Měl jsem 16. srpna 1977 službu v tiskárně. Všech pět československých večerníků nevycházelo večer, ale v poledne. Rukopisy se do tiskárny odevzdávaly odpoledne předtím, aby je noční směna stačila vysázet a podle makety zalomit. Od brzkého rána pak v tiskárně seděl technický redaktor, sporťák a jeden píšící redaktor, který upravoval poslední rukopisy, nabíral a zpracovával předpověď počasí, poslední aktuality z ČTK, výpis z policejní svodky do oblíbené rubriky Černá kronika. Tehdy se všechny ty kriminální trapasy vešly do jednoho sloupku na sedmé straně. Dnes jdou rovnou na titul a žijí z toho celé deníky. No, deníky... Bůhví, co to je.

 Technik Jarda Pelánek přišel od dálnopisu a položil přede mne kousek té dálnopisné role papíru. Zemřel Elvis Presley. Jarda tiše dodal – máš na to pět minut. Co pět minut, měl jsem k dispozici nekonečno. Zemřel Elvis, i tiskárenské rotačky by se klidně zastavily. Srdce se možná na chvíli zastavilo i bolševickému ideologovi Vasilu Biľakovi, i těm strejcům v Kremlu. Zastavil se svět. Zemřel Elvis Presley.

Pak Jarda Pelánek skočil dolů do obchodu pro láhev vodky. Nehodilo se pít v tuto chvíli zrovna vodku, ale Jarda by tam skočil tak jako tak, a nic než vodku nepil.

Stačilo mi těch pár minut, abych napsal nekrolog. Pak jsme mlčky pili tu láhev.

Je tomu už sedmačtyřicet let.