Kdo byl praotcem českého folku? Mezi skupinami nepochybně Spirituál kvintet (tehdy ještě kvartet), založený v roce 1960. Otázka však byla, kam ho v tuzemských dimenzích zařadit. V roce 1962 vystupuje na Mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech, na Portě v Ústí nad Labem je zařazen do kategorie Country and Western, přestože už v roce 1964 kapela vystupovala společně s americkým folkovým rebelem Pete Seegerem v rámci jeho československého turné. Mezi písničkáři se o prvenství přetahovali vlasatí kluci, sedávající na Karlově mostě i jinde, silně inspirovaní především Bobem Dylanem. Hutka, Veit, Merta, Třešňák, velmi poučený Kalandra… Ale Kryl, ten mistr výroby sanitární techniky a záchodových mís v Teplicích, absolvent bechyňské keramické průmyslovky, kde ho místo Dylana na kytaru učil o dva roky starší trampík Miki Ryvola…? Přečtěte si zasvěcený, jen zdánlivě provokující text Jiřího Černého. Publikován byl v dubnu 2019 v Ihned. (fsk)

Toto jaro (2019, pozn.red.) se sešla tři jubilea Karla Kryla, písničkáře, kterého se po roce 1989 současně dovolávali předsedové tří stran: komunista Miroslav Grebeníček, sociální demokrat Miloš Zeman a republikán Miroslav Sládek. Věděli, že Kryl ani po dvaceti letech mnichovského exilu a zákazu domácí publicity nebyl zapomenut a že z jeho jména se dá vytřískat politický kapitál.

Krylův význam se dá zkreslit i dnes, ať už vědomě nebo pouhou ztrátou paměti. Písničkář se narodil přesně před 75 lety, 12. dubna 1944 v Kroměříži, jako prostřední ze tří děti významného knihtiskaře. Zemřel 3. března 1994 v Mnichově, pět týdnů před svými padesátinami, a své první a nejslavnější album, Bratříčku, zavírej vrátka, pustil do světa 24. března 1969 v Praze na značce Panton.

Samo vydání Krylova alba byl malý zázrak.

Gramodeskový trh tehdy ovládaly singly, desky nahrávaly jen největší supraphonské hvězdy Hana Hegerová, Eva Pilarová, Karel Gott a Waldemar Matuška. Schválení a vydání alba trvalo zpravidla rok. Krylovi do té doby nevyšel ani singl.

V rozhlasové hitparádě Dvanáct na houpačce se už prosadily amatérské nahrávky skupiny George and Beatovens nebo dvojice Paleček a Janík. Ale v hlasování posluchačů během roku 1968 Krylovy písničky jedna za druhou vypadávaly. Ať už v podání Hany Ulrychové, Arnošta Bracháčka nebo samotného autora. Včetně později slavné Morituri te salutant, která v jednom měsíci skončila poslední, dvanáctá. (Později s ní Kryl zahájil své první vystoupení po návratu z exilu na Koncertu pro všechny slušný lidi a Daniel Landa ji nahrál roku 2003.)

Do nadějí a očekávání pražského jara 1968, hudebně ilustrovaných československou odezvou Beatles, Donovana, Boba Dylana nebo Mamas & Papas, se Karel Kryl nehodil svou hudbou ani vyhraněnými názory. Koncertoval v nejlepším případě jako takzvaný krajánek, potulný písničkář ve službách ostravského rozhlasu. Jeho písničky, většinou psané v mollových tóninách, hořce obhlížely českou minulost, želely poničených kostelů ve vysídlených Sudetech, soucítily s neznámým vojínem, důchodci i nevidomými.

Domácí hudba si mezitím plnými doušky pozdě, ale přece konečně užívala povoleného rokenrolu, byť pod krycí nálepkou big beat. A na festivalových soutěžích se ještě stále blyštěla velkokapelová aranžmá a velké hlasy. I Olympic pronikl na Bratislavskou lyru až s pomocí tanečního orchestru.

První nesmělé pokusy mladičkých folkařů vzaly zavděk nárožími, pasážemi nebo sochami na Karlově mostě. Karel Kryl měl štěstí na osvícené pořadatele ve svazáckých klubech. Hlavně v Olomouci, kde jeho talent okamžitě pochopil Pavel Dostál, budoucí ministr kultury. Odtamtud rozhlasový redaktor Miloš Zapletal pozval Kryla, aby své písničky natočil v Ostravě. Asi si od toho moc neslibovali – písničkáři přidělili jen málo vhodné činoherní studio.

Vděčný hoch, tenkrát oficiálně hodnocený jako „průměr, poplatný cizím vzorům“, vyrostl ve vlastních očích nad neúprosných aznavourovských 158 centimetrů, naladil otřískanou kytaru a spustil, jak nejlépe uměl. Struny pořádně nedomačkával, to se nikdy nenaučil ani s novou kytarou, kterou mu koncem roku 1968 při náhodném setkání v pražském rozhlasu věnoval textař a baskytarista Zdeněk Rytíř.

Tu poplatnost cizím vzorům, to si kdosi pořádně popletl. Žádnému zahraničnímu zpěvákovi se Kryl svým předčasně vyzrálým, rozsahově objemným a výrazově bohatým basem nepodobal ani omylem. Nevýznamná hudební inspirace Jaroslavem Ježkem, Suchým a Šlitrem se spíš vyjevila, až když na ni upozornil sám Kryl.

Kupodivu málokdo docenil jeho zpěv. Až kamarád a obdivovatel Vladimír Merta poté, co po sametové revoluci začal koncertovat na Západě. Vrátil se s tím, že na kytaru toho umíme určitě tolik co hvězdy světového folku. Jestli tím myslel hlavně sebe, měl pravdu. A jedním dechem dodal, že český folk ale nemá opravdového zpěváka. Kromě Karla Kryla.

Krátce: pádný důvod, proč zjara 1969 vydávat neznámému krajánkovi rovnou album, nebyl skoro žádný. Proto na Supraphonu návrh neprošel. Ale ředitel malého vydavatelství Panton, bohabojný katolík Jan Hanuš, skladatel vážné hudby, který s populární muzikou nikdy neměl nic společného, na sebe tu odpovědnost vzal.

Věděl sice, že Krylova titulní písnička, Bratříčku, zavírej vrátka, už dvakrát vyhrála rozhlasovou Houpačku, ale že posrpnovému okupačnímu režimu tím žádnou radost neudělá.

Už tempo, jakým deska vyšla, překonalo všechny domácí rekordy. Každý, kdo s nahrávkou měl něco společného, se choval, jako bychom tu už půl roku neměli sovětské tanky. Zvukařský expert Václav Zamazal prohlásil, že úroveň snímků vyhovuje, fotograf Josef Koudelka dodal slavný obalový snímek sedícího kluka s terčem nakresleným křídou na zádech a doporučil grafika Lea Novotného, turnovská Severografia se vyznamenala rychlostí i laminovaným, tehdy ojedinělým obalem. Bratříček vyšel za deset týdnů. Jen se po něm zaprášilo.

Mezitím nás oblézala bolševicky vychytralá, nespěchající normalizace. Josef Smrkovský, který Krylovi ještě nedávno vytkl z očí do očí, že jeho písně jsou pesimistické, rezignoval na funkci předsedy parlamentu, Alexander Dubček už nebyl generálním tajemníkem KSČ, rozhlasová Houpačka byla zrušena dočasně, tedy na věky. Ti, kdo ji zrušili a chtěli držet pozice, o ně přišli.

Album s Bratříčkem stáhli z krámů, zbytek v loděnické lisovně rozřezali, knížku Krylových textů vyhodili z vydavatelského plánu Mladé fronty, pořadatelé Krylovi vypovídali dohodnuté koncerty. Když se po svém odjezdu 9. září 1969 na festival protestsongů v NSR dozvěděl, že nový stranický vůdce Gustáv Husák zavřel hranice, aby si z nich kdekdo „nedělal korzo“, zůstal v Mnichově.

Beznadějně rozebraného Bratříčka tam nahrál a vydal znovu. Album se k nám dostávalo buď přes Maďarsko, nebo v krycích obalech od operet. Jinak to estébáci považovali za „závadový“ obsah, někdy i důvod ke ztrátě zaměstnání nebo ke kriminálu. Nejznámější takový případ, zedník Jiří Gruntorád, dostal k několika letům vězení dalších čtrnáct měsíců za to, že se údajně sám zranil, aby mohl obvinit dozorce.

Ale Kryl v Mnichově a později u Jiřího Pallase ve Švédsku vydával další alba. Čeští nadšenci je poslouchali na domácích mejdanech. Ti statečnější autorovi psali dopisy do redakce Svobodné Evropy a někteří dokonce nechávali děkovné vzkazy na veřejném telefonním čísle.

Teprve v podmínkách bezbřehé svobody tisku se album o Bratříčkovi dočkalo nejrůznějších, i protichůdných hodnocení. Pod trefným titulkem Nekryluji vyslovil řadu svých výtek básník Petr Král. Význam jim neubírá ani tak to, že na ně zemřelý písničkář nemohl reagovat, ale zcela mylné východisko Královy kritiky. 

Král se domnívá, že písničky z Bratříčka vznikly jako reakce na srpen 1968, a v tomto ohledu je srovnává s texty Jana Vodňanského. Ty Krylovy mu vycházejí poraženecké, sentimentální, nevhodné k odporu proti nové totalitě.

Petr Král prostě netuší, že ze všech čtrnácti písniček vznikla po srpnu 1968 jediná, Podivná ruleta. Dokonce i titulní Bratříček, i když se na to Kryl moc nepamatoval, vznikl podle svědectví několika pamětníků v hrubých obrysech mnohem dřív.

Album, které v hlasování slovenských a českých kritiků o desku čtvrtstoletí obsadilo první místo, má nadčasovou hodnotu. Především nejkratší písnička Jeřabiny, mimochodem nejvýš ceněná Petrem Skoumalem. Vystihuje náladu jakékoli okupace, není tedy divu, že přiléhá i ke dnům po 21. srpnu 1968. Prookupační tajemník ÚV KSČ Drahomír Kolder to tehdy – podle vzpomínek Václava Černého – pověděl zupáčtěji, Kryl hořčeji.

Dokonce i s odstupem čtvrtstoletí bývá Kryl víc ceněn jako literát než skladatel. Snad přece jen někomu otevřely uši varhany, na které během Krylova pohřbu preludoval melodie jeho písniček Petr Eben.

Zůstává-li cokoli sporné, pak jedno jistě ne: Karel Kryl byl první velká osobnost sólového českého folku. Branou, kterou rozevřel, pak vcházeli Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Jiří Dědeček, Jan Burian, Petr Lutka, Oldřich Janota, Slávek Janoušek, Wabi Daněk, Pavel Lohonka Žalman, Zuzana Navarová, Karel Plíhal, Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, Petr Linhart, Pavla Milcová, Radůza, Karolina Kamberská, Jiří Smrž. 

Autor sestavil pět Krylových alb včetně prvního, Bratříčku, zavírej vrátka

Zdroj: Ihned 2019-04-12    Autor: Jiří Černý

www.načerno.cz