Napadlo by vás, že matka může být o čtyři roky mladší, než její dcera? Lídě Baarové, jedné z nejobdivovanějších a také nejzatracovanějších filmových hvězd, se tento paradox přihodil. Osud nevlastní matky Lídy Baarové byl možná větším dramatem než tragedie slavné filmové hvězdy. Je to strhující příběh o jedné mladé a talentované herečce, která se v době, kdy Lída Baarová prožívala nejtěžší okamžiky svého života, dokázala vzdát slibné herecké kariéry. A to jen proto, aby pomohla těžce nemocnému otci Lídy Baarové i jeho dceři. Na konci života měla za tohle všechno tvrdě zaplatit. V duchu známé pravdy, že spravedlnost možná existuje, ale pouze pro někoho.

Pokaždé, když si vybavím Lídu Baarovou, a to bývá – vzhledem k tomu, že jsem ji velmi dobře znal – často, vzpomenu si zpravidla na jednu píseň, která jako by předznamenala její celý tak tragický osud.

Milujeme to, co ztrácíme…/ Co je to pravda, víš to ty/ Nikde nenajdeš jistoty/ Život bludný jak moře/ Život je radost a hoře…

Píseň Milujem to, co ztrácíme složil v roce 1939 Jiří Srnka. Autorem slov byl K. M. Walló. Lída Baarová ji nazpívala pro film Ohnivé léto,který, alespoň podle mého názoru, je jedním z vůbec nejlepších filmů, co kdy u nás natočila.

 

Jak už jsem v minulosti napsal, snad žádná česká herečka nezažila tak prudký vzestup a tak tvrdý pád, tolik obdivu a vzápětí tolik nenávisti. Lída Baarová.

V souvislosti s touto písní si vybavím také jinou mimořádnou ženu, o které se dnes příliš neví. A přece měla značný vliv na osudy Lídy Baarové. Jejich osudy se naplno spojily 10. května 1946. Lída Baarová byla tehdy ve vězení, obviněná z kolaborace. Později o tom v knize Života sladké hořkosti, kterou s ní psal František Kožík, uvedla:

„Toho dne se objevila ve dveřích cely známá tvář. Patřila herečce Marcele Nepovímové.

 

Marcela, tehdy ještě Nepovímová.

Znaly jsme se už dlouho. Někdy po premiéře Malostranských mušketýrů se objevila u nás na Letné útlá dívka, která si přišla dát podepsat fotku.Chodívala tak skoro po každém filmu. To ještě herečkou nebyla, tou se stala až, zlákána možná mými rolemi a celým ovzduším hereckého světa, později. Ale i potom se někdy zastavila. Každý herec, který je známější, mívá takový hlouček věrných přátel, kteří k němu přilnou a provázejí ho životem.“

Životní příběh Marcely Nepovímové - Babkové ( křtěná byla jako Marie – pozn. aut.) lze shrnout do pěti kapitol. První z nich jsem začal mapovat už před více než dvaceti lety v miniaturní garsonce paní Marcely v pražské Michli. Bylo to počátkem roku 1990, krátce po mém prvním setkání s její nevlastní dcerou Lídou Baarovou, která v té době žila v Salcburku.

Marcela Babková mi tehdy ukázala několik fotografií. Také herecké tablo Pečinkovy divadelní společnosti, u které kdysi působila. Tenkrát ještě pod jménem Nepovímová. Ze snímku se na mne dívala mladičká dívka se zajímavou tváří a hlubokým pohledem.Uvědomil jsem si, že paní Marcela se vlastně příliš nezměnila. Sice jí přibyly vrásky, ale stále to byla ona: velmi štíhlá, s dobrosrdečnou tváří, jako tenkrát.

 

Tablo herecké společnosti, u které Marcela Nepovímová po válce působila.

 

Ať se to někomu líbí, nebo ne, Lída Baarová byla skutečnou evropskou hvězdou. Na rozdíl od jiných herců, kteří po roce 1945 nebo později odešli do ciziny, udělala skvělou kariéru i v zahraničí. Kromě Německa hlavně v Itálii a ve Španělsku.

Nad starými fotografiemi mi pak paní Marcela začala vyprávět, co všechno předcházelo tomu, než se stala nevlastní matkou Lídy Baarové.

„Víte, já jsem Lídu obdivovala ještě jako malá holka. Byla o pět let starší – když začala hrát, mně bylo sotva třináct. Pamatuji si, jak jsem jako školačka navštívila Lídu na Letné, kde tehdy bydlela s rodiči a mladší sestrou Zorkou. Tehdy se mi podepsala do památníku a já měla pocit, že mi patří celý svět.“

S Lídou Baarovou se Marcela potkala ještě několikrát, vyměnily si spolu pár dopisů. Dokonce i v době, kdy Lída Baarová byla evropskou hvězdou a natáčela pro německou společnost Ufa, což byl tehdy evropský Hollywood.

Byla to Lída Baarová, která Marcelu inspirovala, takže i ona chtěla být herečkou. Ke splnění svého cíle si zvolila ne zrovna snadnou cestu. Ostatně – nesnadné cesty, to byl její celoživotní úděl.

Nastoupila do kočovného divadla. Harcovala se po českých městech i vesnicích, za skromnou gáži. Byla však talentovaná a časem získala angažmá v tehdejším kutnohorském oblastním divadle.

„Jednoho dne mi kolegyně, která zrovna přijela z Prahy, říká: „ Představ si, že Lída Baarová je v Bartolomějské. Je tam na tý pověstný čtyřce. Má na krku kolaboraci s Němci a prý ji brzy popraví“, vzpomínala paní Marcela. „ Krve by se ve mně nedořezali… Jedna věc mi byla hned jasná. Přece ji v tom nenechám.“

Odjela do Prahy a vymohla si u své přítelkyně návštěvu. Jak Lída Baarová později vzpomínala, první, čeho si u Marcely všimla, byla kytička fialek, kterou jí do vězení přinesla.

„Okamžitě jsme si padly do náruče“, pokračovala ve vyprávění paní Marcela.“ Lída plakala. Já jsem se snažila zachovat trošku srdnatosti. Říkám jí: Slečno Baarová…my si sice už někdy tykaly, ale tady jsem jí, jak jsem z toho prostředí byla zcela vyděšená, vykala…Ale stále jsem se ji snažila uklidňovat: Neplačte. Uvidíte, že to dobře dopadne. Určitě vás nebudou soudit. Vždyť k tomu nemají důvod.“

Ve vzpomínkách se nyní vrátím do 9, ledna 2001. Byl to den, kdy se ve strašnickém krematoriu veřejnost loučila s Lídou Baarovou.

 

Úmrtní oznámení Lídiny sestry Zorky.

 

Fotgrafie Lídy Baarové byla pořízena v kanceláři dozorců, kam jim bývalá slavná filmová hvězda chodila psát na stroji jídelní lístky. Jak vzpomínala, dozorci se k ní chovali většinou velmi dobře a nikdy netrpěla nedostatkem jídla. Na druhé straně fotografie je vlastnoruční věnování Lídy Baarové. Slova jsou určena Marcele Nepovímové.

Před zahájením smutečního obřadu jsem paní Marcelu doprovodil k hrobu rodiny Lídy Baarové. Tam, kde byly uloženy ostatky jejího otce Karla Babky, její vlastní matky Ludmily a mladší sestry, rovněž herečky Zorky Janů.

Paní Marcela dlouho, velmi dlouho stála před pomníkem. Mlčela. A pak řekla:“ Pokaždé, když sem přijdu, všechno probírám. A doma jsem pak z toho úplně psychicky rozbitá. vždycky si říkám: Pane Bože, takový tragický osud! Taková to byla krásná rodina! Krásně si žili! Mohli být spokojeni. Štastni…Ale nikdo z nich nebyl…“

Příběh zmaru rodiny Lídy Baarové se začal odehrávat krátce poté, co se slavná herečka ocitla jako bývalá milenka Josefa Goebbelse a údajná kolaborantka ve vězení. Byla to, jak mi kdysi řekl herec Svatopluk Beneš, doslova antická tragedie, která zastihla nejen ji samotnou, ale hlavně její nejbližší.

Dne 16. října 1945 se u jednoho z „ostrých“ výslechů zhroutí její matka. Zemře po převozu do nemocnice. Bude jí teprve 56 let.

Další ráda osudu přijde o necelých pět měsíců později. Sestru Lídy Baarové, Zorku Janů, pětadvacetiletou herečku, známou antinacistickými až levicovými postoji, vyhání pětice českých herců z pražského Komorního divadla. A důvod ? Je přece sestrou kolaborantky! Křehká dívka, která nikdy nikomu neublížila a každému se snažila podle svých možností pomoci, přijde tak o největší lásku svého života. O divadlo.

Dne 24. března 1946 se osud pětadvacetileté Zorky naplnil skokem z okna rodinné vily. Podle vyprávění pamětníků ležela Zorka s roztaženýma rukama na schodech z pískovcových kamenů, mezi nimiž rostla mateřídouška. Vypadala prý jako ukřižovaná…

To však ještě nemělo být všechno. Otec Lídy Baarové, ředitel odboru pražského magistrátu Karel Babka, nemá v těchto dnech, kdy doslova bojuje o život dcery Lídy, čas na své zdravotní problémy. Podcenil zánět, který se mu udělal na noze a když pak nemohl chodit, lékaři už neměli jinou možnost, než nohu amputovat.

A právě v té době přišla herečka Oblastního divadla v Kutné Hoře Marcela za Lídou Baarovou do vězení.

 

Tuto fotografii Karla Babky měla Marcela až do konce svých dnů na nočním stolku.

 

Nešťastná sestra Lídy Baarové Zorka. Marcela Babková mi vyprávěla:"Když jsem prvně četla Zorčiny deníky, nemohla jsem se od nich odtrhnout.Stále jsem jenom plakala."

Následuje druhá kapitola života Marcely Nepovímové. Na jejím začátku je prosba její přítelkyně Lídy, aby zašla do vily na pražské Hanspaulce za Lídiným invalidním otcem a podle svých možností mu pomohla. Marcela jí to slíbila. Slib, jak to u ní bylo charakteristické, splnila. Začala se o nemocného Karla Babku starat. Vzdala se divadelní kariéry, vařila, prala, pečovala o celou vilu. Pokračovala v tom i poté, co Lídu Baarovou propustili z vězení. Mimochodem, jak Marcela předvídala, k soudu se opravdu nedostala a kolaborace jí nebyla dokázána.

Veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze konstatoval:

„Nebylo tedy prokázané, že se obviněná dopustila udavačství ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu, takže tyto činy lze kvalifikovat jako činy podle dekretu č. 138/45 Sb. Hodlám proto zastavit trestní řízení podle paragrafu 90 tr.ř. a navrhnout postoupení spisů vyšetřující komisi ÚNV v Praze k řízení podle zákona č. 138/45 a předkládám spisy ke schválení zamýšleného postupu…“

To bylo koncem prosince 1946. Více než rok poté, krátce po únoru 1948, prchá Lída Baarová do Rakouska.

Marcela však na Hanspaulce zůstávala. „ Naivně jsme si mysleli, že se třeba Lída vrátí. Vůbec mě nenapadlo, že tu jednou skončím, jako – Babková“, svěřila se mi jednou. S nabídkou k sňatku prý otec Lídy Baarové dlouho váhal. Dal tehdy o 32 let mladší Marcele čas na rozmyšlenou. V žádném případě na ni nenaléhal. Paní Marcela mi vyprávěla o tom, jak ji nabídka Karla Babky překvapila, snad i zaskočila. Cítila prý k němu vekou úctu, obdiv, ale láska – jak mi doslova řekla – láska to nebyla…Kromě toho jí volalo divadlo, ozvali se filmaři – a film byl přece její největší herecký sen.

„ A tak jsem se rozhodla, že se budu řídit srdcem. Sedla jsem si do křesla, kde předtím sedávala paní Babková a dost jsem přemýšlela: Co ten pan ředitel tu ale bude dělat, jestli odjedu? Kdo se o něj postará ? Vždyť on tu bude úplně sám, chudák…To mi procházelo hlavou. A pak, víte, to byl nějaký zásah z nebe…prostě jsem se rozhodla.“

Paní Marcela byla od té doby přesvědčena, že sestra Lídy Baarové Zorka jí „ z druhého břehu“ vnukla, aby jejího otce neopouštěla. Jak mi paní Marcela ještě řekla – stalo se i to, s čím nepočítala. Vztah vůči jejímu o 32 let staršímu muži Karlu Babkovi přerostl z úcty a obdivu v lásku.

Stala se tedy paní Babkovou. Bylo to v listopadu osmačtyřicátého roku.

 

Měla velký vypravěčský talent, krásný hlas a také krásnou dikci. Nezapřela v sobě školenou herečku. Každé setkání s paní Marcelou bylo pro mě svátkem.

Třetí kapitola života Marcely Babkové začala o tři roky později, když se herečka a manželka vysokého úředníka magistrátu a spolumajitelka vily na Hanspaulce měla stát – dřevorubkyní.

„ Bylo to v polovině září dvaapadesátého“, vyprávěla mi jednou. „ Před naši vilou zastavilo auto a z něho vystoupil generál. Představil se jako Kokeš.Moc nemluvil, jen se mračil, a pak řekl, že potřebuje nějakou vilu s výhledem na Prahu. Ta naše že by se mu prý docela hodila. To ale máte smůlu, řekl mu můj nic netušící manžel, tady bydlíme my. Generál si nás oba pohrdavě změřil, neodpověděl a jel pryč…“

Deset dní po generálově návštěvě přišel manželům úřední dopis, že musejí z vily pryč. Osmašedesátiletý invalida musel tedy dům, který tolik miloval, ze dne na den opustit. A s  ním i jeho žena.

Jejich domovem se stala horská obec Nová Ves u Jablonce nad Nisou. Domek měl kuchyni, dva pokojíky, stodolu a chlévy, nahoře podkroví. Protože v domku nikdo dlouho nebydlel, byl promrzlý.

Marcela si tedy vybojovala potřebná povolení a sama chodila s pilou a sekerou do lesa řezat a sekat dřevo.

V květnu 1953 došlo k měnové reformě. Někdejšímu řediteli odboru na pražském magistrátu Karlu Babkovi vyměřily tehdejší úřady penzi 240 korun měsíčně.

Marcela ani teď svého muže neopustila. Našla si práci v jablonecké bižuterii jako dělnice. Její tehdejší měsíční plat byl 850 korun.

Zatímco Lída Baarová prožívala v Itálii, Německu a ve Španělsku úspěšnou divadelní i filmovou kariéru, bývalá herečka Marcela dělala vše možné, aby uživila manžela i sebe.Jak mi mnohokrát vyprávěla, nikdy toho nelitovala: „ Na světě pro mě nemohl existovat lepší muž, než byl on.“

Karlu Babkovi bylo souzeno, aby se do Prahy již nikdy nevrátil a nikdy už nespatřil svou dceru.

Jednou jsem se paní Marcely zeptal, co si vlastně o své dceři myslel.

„ Říkal: Mně je jí líto. Opravdu. Ale to, co způsobila, si zavinila sama. A my jsme se s ní vlastně svezli…“

Nikdy ji však nepřestal milovat. A pokud to šlo, byl s ní alespoň v písemném kontaktu. Lída ho mimo jiné podporovala léky, které pro něj na Západě sháněla.

Následuje čtvrtá kapitola života Marcely Babkové.

Karel Babka zemřel 11.listopadu 1965. Pár let po manželově smrti mohla jeho žena poprvé vycestovat na Západ.V Salcburku se po dlouhé době potkala s Lídou Baarovou.

„Běžely jsme k sobě, popadly jsme se a dlouho jenom plakaly. Pak jsme šli k Lídě, tehdy jsem poznala i jejího partnera, docenta Kurta Lundwalla.Byl to nesmírně noblesní člověk, jeho otec pocházel z Opavy…Celou noc jsme si s Lídou jenom povídaly. Bylo o čem. „

Později, zejména po listopadu 1989, jezdívala paní Marcela za nevlastní dcerou čím dál častěji. Svou pověstnou starostlivost a obětavost přenesla nyní na nemocnou Lídu.Vařila, uklízela, prala. Osobně jsem byl svědkem, jak pro ni v Salcburku šila povlaky. V pozdějších letech vyřizovala za Lídu Baarovou také korespondenci. Bylo jí hodně – Lída Baarová měla stále houf obdivovatelů, nejen z Čech, Rakouska či Německa, ale také z Itálie a Španělska, kde kdysi hodně filmovala.

Přestože se Lída Baarová ráda chovala jako hvězda, svou nevlastní matku Marcelu měla velmi ráda. Čas od času ji také finančně podporovala.

Počátkem devadesátých let napsala závěť, podle které měla veškerá její pozůstalost připadnout právě Marcele. Tuto závěť jsem viděl na vlastní oči. Samozřejmě, že o testamentu věděla i paní Marcela.

V té době však už Lída Baarová stále víc propadala alkoholu. Léčila jím opuštěnost a stesk. Jednoho dne se u ni objevil jistý český emigrant. Říkal, že je jejím obdivovatelem a chtěl autogram. Později přicházel stále častěji.

V roce 1997 byla Lída Baarová zbavena svéprávnosti.

 

Lída Baarová s nevlastní matkou Marcelou.

Následuje poslední životní kapitola Marcely Babkové. Začala se odvíjet 27.října 2000, kdy Lída Baarová v Salcburku zemřela. Krátce nato se Marcela Babková dozvídá, že žádná závěť, podle které by jí Lída Baarová cokoliv odkazovala, neexistuje. Podle závěru soudu odkázala Lída Baarová svou pozůstalost zmíněnému českému emigrantovi. V duchu právní mluvy byla Marcela vlastně vyděděna.

Nenaříkala, nestěžovala si. Brala to jako fakt. A chystala, jak slíbila, rozloučení s Lídou Baarovou v Praze-Strašnicích. Řekla mi tenkrát: „ Přece jsem to všechno nedělala pro peníze. Já se kvůli tomu všemu nezatvrdím…“

Slib, který Lídě Baarové kdysi dala, splnila. Postarala se o důstojné rozloučení a také o pietní uložení jejích ostatků. Celé další roky se poctivě starala o hrob Lídy Baarové a celé rodiny, do níž rovněž patřila. A nakonec v témže hrobě skončila. V roce 2005.

Nikdy se nedozvěděla, jak to s Lídinou závětí bylo. Proč se ztratila zrovna v době, kdy byla Lída Baarová zbavena svéprávnosti ? Na čí popud svou závěť změnila, pakliže ji vůbec změnila ? Co se vlastně stalo ? A byla za své tehdejší rozhodnutí odpovědná ?

To už se nedozvíme.

Paní Marcelu však zrovna tohle netrápilo. Byla prostě taková. Svůj úděl brala vždy s pokorou a vzácnou vyrovnaností.

Pokud se říká, že spravedlnost někdy opravdu existuje, já si troufnu tvrdit, že na Marcelu Babkovou zapomněla.

(Z knihy Cesty za oponu času – 3 )