Dnes má svátek Natálie Zítra má svátek Šimon

The Beatles v roce 1969 (přestávka při fotografování k albu Abbey Road)

Bylo příznačné, že tehdy ani fanoušci Beatles nedělali rozdíl mezi skladbami, které složil John a těmi, o nichž se vědělo, že jejich hlavním autorem byl Paul McCartney. Ze zpěvu náhodných sborů v ulicích New Yorku, Prahy i Brna znovu vzlétala naděje a přesvědčení, že to jediné, co opravdu potřebujeme, je láska. Love Is All You Need.

Lennonova smrt spojila lidi oddělené oceány, hranicemi i mřížemi. „Ze všech úmrtí poslední doby musím kupodivu nejčastěji myslet na smrt Johna Lennona,“ psal 11.1.1981 z vězení Václav Havel své ženě Olze. „...pociťuji to jako něco, co by se dalo nazvat ,smrt století´ (možná spíš než smrt Kennedyho nebo Kinga.)“

Havel se k tématu vrátil ještě 1.března, po přečtení článku o Lennonovi v Melodii. „...zjistil jsem, že to, co pociťuji já, je zřejmě pocitem všeobecným... jako by ten výstřel byl výstřelem reality osmdesátých let po jednom odcházejícím snu – po snu šedesátých let o míru, svobodě a bratrství, po snu květinových dětí, komun, LSD-výletů a ,dělání lásky místo války´, jako by to byl výstřel do tváře celé té existenciální revoluce ,třetího vědomí´a ,zelenání Ameriky´... Nemyslím si, že určité hodnoty a ideály šedesátých let byly dobou usvědčeny z toho, že jsou planými iluzemi a omyly... Myslím si jen, že všechno je dnes jaksi tvrdší a drsnější, za všechno se musí víc platit a sen o svobodném a smysluplném životě není tak říkajíc už jen věcí útěku od maminky, ale věci tvrdé a každodenní konfrontace s temnými silami novověku.“

Svérázně českým připomenutím beatlovských myšlenek se stala zeď naproti francouzskému velvyslanectví na pražské Kampě. Denně ji mladí lidé zdobili kresbami, nápisy, květinami a Lennonovými fotografiemi. V noci to esenbáci začmárali, umyli nebo jinak zničili a ráno začalo všechno nanovo. Na rozdíl od známých Jahodových polí v newyorském Central Parku se Lennonova zeď na Kampě neustále měnila. Ztrácela tak pomníkový patos a nabývala hravosti, jaká je podstatnou částí beatlovských písniček a filmů. Tím vlastně trochu připomínala legendární, prakticky nesehnatelnou knížku Beatles v písních a obrazech. Nakladatelství Panton ji stihlo ještě vydat na podzim 1969. Některé písně z anglického originálu jsme ovšem museli oželet: samozřejmě Revolution s trojportrétem Marxe, Engelse a Lennona. A taky Back In The USSR s lepou dívkou, která hýčká srp a kladivo.

 

Lennonova zeď - 8. 12. 1997

I tak se ze všech českých knížek o Beatles stala tou nejpůjčovanější, nejméně vracenou, nejohmatanější, nejmilovanější. Počítaje v to i spousty samizdatů. Některé mám ještě schované. Třeba Beatles – dlouhovlasá legenda, kam bzenečtí rockoví věrozvěsti Pavel Hanák a Jan Grombíř přepsali, nafotografovali a krásně svázali vše, nač přišli.

Písničky a duch Beatles se nám stávaly něčím podobným, jako byla pro naše národovecké předky legenda o blanických rytířích. Když nám bylo nejhůř, stačilo třeba promítnout kreslený film Žlutá ponorka...

Samotní Beatles ten film dlouho neměli rádi – dokud jej neviděli hotový. Teprve pak se uvolili krátce vystoupit v jeho závěru. Předtím do něj složili jen čtyři nové písně, George Harrison tvrdil „To nejsme my“ a Paul mohl právem říct: „Nepřisvojoval bych si žádné zásluhy o tento film, i kdyby měl veliký úspěch.“ A že taky měl. Nekonečně nápaditá surrealistická pohádka o zemi hudby, Pepperlandu, a boji dobra se zlem, umocnila beatlovskou hudbu víc než jakákoli jiná její výtvarná vyjádření. I pro nejběžnější diváky se celovečerní kreslená podívaná stala čirou radostí. A to jsme ani nevěděli, že její hlavní tvůrce, výtvarník Heinz Edelmann, se narodil české matce v Ústí nad Labem a žil tam do svých jedenácti let, dokud i jejich rodinu „neodsunuli“.

Viděl jsem Žlutou ponorku mnohokrát. I na festivalu v Pezinku, 25. července 1977. V té době už bylo rockovým festivalům v znormalizovaných Čechách a Moravě odzvoněno. Navíc se pražští estébáci zrovna bavili lovem chartistů. Ale i cesty komunistů bývají rozličné. Slovenským soudruhům se nějak zazdálo, že ti čeští si na ně moc vyskakují a tak povolili Pezinok trochu Pražákům navzdory.

Policajtů bylo kolem jak na manévrech, nicméně nám všem v hledišti nic nechybělo. V nejlepším zasedl k mikrofonu Jaroslav Hutka. Co nastalo, viděl Ladislav Snopko, budoucí polistopadový ministr kultury, ale tehdy mladík zodpovědný za „bezzávadový“ průběh, takhle: „Keď Jarda zaspieval svoj hit Havlíčku Havle, niekol´kotisícový dav sa správne naježil, chytil refrén a pridal sa nielem textom, ale aj náladou s pravým antibolševickým zanietením... Hrozil absolútny prúser. Policajti čekali iba na takúto zamienku a šepkalo sa čosi o vojakoch pripravených v zálohe. V tom šoku z možného tvrdého nasadenia policie proti divákom mi v okamihu napadlo riešenie. V premitačke sme mali pripravenú Žltú ponorku pro prípad dažďa. V kabine sme mali nastavené pesničky z filmu a zhodou okolností práve ten najväčší hit All You Need Is Love... V okamihu, keď zazneli úvodne tóny skladby z francúzskej hymny, sa ako čarovným prútikom nálada v amfiteátri otočila a hipisácky duch nenásilia ovládol všetkych. Spievali, ako by tam Beatles naozaj boli...“

Aby Beatles u nás doopravdy byli, o tom snili mnozí. A někteří se o to dokonce pokusili. Ředitel pražské Lucerny František Spurný někdy v dobrém rozmaru vyprávěl o tom, jak chtěl přivézt Beatles helikoptérou na strahovský sletový stadión, jak už to měl schválené prezidentem Ludvíkem Svobodou. Beatles tehdy ovšem už více než dva roky nekoncertovali a že by je zrovna Spurný přesvědčil...

Jeden prezident se o něco takového skutečně pokusil. I když by to bylo už bez Johna Lennona a v soukromí. Václav Havel začátkem roku 1996 napsal Ringovi, Georgovi a Paulovi, osobně a každému zvlášť, a zval je k návštěvě pražského hradu. Nejochotnější byl Paul. (Jediný pak u nás opravdu koncertoval, 6.června 2004.) Vůbec neodpověděl George. Tenkrát jsme netušili, že už je těžce nemocný.

Beatles na Strahov opravdu dovezl jenom sázavský lékař, novinář a spisovatel Leoš Šedo: ve své fabuli fiktivního filmu I Saw Them Standing There.

Blízko, blizoučko ale byla v 80. letech i jedna plzeňská kulturní inspektorka. (Omylem jsem jí říkal Slepičková, ale jmenovala se jinak.) Nejdříve si trpělivě nechala od pořadatelů vysvětlit, že Beatles a Bluesberry jsou dvě odlišné skupiny. Pak už tedy málem souhlasila, aby Beatles v Plzni vystoupili. Posléze si ale vše ještě jednou prověřila a zjistila, že Beatles nebyli u posledních agenturních přehrávek a tudíž nemají potřebnou kvalifikaci.

Česká beatlemanie se po cizích vzorech neopičila.

 

Zdroj: Tři mušketýři, program k inscenaci Městského divadla v Brně   

Foto týdne

Jste náš host číslo

10138542

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz