spoustu známých z různých společenských vrstev, od kamarádů ze „Staráku“, přes trampy, hudebníky, malíře, sochaře, kamarády z dětství, z mládí až např. po hraběte Hauquitze. Pravidelně jezdil na Slet divnejch ptáků a dalo by se říct, že nepromarnil ani jednu minutu svého života. Připomíná mi to Werichův výrok ..Když už tady člověk je ….         

Tak vzpomíná  dcera Marta.