Vzkazy

  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
  • Barborka čeká na ženicha

    Na svatou Barboru se, stejně jako kdysi, soustředí především slečny, které myslí na vdavky. Dodnes si na její svátek, tedy 4. prosince, dávají do vázy čerstvě utrženou třešňovou větvičku a čekají, jestli do Vánoc rozkvete. Pokud ano, mohly by se do roka vdát.

    Tato předpověď nebývá vždy zcela spolehlivá, což je třeba připsat na vrub neodbornému přístupu některých dívek k prognostickému procesu. Má-li být odhad přesný, musí se větvička trhat až po setmění. Autorka výzkumu ji musí umístit na teplé místo a každý den zalévat mírným prsknutím. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany ženich přijde.

     
  • Symbolika svíček na adventním věnci

    První svíčka, kterou zapalujeme první adventní neděli je svíčkou naděje a očekávání. Často se také nazývá svíčkou proroků, kdy Izaiáš předpověděl narození Ježíše Krista.

     

    Druhá svíčka se zapaluje na bronzovou neděli. Bývá dle některých tradic označována jako svíčka betlémská, má být symbolem jesliček a je považována za svíčku lásky.

     

    Třetí svíčka na adventním věnci je jediná v jiné barvě, a to v růžové. Představuje radost a často je pojmenována jako svíčka pastýřská

     

    Čtvrtá svíčka se nazývá jako svíčka andělská a je představitelkou pokoje a míru.

     

    Pátá svíčka (u věnců s pěti svícemi) se zapaluje na Štědrý den, kdy slunce zapadne a je v bílé barvě. Symbolizuje samotného Krista.

     
  • Adventní věnec zdraví hosty

    Advent správně začíná čtvrtou neděli před Vánocemi, každý rok je tak datum jiné.

     

    Je to období plné očekávání a těšení. Věřící se těší na příchod Spasitele a ostatní na nejpříjemnější svátky v roce.

     

    Katolická církev, z jejíhož repertoáru advent pochází, mu dala základní motto i barvu. Původní barvou adventu je fialová, podle barvy kněžského roucha. Fialová však bývala v minulosti velkou vzácností, a tak ji v domácím prostředí nahradila všudypřítomná, lehce dostupná červená.

     

    Pro adventní týdny křesťané doporučují pmírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Také touto tradicí se ateisté mohou inspirovat: k duhu půjde zejména těm, jimž Vánoce přinášejí mnoho neodolatelných gurmánských pokušení.

     
Dnes má svátek Květoslava Zítra má svátek Vratislav

Spirituál kvintet na Portě 1982. Zleva Jiří Tichota, Jan Nedvěd, Zdenka Tichotová, František Nedvěd, Oldřich Ortinský, s kontrabasem Dušan Vančura. Autorem výpravy je Honza Vyčítal. Porta je poprvé (a nadlouho) v Plzni.

Co tehdy byl folk? Vyklouznutí z úzké škatulky spirituálů?

Než jsme se dostali k nějaké vlastní definici, uběhlo dost let. Naši dva kolegové ze zahraničního obchodu dostali nabídku na práci v zahraničí, a protože to se tehdy jako jedinečná příležitost neodmítalo, zůstali jsme ze staré party dva a nakonec jsem zůstal sám. Zkoušel jsem nové lidi, nějak jsme to pytlíkovali, ale další definitivní sestava vznikla až v roce šedesát devět. Tehdy jsme občas koncertovali s Greenhorny a  skupinou Rangers. Naše zpěvačka Odettka emigrovala a k nám za ni přišla Jarka Hadrabová z Rangers. Od nás k nim zase putovalo pětistrunné bendžo, na které hrál potom celá léta Řihošek. A tak se rozjela nová kapitola daná novým obsazením: Hadrabová, Ortinský, Thorovský, Zich, Vančura a já.

Díky mé práci na fakultě a studiu starých tabulatur jsme pak udělali k folku velký krok. Začali jsme v Divadle Na zábradlí hrát nový program s renesanční muzikou.  V Lucerně tehdy, snad v roce sedmdesát jedna, probíhal druhý ročník festivalu folk a country, který se jmenoval Zlaté tele. My tam zazpívali i nějaké ty renesance a soutěž jsme vyhráli. Odměnou byla možnost natočit  v Supraphonu desku. Tehdy jsme měli za sebou hity jako třeba Zelené pláně, ale já se už k té éře nechtěl vracet. Chtěl jsem natočit , co tady nikdo nedělal. A tak vznikla deska starých českých renesančních věcí Písničky z roku raz dva. A byla sedmdesátá léta.

Jak se s nimi snášely anglicky zpívané spirituály?

Lidi byli vyhladovělí po čemkoli co nebylo ruské nebo české spotvořelé, jako když v modré svazácké košilí a s harmonikou zpívali Šla panenka k zpovídání a sbor do toho dělal haha, chacha, chichi. To byla tehdejší podoba lidové písničky. Naše koncerty Na zábradlí byly dopředu vyprodaná událost, lidi se bavili a nás to těšilo. Publikum čekalo na každý náznak a mnohdy ho našlo i tam, kde jsme si ani my nic takového neuvědomovali. Teprve v těchhle letech jsme ale plně pochopili, o čem ty spirituály vlastně jsou. O utlačených lidech, o svobodě. David přemůže Goliáše, všichni přežijí potopu a  dostanou se  vozíčkem do nebe. Naše české texty mívaly k původním hodně daleko. Začali jsme  je přizpůsobovat situaci u nás. Každý text se tenkrát musel dávat schvalovat, ale kdo nám mohl dokázat, jestli se jedná o překlad nebo nepřeklad. Takže třeba písnička, která se v originále jmenovala King Jesus, byla přetextovaná jako Mává, mává nám svobodná zem. A kdykoliv přišla nějaká námitka, říkali jsme, že to je překlad písně o boji černošského lidu za svobodu.

Pamatuji, jak jste na Festivalu politické písně v Sokolově šlusovali koncert písničkou Jednou budem dál a všichni spiklenecky zpívali s vámi, takže se i ti nejvyšší přítomní v tesilové první řadě museli připojit, i když nemohli nevědět, o co jde…

Dneska si snad  někdo myslí, že jsme se tam všichni nějak přihlašovali. Omyl. Nominovala nás tam naše agentura. Oznámili nám termín a hotovo. Několikrát jsme vykličkovali, ale nechci nás obhajovat. Samozřejmě byla možnost říct, nikam nejedem a přestat zpívat. A byli lidi, kteří to tak udělali, a já před nimi smekám. Nemám ale vyřešenou otázku, jestli statečnější bylo jít dělat domovníka, nebo balancovat na ostří a dávat lidem, co tak potřebovali. Kdo to rozhodne? První varianta znamenala seknout s tím, co člověk chtěl dělat a to nebylo stejné – někdo pracoval ve výzkumáku, někdo na vysoké škole, jiný „chodil do zaměstnání“. Na druhé straně jako domovník ses sice vzdal toho, co jsi měl rád, ale měl jsi klid. Možná, já nevím.

Jenže na povrchu klid, a uvnitř naštvaný a často navždycky zatrpklý…

Na Václaváku se lidi nechali  mlátit. Pochytali je, a když to byli dělníci, druhý den šli do práce. Nikoho dál nezajímali. Ale byli tam taky študáci, kteří tím se studiem skončili. Hned, když to začínalo, jsme prožili jednu akci, kterou pro nás začala normalizace. Měli jsme dva koncerty s písničkářem Bohdanem Mikoláškem. Jeden na Českobratrské evangelické bohoslovecké fakultě a druhý den na to ve Studentském akademickém klubu. A protože byl  předvečer prvního výročí upálení se Jana Palacha, Bohdan k tomu napsal písničku, která se jmenovala Ticho. A my požádali lidi, aby po ní netleskali a do ticha jsme zazpívali Jednou budem dál. Druhý večer totéž. Něco jsem si v klubu po koncertě zapomněl, druhý den jsem se tam vrátil a na dveřích vidím ceduli Studentský klub uzavřen.

Řekli mi, že je hrozný malér, lidi tu po včerejším vystoupení od rána  vyšetřuje StB. Vyslýchali děkana a proděkana. Při rozhovoru mě potom proděkan ujistil, že se postará, abych už neučil a jemu že nemám nic vysvětlovat. K tomu prý budu mít dost příležitostí jinde. Zavolal jsem Bohdanu Mikoláškovi a zjistil jsem, že už byl u výslechu. Za chvíli si předvolali i mě. Běžel jsem k Bohdanovi, abych se domluvil, co budeme říkat. Mimochodem, pořídili fotku, jak jsem k němu šel… Věděl jsem, že je zle, na škole jsem byl hned povolán k vedoucímu katedry. Byl docela férový, měl mě rád a řekl, že když to půjde, podrží mě (mohl si to jako zasloužilý straník dovolit). Bohdan byl perfektní, ale jako syn evangelického faráře to odskákal hůř.

Dneska ty naše domluvy a výmluvy vypadají dětinsky, ale oni uměli člověku zamotat hlavu. A do toho přišla zpráva, že z bohoslovecké fakulty vyhodili studenty, kteří koncert organizovali, vyhodili snad i děkana a zakázali tam jakoukoliv kulturní činnost. Místo pýchy na odvahu jsme měli hrozné výčitky svědomí. Byla to tenkrát magořina – to všechno pro dvě písničky! Za nějaký čas jsme se dověděli, že máme na půl roku zastavenou činnost. A dalších zákazů byla ta léta požehnaně. Dokonce to šlo tak daleko, že výroční koncert k dvaceti letům činnosti skupiny v Lucerně nám povolili až o dva roky později v roce 1982. Ale našli se i výborní lidé. Právě před tím výročním koncertem nám přinesla nějaká dívka dopis, ve kterém byla vložena kopie udání na Spirituál kvintet podepsaný Šumichrástová, Litoměřice. Poslala nám to tajně nějaká úřednice z KV KSČ. Člověk by řekl, kdo tam pracoval, musel být hajzl. Ale ono to bylo všechno trochu složitější. Když pak na konto toho udání přišlo předvolání, už jsem měl přesně připraveno, co říkat. My jsme v té době platili docela za špičkovou kapelu a i Pražské kulturní středisko se snažilo nám pomáhat. Nechali mě napsat vyjádření, že šlo o nepochopení a tak.

Takhle se to dělávalo a člověk občas zjistil, že dobrý člověk ještě žije i na místech, kde by ho nečekal. Nicméně v litoměřickém regionu jsme měli rok zákaz. Když potom vypršel a hráli jsme první koncert v Ústí, před začátkem za mnou přišli do šatny dva pánové a říkali: Pane Tichoto, my vás chceme upozornit, že jsme sem poslaní, abychom sepsali hlášení. A zastavili se i po koncertě a řekli: Chcete si přečíst, co jsme na to napsali? Že jste hráli vynikající repertoár a museli jste ho hrát v nedůstojném prostředí…

Já nemám rád, když dneska ukážou v televizi paní Bohdalovou, jak jde a mává v májovém průvodu. Ona snad neměla svůj život jako ty ostatní tisíce lidí v průvodu kolem ní? Je potrestaná za to, že má známý obličej. Nedávno velmi dobře řekl Petr Nárožný, že si nemyslí, že za komunismus mohou Vondráčková a Gott. Protože ono to v novinách často tak vypadá. Ale copak nebyly slavnostní koncerty k výročí strany, kde hrála Česká filharmonie, nebo slavnostní představení Libuše? Vždyť to bylo totéž jako  slavnostní koncerty pop music! My jsme hráli na Sokolovech, a říkali jsme si, že je dobře, když to bude v televizi a lidi ty naše písničky uslyší. Dodnes nám posílají  dopisy, jak pro ně byly v té době naše písničky důležité. Že jsme je drželi nad vodou. Jistě jsou i takoví, kteří nám to mají za zlé a mají na to právo.

Po zákazu z Litoměřic jsme měli strašný malér v divadle Ateliér. Vymysleli jsme tam představení obrozeneckých písní. Na režii jsme si pozvali písničkáře a režiséra Vláďu Mertu, který měl tehdy zákaz koncertování. Měl spoustu nápadů. Citoval se Havlíček Borovský, jeho články z padesátých let devatenáctého století. Samozřejmě to naprosto sedělo na  bolševiky a to představení končilo větou: Nenechme se promrzet, protože to je přesně to, o co oni usilují… A už jsme letěli z divadla. Pak jsme třeba měli zpívali na Portě a přišel za námi režisér: Prosím tě, v hledišti budou ti a ti, nemohli byste letos vynechat ty utlačovaný černochy a udělat třeba nějakou srandu? Moc nadšení jsme nebyli, ale zkusili jsme mu vyhovět. A zazpívali jsme dvacet let starou písničku o Eskymo Welzlovi, jak táhne na daleký sever a z hladu sežere psy ze spřežení. Lidi se mlátili smíchy, ale v tu ránu se z hlediště zvedl kulturní atašé sovětského velvyslanectví a řekl, že si prý děláme srandu ze zásobování národů na Sibiři. A byl průser jako Brno a další zákaz.

Černošský lid bojující za svobodu vás nezachránil, Welzlovi jste přikázali spořádat všechny sibiřské psy a Havlíček byl protisocialistický buřič. Pamatuješ si vůbec nějaké racionálno? Nebo jen pověstný Absurdistán? A přitom jsme v těch letech měli malé děti, živili rodiny, četli jak diví, stačili spoustu krásných akcí svých i kamarádů.

Když k nám do Spirituálu nastoupili ve čtyřiasedmdesátém Nedvědi zpívali jsme třeba Za svou pravdou stát a Až se k nám právo vrátí a  nikdo nevěřil, že je možné něco takového natočit na desku. Ale někdo se toho někde zastal, že je to černošský protestsong a že to se vydávat musí. My měli hubu od ucha k uchu… Písnička Až se k nám právo vrátí se třeba v originále jmenuje Více důvěry v Krista. Ale balamutění bylo čím dál složitější. Cenzoři už byli zkušenější, a chtěli, abychom přiložili originální text. Tak jsme ho museli napsat. Vymysleli jsme si podle našeho českého textu volně jakýsi anglický a to jsme praktikovali zcela suverénně. Když dneska pustí ten Sokolov zpětně v televizi a my jsme tam jako blbci, opravdu na to nejsem pyšný.  Ale na druhé straně, nedělali jsme tam nic nečestného. Když jsme tam zpívali Až se k nám právo vrátí,  všichni věděli, proč to tam zpíváme. Byl ročník Sokolova,  kde jsme zpívali tři večery  po sobě a ani jednou nedovolili, abychom zpívali  písničku z minulého večera. Každá způsobila nějaký malér. Když v Listopadu mlátili studenty, oni zpívali naše písničky! Jednou budem dál, Nadějí, láskou i vírou. A 23.listopadu na balkónu Melantricha zase Až se k nám právo vrátí…

Nedávno jsem byl strašně znechucený televizním seriálem o folku (Legendy folku a country, pozn. red.), který vytvořil brněnský Jiří Vondrák. Seriál byl bohužel podle mne realizovaný hodně diletantsky po odborné stránce a spoustu věcí trivializoval a překroutil. Třináctidílný seriál má připravovat tým odborníků a ne jeden člověk, který se v rozhovoru chlubí tím, že si z některých věcí kolem folk a country dělal celý život srandu, což řekl razantněji a  až během natáčení (!) se do toho údajně „zfanfrněl“.

Existovaly různé způsoby, jak s komunismem  zápolit, jak se s ním utkat. Každý si mohl vybrat. My měli to štěstí, že jsme mohli zpívat spirituály a tudíž i věci, za které by jiným okamžitě zatrhli tipec. Možná to šlo dělat lépe, statečněji, každý měl možnost. My to dělali, jak jsme uměli.

Z knihy Jana Krůty Klec na slavíky

Foto: František Heřman

Foto týdne

Železná neděle zahájila

28. listopadu letošní advent

 

Jste náš host číslo

7644756

Melanž

  • Tři recepty na perníčky, které jsou hned měkké

    Měkké medové perníčky I

     

    Suroviny na těsto

    400 g hladké mouky,

    2 vejce,

    1 lžička jedlé sody,

    2 lžičky perníkového koření,

    140 g moučkového cukru,

    100 g Hery,

    2 lžíce medu

     

    Postup přípravy receptu

    Cukr utřeme se 2 vejci a změklým tukem na pečení, poté přidáme med a koření. Do této kašičky vmícháme mouku se sodou. Medu nedáváme víc, perníčky by byly tvrdé!

    Vypracujeme těsto a necháme 30 minut odpočinout v lednici.

    Těsto rozválíme na silnější plát a vykrajujeme libovolné tvary, které klademe na plech vyložený pečicím papírem.

    Medové perníčky pečeme ve vyhřáté troubě na 180 °C asi 8 minut.

    Měkké medové perníčky užijeme při každé příležitosti. Můžeme je péct o Vánocích, Velikonocích nebo takhle krásně zdobené třeba na Valentýna.

     

    Měkké medové perníčky II

     

    Suroviny na těsto:

    200 g máslo (může být i olej, nebo jiný tuk)

    900 g hladká mouka (dát napřed 800 g a postupně přidávat)

    4 ks vejce

    300 g moučkový cukr 250 g med teplý

    1 lžička jedlá soda

    1 balení koření do perníku

     

     Poleva:

     Rozmixujeme přesátý moučkový cukr s bílkem a přidávám šťávu s citronu. Hustota se musí vyzkoušet. Poleva by neměla ze lžičky stékat, jen mírně jakoby padat.

     

    Postup přípravy receptu

    Důkladně zpracujeme všechny ingredience a necháme odležet v chladu do příštího dne. Pokud nevydržíte, stačí nechat i 1hod.

    Potom si na vále rozválíme placku silnou asi 2-3mm a vykrájíme tvary, které klademe na pomoučený plech, nebo na plech s pečícím papírem.

    Pečeme při 200C/7-10min, potíráme rozšlehaným vejcem.

     

    Měkké medové perníčky III


    Suroviny na těsto

    50 g másla

    650 g hladké mouky

    6-7  lžic mléka 

    250 g moučkového cukru

    4 ks žloutků

    150 g medu

    2 lžičky perníkové koření

    2 lžičky jedlé sody

    1 žloutek na potření těsta

     

    Poleva

    170 g moučkového cukru

    1 bílek

    pár kapek citrónové šťávy

     

    Postup přípravy receptu

    Do mísy dáme mouku, cukr, sodu, a perníkové koření. Vše promícháme, přidáme máslo, žloutky, med a mléko a vypracujeme těsto. Nemusíme ho dávat do chladna rozležet, můžeme ho hned vyválet na asi 0,5 cm tlustý plát a vykrajovat nejrůznější tvary. Pečeme na 170 °C asi 10 minut.

    Upečené perníčky hned potřeme žloutkem. Zdobíme bílkovou polevou.

    Perníčky se dají konzumovat hned po upečení, aniž by se musely nechat 14 dní rozležet.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz