John Lennon

Beatlemanie česky i slovensky

Motto: „Přijde generace radioaktivity, kouření ve čtrnácti a snídaní na Saturnu. A ta se nás bude ptát, co vlastně byli ti Beatles. Nepovídejte jim o dlouhých vlasech, o křiku a podobně. Přehrajte jim několik věcí z alba Beatles For Sale a oni pochopí, oč asi šlo. Mládež roku 2000 pozná z té desky upřímnost a pořádnou práci stejně jako my.“ Derek Taylor, 1964

Psal se rok 1963. Rokenrolu se u nás z opatrnosti stále ještě raději říkalo bigbeat. I tak ale naše železná informační opona byla v porovnání s padesátými lety mnohem propustnější. Zatímco o rokenrolovém králi Elvisu Presleym jsme prvních deset let jeho kariéry slýchali jen samé nadávky, Beatlemanie k nám z britských ostrovů dorazila už za pár měsíců poté, co liverpoolská čtveřice vydala v říjnu 1962 svůj první singl Love Me Do.

Samozřejmě, většina občanů socialistického Československa slyšela písničky Beatles až teprve potom, co si přečetla o křiku a dlouhých vlasech. Ale šikovnější teenageři už zároveň lovili za nedělních večerů na Radiu Luxembourg pořad Top Twenty – a Beatles zněli v nejprodávanější britské singlové dvacítce skoro pořád.

Pracoval jsem tehdy jako kulturní redaktor Mladého světa. I vedoucí našeho zahraničního oddělení Ljuba Horáková se při hudbě Beatles občas zastavila. „Jsou to takoví beatoví Bakulovi zpěváčci,“ řekla vesele a šla dál. To už nás čtenáři žádali, abychom o Beatles napsali něco víc.

Muzikantský konec roku byl ve znamení pořadu Ondráš podotýká. Divadlo Semafor nabídlo svůj prostor Olympiku, nejlepší tuzemské rockové skupině. Vedle několika českých skladeb byl večer naplněn samým americkým rokenrolem. Kralovaly elektrické kytary a jim bok po boku sólové hlasy Pavla Bobka, Mikiho Volka, Yvonne Přenosilové a saxofon Míly Růžka.

Pak se Beatles pokusili o to, co se žádnému britskému hudebníkovi dosud nepodařilo: prosadit se v Americe. Vzali to přes Paříž, ale v lednu 1964 tam publikum slavné Olympie moc nepřesvědčili. Dnes to zní nejvýš jako pikantérie. Protože v únoru už Amerika nemluvila o ničem jiném než o Beatles.

Socialistický podnik Supraphon zareagoval nečekaně rychle: Karel Gott 27. dubna nazpíval From Me To You s textem Jiřího Štaidla Adresát neznámý. Byla to první česká verze z beatlovského zpěvníku. Typický beatlovský dvojhlas v kvartách a kvintách se začal ozývat v muzikantských šatnách, na mejdanech a pozvolna i na koncertech.

Jestliže Ameriku dobyli Beatles svými koncerty a tiskovými konferencemi, tehdejší Československo svým prvním filmem Perný den. Byli jsme lační moderní populární hudby a jaksi předem vděční. Přesto i my jsme poznali propastný rozdíl mezi Perným dnem a předchozími hudebními filmy západní provenience. Ano, byla to zábava pro ječící dívky. Ale stejně tak pro intelektuální divadelníky.

„Ve filmu Perný den je kousek, kdy Beatles mají uprostřed nahrávání a všech těch zmatků své profese a slávy maličkou chvilku volna. Vyběhnou zadním vchodem ze studia na louku a dovádějí tady. Osvobozeni od všeho, čím jsou jinými, čím si je jiní činí, čím být musí, dovádějí jak malí kluci, kterými vlastně jsou. Byli v té době. A kterými, protože jde o krátkou přestávku, jsou ze všech sil. Není to možná ani půl minuty. Ale je to celek, sám o sobě uzavřený, sám sebou postačující a obohacující. Kdyby se tak člověk k němu mohl vracet a měl ho – jako citát – kdykoli po ruce,“ žadonil Miroslav Horníček.

Americký avantgardista Frank Zappa zřejmě ani moc nežertoval, když celý rok 1964 později harakterizoval: „Pokud jste nezněli nebo nevypadali jako Beatles, nesehnali jste angažmá.“ Takhle doslovně to u nás nebylo nikdy, ovšem vliv Beatles jsme viděli a slyšeli na každém kroku.

Rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce, pokus – trochu i můj - o československou hitparádu, ovládla na celý rok 1965 ústřední písnička z Perného dne. Vlasy rockerů z Olympiku, Mefista a desítek dalších skupin se protáhly. V textu F.R.Čecha Smutný holič z Liverpoolu o tom zpíval i Miki Volek, netuše, jak zanedlouho bude sám ještě smutnější... Naopak autor textu se pragmaticky přizpůsobil ideologii, která „máničkám“ nepřála; a když šlo o to, jestli pojede s Černým divadlem do Las Vegas, dal dlouhý vlas pryč.

Májové pražské vystoupení bratislavských Beatmanů přiblížilo nás všechny k beatlovskému rocku nejlépe a nejradikálněji – když už nebylo možné, aby sem Beatles na cestách Evropou zaskočili. Parta semknutá okolo Deža Ursinyho, ale hráčsky rovnocenná, názorně předvedla rozdíl mezi novým liverpoolským rockem a dosavadním starším pojetím.

I zachmuřil se Petr Janda, zbavil Olympic postupně všech sólistů včetně Volka, Růžkův saxofon nahradila Berkova beatlovská foukací harmonika a sám Janda začal skládat i zpívat. Jako to viděl u Lennona, McCartneyho, Ursinyho a Bedrika.

Volek si pak mnohokrát posteskl, že ho Beatles připravili o chleba. Bobek, jemuž se Beatles zpočátku zdáli „snad až příliš populární,“ si od nich občas něco zazpíval. A klasický americký rocker Pavel Sedláček později dokonce česky nazpíval Strawberry Fields Forever i Eleanor Rigby.

To už jsem měl za sebou i svou první, naštěstí i poslední, každopádně nezapomenutelnou roztržku s posluchači rozhlasové Houpačky. Ze samé radosti nad novým albem Help! jsme jim z něho proti dosavadním zvyklostem nabídli hned dvě písničky najednou: Yesterday a You´ve Got To Hide Your Love Away. Obě dostaly málo hlasů a okamžitě vypadly. Jindy vděční posluchači se rozlítili, proč jsme prý zařadili to nejhorší co kdy Beatles nahráli. Inu, žádná z obou nahrávek nenabízela elektrický rachot, obě byly akustické. První se španělkou Paula McCartneyho a smyčci, druhá se třemi akustickými kytarami a sólovými flétnami.

Za měsíc se Yesterday hrála po celém světě a dnes je nejnahrávanější skladbou historie populární hudby. Skromnější satisfakci, vlastně jen místní a kratičkou, mi přinesla písnička You´ve Got To Hide Your Love Away. To už bylo za normalizace, která mě vypudila z rozhlasu, ale zase obdařila klubovými poslechovými pořady po celé republice. Jednou jsem na brněnském nádraží okolo čtvrté ráno čekal na rychlík do Prahy. Najednou zpoza sloupu zaznělo „Hej, strč si tu lásku za klobouk“. Nějací kluci zpívali slova letmo přečtená z filmových titulků. Samozřejmě s kytarami, bez flétny. Kluci zpívali pozorně a náruživě, nesnadná Lennonova melodie se jim musela tuze líbit.

Ostatně kousek od Brna bývala tvrz beatlovských nadšenců – Hrušovany. Pod vedením Cyrila Fanty a Petra Dorňáka a záštitou tamní Osvětové besedy založili Klub přátel hudby The Beatles a ex-Beatles. To by jim v roce 1983 neprošlo, tak škrtli Beatles z názvu, ale o to usilovněji o nich dělali pořady. Vinárna naproti nádraží bývala plná. I byt Fantových vypadal spíš jako muzeum Beatles. Když obětavý Cyril předčasně zemřel, v únoru 1990 mu kamarádi nechali v rajhradském krematoriu zahrát jeho oblíbenou Mr. Moonligt.

Ze všech mně známých jihomoravských beatlovských inspirací tu nejoriginálnější vymyslelo Sdružení přátel mírného humoru ŠOU, výtvarník Josef Šimek, zpěvák i skladatel charakteristicky slovácké melodie Jiří Opluštil a textař Luboš Unzeitig. Písnička se jmenovala podle svých prvních slov.

Kdyby byl

John Lennon od nás

Kdyby byl z Moravy

Navzdory britskému mýtu

byly by kolébka beatu

u Starej Breclavi

Kdyby byl

John Lennon od nás

Byl by náš Janíček

Byl by naše velká sláva

co k Breclavi prošlapává

ze světa chodníček

Kdyby byl

John Lennon od nás

Sjede sa k Breclavi

šohajů jak včelek v úlu

zvláštním vlakem z Liverpoolu

na naše oslavy

Kdyby byl

John Lennon od nás

Kdyby byl z Moravy

Angličany bysme zvali

na beatové festivaly

u Starej Breclavi

A protože to je dobrá písnička, žádná agitka, neztratila svou sílu ani po 9. prosinci 1980, kdy Johna Lennona v New Yorku zastřelil choromyslný Mark Chapman. Jenom dostala jiný význam. Stejně jako písně Beatles.

(pokračování)