Vzkazy

  • Obec spisovatelů na Portě

    Již podruhé se na portovní scéně prezentovala Obec spisovatelů ČR, a to prostřednictvím udělované Ceny za nejlepší písničkový text. Vítěze, stejně jako v loňském problematickém roce, vyhodnotila odborná porota, složená z členů Rady Obce spisovatelů a publikujících autorů, která posuzovala  texty po stránce literární i ve vztahu k neotřelosti nápadu. Kvalita slovní části písniček je totiž, zejména pak u folku a spřízněných žánrů, stejně důležitá jako jejich hudební stránka a nejednou se stává i nosným pilířem písničkového sdělení a výpovědní hodnoty skladby.

    Celý článek...  
  • Čapek show na Country radiu

    Pěkný den,

    máme pro Vás několik novinek a dobrých zpráv. Do dalších dílů stále populárnější Čapek show na Country radiu připravujeme rozhovory s těmito osobnostmi:

    září - BB Bowness - skvělá mladá banjistka progresivní kapely Mile Twelve (již tuto sobotu!)

    říjen - legendární foukačkář Charlie McCoy

    listopad - Chris Jones - kytarista a leader kapely The Nightdrivers

    Vysílací časy Čapek show: premiéra každou první sobotu v měsíci od 10:00, reprízy následující pondělí od 23:00 a třetí sobota od 10:00.

    Celý článek...  
  • Zářijové koncerty Poutníků

    Kapela Poutníci loni slavila 50 let od svého vzniku. Bohužel kvůli covidu19 toho loni moc neoslavila a neodehrála, takže i letos bude jezdit s pořadem „50 let v country".

    A tady je přehled míst, kam se v nejbližším období můžete na koncerty Poutníků vydat:

    Celý článek...  
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Spirituál kvintet na Portě 1982. Zleva Jiří Tichota, Jan Nedvěd, Zdenka Tichotová, František Nedvěd, Oldřich Ortinský, s kontrabasem Dušan Vančura. Autorem výpravy je Honza Vyčítal. Porta je poprvé (a nadlouho) v Plzni.

Co tehdy byl folk? Vyklouznutí z úzké škatulky spirituálů?

Než jsme se dostali k nějaké vlastní definici, uběhlo dost let. Naši dva kolegové ze zahraničního obchodu dostali nabídku na práci v zahraničí, a protože to se tehdy jako jedinečná příležitost neodmítalo, zůstali jsme ze staré party dva a nakonec jsem zůstal sám. Zkoušel jsem nové lidi, nějak jsme to pytlíkovali, ale další definitivní sestava vznikla až v roce šedesát devět. Tehdy jsme občas koncertovali s Greenhorny a  skupinou Rangers. Naše zpěvačka Odettka emigrovala a k nám za ni přišla Jarka Hadrabová z Rangers. Od nás k nim zase putovalo pětistrunné bendžo, na které hrál potom celá léta Řihošek. A tak se rozjela nová kapitola daná novým obsazením: Hadrabová, Ortinský, Thorovský, Zich, Vančura a já.

Díky mé práci na fakultě a studiu starých tabulatur jsme pak udělali k folku velký krok. Začali jsme v Divadle Na zábradlí hrát nový program s renesanční muzikou.  V Lucerně tehdy, snad v roce sedmdesát jedna, probíhal druhý ročník festivalu folk a country, který se jmenoval Zlaté tele. My tam zazpívali i nějaké ty renesance a soutěž jsme vyhráli. Odměnou byla možnost natočit  v Supraphonu desku. Tehdy jsme měli za sebou hity jako třeba Zelené pláně, ale já se už k té éře nechtěl vracet. Chtěl jsem natočit , co tady nikdo nedělal. A tak vznikla deska starých českých renesančních věcí Písničky z roku raz dva. A byla sedmdesátá léta.

Jak se s nimi snášely anglicky zpívané spirituály?

Lidi byli vyhladovělí po čemkoli co nebylo ruské nebo české spotvořelé, jako když v modré svazácké košilí a s harmonikou zpívali Šla panenka k zpovídání a sbor do toho dělal haha, chacha, chichi. To byla tehdejší podoba lidové písničky. Naše koncerty Na zábradlí byly dopředu vyprodaná událost, lidi se bavili a nás to těšilo. Publikum čekalo na každý náznak a mnohdy ho našlo i tam, kde jsme si ani my nic takového neuvědomovali. Teprve v těchhle letech jsme ale plně pochopili, o čem ty spirituály vlastně jsou. O utlačených lidech, o svobodě. David přemůže Goliáše, všichni přežijí potopu a  dostanou se  vozíčkem do nebe. Naše české texty mívaly k původním hodně daleko. Začali jsme  je přizpůsobovat situaci u nás. Každý text se tenkrát musel dávat schvalovat, ale kdo nám mohl dokázat, jestli se jedná o překlad nebo nepřeklad. Takže třeba písnička, která se v originále jmenovala King Jesus, byla přetextovaná jako Mává, mává nám svobodná zem. A kdykoliv přišla nějaká námitka, říkali jsme, že to je překlad písně o boji černošského lidu za svobodu.

Pamatuji, jak jste na Festivalu politické písně v Sokolově šlusovali koncert písničkou Jednou budem dál a všichni spiklenecky zpívali s vámi, takže se i ti nejvyšší přítomní v tesilové první řadě museli připojit, i když nemohli nevědět, o co jde…

Dneska si snad  někdo myslí, že jsme se tam všichni nějak přihlašovali. Omyl. Nominovala nás tam naše agentura. Oznámili nám termín a hotovo. Několikrát jsme vykličkovali, ale nechci nás obhajovat. Samozřejmě byla možnost říct, nikam nejedem a přestat zpívat. A byli lidi, kteří to tak udělali, a já před nimi smekám. Nemám ale vyřešenou otázku, jestli statečnější bylo jít dělat domovníka, nebo balancovat na ostří a dávat lidem, co tak potřebovali. Kdo to rozhodne? První varianta znamenala seknout s tím, co člověk chtěl dělat a to nebylo stejné – někdo pracoval ve výzkumáku, někdo na vysoké škole, jiný „chodil do zaměstnání“. Na druhé straně jako domovník ses sice vzdal toho, co jsi měl rád, ale měl jsi klid. Možná, já nevím.

Jenže na povrchu klid, a uvnitř naštvaný a často navždycky zatrpklý…

Na Václaváku se lidi nechali  mlátit. Pochytali je, a když to byli dělníci, druhý den šli do práce. Nikoho dál nezajímali. Ale byli tam taky študáci, kteří tím se studiem skončili. Hned, když to začínalo, jsme prožili jednu akci, kterou pro nás začala normalizace. Měli jsme dva koncerty s písničkářem Bohdanem Mikoláškem. Jeden na Českobratrské evangelické bohoslovecké fakultě a druhý den na to ve Studentském akademickém klubu. A protože byl  předvečer prvního výročí upálení se Jana Palacha, Bohdan k tomu napsal písničku, která se jmenovala Ticho. A my požádali lidi, aby po ní netleskali a do ticha jsme zazpívali Jednou budem dál. Druhý večer totéž. Něco jsem si v klubu po koncertě zapomněl, druhý den jsem se tam vrátil a na dveřích vidím ceduli Studentský klub uzavřen.

Řekli mi, že je hrozný malér, lidi tu po včerejším vystoupení od rána  vyšetřuje StB. Vyslýchali děkana a proděkana. Při rozhovoru mě potom proděkan ujistil, že se postará, abych už neučil a jemu že nemám nic vysvětlovat. K tomu prý budu mít dost příležitostí jinde. Zavolal jsem Bohdanu Mikoláškovi a zjistil jsem, že už byl u výslechu. Za chvíli si předvolali i mě. Běžel jsem k Bohdanovi, abych se domluvil, co budeme říkat. Mimochodem, pořídili fotku, jak jsem k němu šel… Věděl jsem, že je zle, na škole jsem byl hned povolán k vedoucímu katedry. Byl docela férový, měl mě rád a řekl, že když to půjde, podrží mě (mohl si to jako zasloužilý straník dovolit). Bohdan byl perfektní, ale jako syn evangelického faráře to odskákal hůř.

Dneska ty naše domluvy a výmluvy vypadají dětinsky, ale oni uměli člověku zamotat hlavu. A do toho přišla zpráva, že z bohoslovecké fakulty vyhodili studenty, kteří koncert organizovali, vyhodili snad i děkana a zakázali tam jakoukoliv kulturní činnost. Místo pýchy na odvahu jsme měli hrozné výčitky svědomí. Byla to tenkrát magořina – to všechno pro dvě písničky! Za nějaký čas jsme se dověděli, že máme na půl roku zastavenou činnost. A dalších zákazů byla ta léta požehnaně. Dokonce to šlo tak daleko, že výroční koncert k dvaceti letům činnosti skupiny v Lucerně nám povolili až o dva roky později v roce 1982. Ale našli se i výborní lidé. Právě před tím výročním koncertem nám přinesla nějaká dívka dopis, ve kterém byla vložena kopie udání na Spirituál kvintet podepsaný Šumichrástová, Litoměřice. Poslala nám to tajně nějaká úřednice z KV KSČ. Člověk by řekl, kdo tam pracoval, musel být hajzl. Ale ono to bylo všechno trochu složitější. Když pak na konto toho udání přišlo předvolání, už jsem měl přesně připraveno, co říkat. My jsme v té době platili docela za špičkovou kapelu a i Pražské kulturní středisko se snažilo nám pomáhat. Nechali mě napsat vyjádření, že šlo o nepochopení a tak.

Takhle se to dělávalo a člověk občas zjistil, že dobrý člověk ještě žije i na místech, kde by ho nečekal. Nicméně v litoměřickém regionu jsme měli rok zákaz. Když potom vypršel a hráli jsme první koncert v Ústí, před začátkem za mnou přišli do šatny dva pánové a říkali: Pane Tichoto, my vás chceme upozornit, že jsme sem poslaní, abychom sepsali hlášení. A zastavili se i po koncertě a řekli: Chcete si přečíst, co jsme na to napsali? Že jste hráli vynikající repertoár a museli jste ho hrát v nedůstojném prostředí…

Já nemám rád, když dneska ukážou v televizi paní Bohdalovou, jak jde a mává v májovém průvodu. Ona snad neměla svůj život jako ty ostatní tisíce lidí v průvodu kolem ní? Je potrestaná za to, že má známý obličej. Nedávno velmi dobře řekl Petr Nárožný, že si nemyslí, že za komunismus mohou Vondráčková a Gott. Protože ono to v novinách často tak vypadá. Ale copak nebyly slavnostní koncerty k výročí strany, kde hrála Česká filharmonie, nebo slavnostní představení Libuše? Vždyť to bylo totéž jako  slavnostní koncerty pop music! My jsme hráli na Sokolovech, a říkali jsme si, že je dobře, když to bude v televizi a lidi ty naše písničky uslyší. Dodnes nám posílají  dopisy, jak pro ně byly v té době naše písničky důležité. Že jsme je drželi nad vodou. Jistě jsou i takoví, kteří nám to mají za zlé a mají na to právo.

Po zákazu z Litoměřic jsme měli strašný malér v divadle Ateliér. Vymysleli jsme tam představení obrozeneckých písní. Na režii jsme si pozvali písničkáře a režiséra Vláďu Mertu, který měl tehdy zákaz koncertování. Měl spoustu nápadů. Citoval se Havlíček Borovský, jeho články z padesátých let devatenáctého století. Samozřejmě to naprosto sedělo na  bolševiky a to představení končilo větou: Nenechme se promrzet, protože to je přesně to, o co oni usilují… A už jsme letěli z divadla. Pak jsme třeba měli zpívali na Portě a přišel za námi režisér: Prosím tě, v hledišti budou ti a ti, nemohli byste letos vynechat ty utlačovaný černochy a udělat třeba nějakou srandu? Moc nadšení jsme nebyli, ale zkusili jsme mu vyhovět. A zazpívali jsme dvacet let starou písničku o Eskymo Welzlovi, jak táhne na daleký sever a z hladu sežere psy ze spřežení. Lidi se mlátili smíchy, ale v tu ránu se z hlediště zvedl kulturní atašé sovětského velvyslanectví a řekl, že si prý děláme srandu ze zásobování národů na Sibiři. A byl průser jako Brno a další zákaz.

Černošský lid bojující za svobodu vás nezachránil, Welzlovi jste přikázali spořádat všechny sibiřské psy a Havlíček byl protisocialistický buřič. Pamatuješ si vůbec nějaké racionálno? Nebo jen pověstný Absurdistán? A přitom jsme v těch letech měli malé děti, živili rodiny, četli jak diví, stačili spoustu krásných akcí svých i kamarádů.

Když k nám do Spirituálu nastoupili ve čtyřiasedmdesátém Nedvědi zpívali jsme třeba Za svou pravdou stát a Až se k nám právo vrátí a  nikdo nevěřil, že je možné něco takového natočit na desku. Ale někdo se toho někde zastal, že je to černošský protestsong a že to se vydávat musí. My měli hubu od ucha k uchu… Písnička Až se k nám právo vrátí se třeba v originále jmenuje Více důvěry v Krista. Ale balamutění bylo čím dál složitější. Cenzoři už byli zkušenější, a chtěli, abychom přiložili originální text. Tak jsme ho museli napsat. Vymysleli jsme si podle našeho českého textu volně jakýsi anglický a to jsme praktikovali zcela suverénně. Když dneska pustí ten Sokolov zpětně v televizi a my jsme tam jako blbci, opravdu na to nejsem pyšný.  Ale na druhé straně, nedělali jsme tam nic nečestného. Když jsme tam zpívali Až se k nám právo vrátí,  všichni věděli, proč to tam zpíváme. Byl ročník Sokolova,  kde jsme zpívali tři večery  po sobě a ani jednou nedovolili, abychom zpívali  písničku z minulého večera. Každá způsobila nějaký malér. Když v Listopadu mlátili studenty, oni zpívali naše písničky! Jednou budem dál, Nadějí, láskou i vírou. A 23.listopadu na balkónu Melantricha zase Až se k nám právo vrátí…

Nedávno jsem byl strašně znechucený televizním seriálem o folku (Legendy folku a country, pozn. red.), který vytvořil brněnský Jiří Vondrák. Seriál byl bohužel podle mne realizovaný hodně diletantsky po odborné stránce a spoustu věcí trivializoval a překroutil. Třináctidílný seriál má připravovat tým odborníků a ne jeden člověk, který se v rozhovoru chlubí tím, že si z některých věcí kolem folk a country dělal celý život srandu, což řekl razantněji a  až během natáčení (!) se do toho údajně „zfanfrněl“.

Existovaly různé způsoby, jak s komunismem  zápolit, jak se s ním utkat. Každý si mohl vybrat. My měli to štěstí, že jsme mohli zpívat spirituály a tudíž i věci, za které by jiným okamžitě zatrhli tipec. Možná to šlo dělat lépe, statečněji, každý měl možnost. My to dělali, jak jsme uměli.

Z knihy Jana Krůty Klec na slavíky

Foto: František Heřman

Foto týdne

Jste náš host číslo

7488105

Melanž

  • Trampský guláš

    Ingredience

    - 600 g zadního hovězího masa
    - 150 g pikantnější klobásy
    - 2 lžičky sladké mleté papriky
    - 1 větší cibule
    - 2 špetky pepře
    - 1 lžička soli
    - 400 g brambor
    - 200 g čerstvých hub (nebo nakládané žampiony, případně větší hrst předem namočených sušených hub )
    - tuk

     

    Postup

    Cibuli nakrájíme na drobné kostičky a usmažíme na oleji (případně na sádle) dozlatova. Přidáme na kostky nakrájené hovězí maso a zprudka je i s cibulí po dobu asi 2 - 4 minuty opékáme za stálého míchání. Posolíme, zasypeme sladkou paprikou, zalijeme vřelou vodou a dusíme zhruba 40 minut (v papiňáku o 10 - 15 minut méně). Přidáme houby, klobásu nakrájenou na kolečka a brambory (syrové) nakrájené na menší kostky. Vše spolu dusíme do změknutí brambor (zkoušíme vidličkou, brambory změknou dost brzy). Správný trampský guláš se nezahušťuje, ale když máme chuť .....

    Při přípravě tohoto typu guláše můžeme k přípravě použít i např. zeleninu, zbytky dalších mas i uzenin. Je rychle hotový, což oceníme, když přijde nenadálá návštěva.

     

    Doporučená příloha

    • knedlík nemusí být, podle chuti čerstvý chléb nebo pečivo.
     
  • Velký trampský guláš

    Suroviny:

    - 2 vepřová kolena
    - hovězí kližka (množství podle počtu lidí)
    - vepřová kýta nebo ramínko (tolik, co hovězího)
    - 1,5 kostky škvařeného vepřového sádla
    - cibule (polovina váhy masa)
    -1/2 sáčku kmínu
    - 1 sáček gulášového koření
    - mletý pepř
    -3 chilli papričky
    - 5 stroužků česneku
    - 8 větších brambor

     

    Postup:

    Do velkého kotle na prudkém ohni vhodíme sádlo a po rozpuštění vmícháme cibuli a kmín. Těsně před zezlátnutím vhodíme 3-centimetrové kostky hovězího, které jsme předtím máčeli v osolené vodě. Přisypeme gul- ášové koření, podle chuti pepř, chilli papričky, česnek a přidáme čerstvou snítku větvičky smrčku. Dále přidáme nadrobno nakrájené 4 brambory, promícháme, přidáme trochu vody a vložíme rozseknutá, omytá kolena i s kůží. Kotlík přikryjeme a oheň udržujeme tak, aby směs vařila mírným varem. Občas ode dna zamícháme. Vaříme aspoň dvě hodiny. Mezitím si nakrájíme na cca dvoucentimetrové kousky libové vepřové maso, přidáme větší kostky zbylých brambor. Tuto sestavu vložíme do kotle, až když vyjmeme a jíme kolena. Guláš uvaříme do měkka a máme druhý chod.

    Nezapomeneme na křen, hořčici, chléb a pivo.

     
  • Kotlíkový guláš

    Suroviny

    anglická slanina 120 g
    brambory 200 g
    nať z celeru a petržele svázané do otýpky
    cibule 3 ks
    čenek 3 stroužky
    přední hovězí 200 g
    skopové z plecka 200 g
    kmín podle potřeby
    majoránka 2 lžičky
    mletá sladká paprika 1 lžička
    zelená paprika 1 ks
    rajče 4 ks
    sůl podle potřeby
    světlé pivo 1 dcl
    hovězí vývar dle potřeby

     

    Postup:

    Slaninu nakrájíme na kostičky, rozškvaříme, přidáme drobně nakrájenou cibuli a zpěníme. Přimícháme mletou červenou papriku, hovězí maso nakrájené na menší kostky a opečeme. Později přidáme skopové maso nakrájené na větší kostky, osolíme, opepříme. Přidáme zelenou papriku bez jadérek nakrájenou na nudličky a zelenou celerovou a petrželovou nať svázané do otýpky, podlijeme vývarem a udusíme do poloměkka. Brambory očistíme, nakrájíme na čtvrtky, přidáme k masu a podlijeme vývarem. Nakonec přidáme oloupaná a nakrájená rajčata, rozetřený česnek, kmín a dodusíme. Hotový guláš ochutíme majoránkou. Podáváme s chlebem.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz