The Beatles v roce 1969 (přestávka při fotografování k albu Abbey Road)

Bylo příznačné, že tehdy ani fanoušci Beatles nedělali rozdíl mezi skladbami, které složil John a těmi, o nichž se vědělo, že jejich hlavním autorem byl Paul McCartney. Ze zpěvu náhodných sborů v ulicích New Yorku, Prahy i Brna znovu vzlétala naděje a přesvědčení, že to jediné, co opravdu potřebujeme, je láska. Love Is All You Need.

Lennonova smrt spojila lidi oddělené oceány, hranicemi i mřížemi. „Ze všech úmrtí poslední doby musím kupodivu nejčastěji myslet na smrt Johna Lennona,“ psal 11.1.1981 z vězení Václav Havel své ženě Olze. „...pociťuji to jako něco, co by se dalo nazvat ,smrt století´ (možná spíš než smrt Kennedyho nebo Kinga.)“

Havel se k tématu vrátil ještě 1.března, po přečtení článku o Lennonovi v Melodii. „...zjistil jsem, že to, co pociťuji já, je zřejmě pocitem všeobecným... jako by ten výstřel byl výstřelem reality osmdesátých let po jednom odcházejícím snu – po snu šedesátých let o míru, svobodě a bratrství, po snu květinových dětí, komun, LSD-výletů a ,dělání lásky místo války´, jako by to byl výstřel do tváře celé té existenciální revoluce ,třetího vědomí´a ,zelenání Ameriky´... Nemyslím si, že určité hodnoty a ideály šedesátých let byly dobou usvědčeny z toho, že jsou planými iluzemi a omyly... Myslím si jen, že všechno je dnes jaksi tvrdší a drsnější, za všechno se musí víc platit a sen o svobodném a smysluplném životě není tak říkajíc už jen věcí útěku od maminky, ale věci tvrdé a každodenní konfrontace s temnými silami novověku.“

Svérázně českým připomenutím beatlovských myšlenek se stala zeď naproti francouzskému velvyslanectví na pražské Kampě. Denně ji mladí lidé zdobili kresbami, nápisy, květinami a Lennonovými fotografiemi. V noci to esenbáci začmárali, umyli nebo jinak zničili a ráno začalo všechno nanovo. Na rozdíl od známých Jahodových polí v newyorském Central Parku se Lennonova zeď na Kampě neustále měnila. Ztrácela tak pomníkový patos a nabývala hravosti, jaká je podstatnou částí beatlovských písniček a filmů. Tím vlastně trochu připomínala legendární, prakticky nesehnatelnou knížku Beatles v písních a obrazech. Nakladatelství Panton ji stihlo ještě vydat na podzim 1969. Některé písně z anglického originálu jsme ovšem museli oželet: samozřejmě Revolution s trojportrétem Marxe, Engelse a Lennona. A taky Back In The USSR s lepou dívkou, která hýčká srp a kladivo.

Lennonova zeď - 8. 12. 1997

I tak se ze všech českých knížek o Beatles stala tou nejpůjčovanější, nejméně vracenou, nejohmatanější, nejmilovanější. Počítaje v to i spousty samizdatů. Některé mám ještě schované. Třeba Beatles – dlouhovlasá legenda, kam bzenečtí rockoví věrozvěsti Pavel Hanák a Jan Grombíř přepsali, nafotografovali a krásně svázali vše, nač přišli.

Písničky a duch Beatles se nám stávaly něčím podobným, jako byla pro naše národovecké předky legenda o blanických rytířích. Když nám bylo nejhůř, stačilo třeba promítnout kreslený film Žlutá ponorka...

Samotní Beatles ten film dlouho neměli rádi – dokud jej neviděli hotový. Teprve pak se uvolili krátce vystoupit v jeho závěru. Předtím do něj složili jen čtyři nové písně, George Harrison tvrdil „To nejsme my“ a Paul mohl právem říct: „Nepřisvojoval bych si žádné zásluhy o tento film, i kdyby měl veliký úspěch.“ A že taky měl. Nekonečně nápaditá surrealistická pohádka o zemi hudby, Pepperlandu, a boji dobra se zlem, umocnila beatlovskou hudbu víc než jakákoli jiná její výtvarná vyjádření. I pro nejběžnější diváky se celovečerní kreslená podívaná stala čirou radostí. A to jsme ani nevěděli, že její hlavní tvůrce, výtvarník Heinz Edelmann, se narodil české matce v Ústí nad Labem a žil tam do svých jedenácti let, dokud i jejich rodinu „neodsunuli“.

Viděl jsem Žlutou ponorku mnohokrát. I na festivalu v Pezinku, 25. července 1977. V té době už bylo rockovým festivalům v znormalizovaných Čechách a Moravě odzvoněno. Navíc se pražští estébáci zrovna bavili lovem chartistů. Ale i cesty komunistů bývají rozličné. Slovenským soudruhům se nějak zazdálo, že ti čeští si na ně moc vyskakují a tak povolili Pezinok trochu Pražákům navzdory.

Policajtů bylo kolem jak na manévrech, nicméně nám všem v hledišti nic nechybělo. V nejlepším zasedl k mikrofonu Jaroslav Hutka. Co nastalo, viděl Ladislav Snopko, budoucí polistopadový ministr kultury, ale tehdy mladík zodpovědný za „bezzávadový“ průběh, takhle: „Keď Jarda zaspieval svoj hit Havlíčku Havle, niekol´kotisícový dav sa správne naježil, chytil refrén a pridal sa nielem textom, ale aj náladou s pravým antibolševickým zanietením... Hrozil absolútny prúser. Policajti čekali iba na takúto zamienku a šepkalo sa čosi o vojakoch pripravených v zálohe. V tom šoku z možného tvrdého nasadenia policie proti divákom mi v okamihu napadlo riešenie. V premitačke sme mali pripravenú Žltú ponorku pro prípad dažďa. V kabine sme mali nastavené pesničky z filmu a zhodou okolností práve ten najväčší hit All You Need Is Love... V okamihu, keď zazneli úvodne tóny skladby z francúzskej hymny, sa ako čarovným prútikom nálada v amfiteátri otočila a hipisácky duch nenásilia ovládol všetkych. Spievali, ako by tam Beatles naozaj boli...“

Aby Beatles u nás doopravdy byli, o tom snili mnozí. A někteří se o to dokonce pokusili. Ředitel pražské Lucerny František Spurný někdy v dobrém rozmaru vyprávěl o tom, jak chtěl přivézt Beatles helikoptérou na strahovský sletový stadión, jak už to měl schválené prezidentem Ludvíkem Svobodou. Beatles tehdy ovšem už více než dva roky nekoncertovali a že by je zrovna Spurný přesvědčil...

Jeden prezident se o něco takového skutečně pokusil. I když by to bylo už bez Johna Lennona a v soukromí. Václav Havel začátkem roku 1996 napsal Ringovi, Georgovi a Paulovi, osobně a každému zvlášť, a zval je k návštěvě pražského hradu. Nejochotnější byl Paul. (Jediný pak u nás opravdu koncertoval, 6.června 2004.) Vůbec neodpověděl George. Tenkrát jsme netušili, že už je těžce nemocný.

Beatles na Strahov opravdu dovezl jenom sázavský lékař, novinář a spisovatel Leoš Šedo: ve své fabuli fiktivního filmu I Saw Them Standing There.

Blízko, blizoučko ale byla v 80. letech i jedna plzeňská kulturní inspektorka. (Omylem jsem jí říkal Slepičková, ale jmenovala se jinak.) Nejdříve si trpělivě nechala od pořadatelů vysvětlit, že Beatles a Bluesberry jsou dvě odlišné skupiny. Pak už tedy málem souhlasila, aby Beatles v Plzni vystoupili. Posléze si ale vše ještě jednou prověřila a zjistila, že Beatles nebyli u posledních agenturních přehrávek a tudíž nemají potřebnou kvalifikaci.

Česká beatlemanie se po cizích vzorech neopičila.

Zdroj: Tři mušketýři, program k inscenaci Městského divadla v Brně