Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Svatopluk Zítra má svátek Matěj

Ukázka z knihy vzpomínek na Jana K. Čapka, lapidárně nazvané Krisťák

Šerif naší trampské osady Zlatý horizont, složené z odrostlých členů Foglarova oddílu, mě jednou vytáhl do restaurace v pražských Riegrových sadech, kde se pod názvem Camp Club odehrávaly pravidelné trampské večery. Na pódiu hráli Greenhorni. Kromě nich zde vystupovali trampové – osada Sovy, Scarabeus, Mohykán, trio K. T. O. aj., vše vtipně provázel Ivo Livonec.

 Byl jsem asi úplně nejmladším návštěvníkem, a tak jsem ocitl v poněkud zvláštním světě. V absolutně nabitém sále obecenstvo každý výkon na jevišti, namísto potlesku, odměňovalo zvoláním „Umííí!“. Nebylo možné si nevšimnout, že skoro všichni kouří a abstinencí netrpí. Upoutalo mne, že kromě žen téměř všichni byli vousatí a zdálo se, že se vzájemně dobře znají.

U jednoho stolu směle konzumovali víno, zvané hořčák. Říkali si osada Briliant, podle lahvové viněty. V jejich čele čouhal chlapík, jehož oslovovali jménem Dlouhý Jeff. Výškou a vousem vypadal jak Fidel Castro. Občas se vyhoupl na jeviště a přečetl krátkou povídku. Jednou, když Jeff scházel z jeviště, přitočili se k němu dva s ještě mohutnějším vousem a o čemsi živě diskutovali. Ten větší byl Metuzalém a ten menší Krisťák. To jsem samozřejmě tehdy ještě nevěděl, že Metuzalém se pravým jménem jmenuje Ludvík Hess, že rediguje pozoruhodný časopis Divoké víno, vydávaný Klubem poezie a že za čtyřicet let právě on zřídí jednou v České republice známé babyboxy. Ten, jehož všichni oslovovali Krisťák, šel pak na jeviště se svou ženou, kde odzpívali jednu či dvě písničky.

 

Camp Club. Zleva Petr Bryndac, Honza Vyčítal, Barbora, Pepa Šimek, Petr Třebický, Marko Čermák, Jiří Fallada

Do Campu jsem od té doby chodil pravidelně. Také proto, že můj skoro soused Pepa Šimek, kytarista, zpěvák a zakládající člen Greenhorns, byl můj kamarád. Vyzval mne, abych v Campu z našeho rodinného archivu promítal grotesky s Pepkem námořníkem, Lupino Lanem, Frigem atd. A také jsem tam několikrát promítal úžasný šestnáctimili metrový filmový dokument Potlach režiséra Pavla Breziny. A v něm jsem opět viděl Krisťáka a jeho ženu Jarku, jak zpívali Mexickou svatbu.

Blížil se začátek roku 1967. Poněkud drsná, ale kamarádská společnost trampů na mne zapůsobila. V rámci klubu vycházel samizdatový časopis Camp. Tisk rovněž zařizoval Metuzalém a přispívali do něho George Fallada, bratři Ryvolové, Kapitán Kid – a myslím, že i Krisťák. Honza Vyčítal, Pepa Šimek, Marko Čermák a Honza „Plivník“ Jedlička psali originální povídky a zároveň časopis redigovali. Těžko by vše tehdy klapalo bez Markovy ženy Ronky ajejí kamarádky Marušky Štěpánkové.

Camp Club se zdárně rozvíjel, i když se musel stěhovat, nejdříve do karlínské Besedy, pak do hotelu Juventus a nakonec do dnešního Divadla Na Jezerce. Pak se bohužel pár trampů-muzikantů nějak neshodlo, a tak v sále Hajnovka (naproti Českému rozhlasu), začal zdárně fungovat ještě konkurenční Jamboree Club. I zde jsem potkával Krisťáka.

Vůbec, byla to zvláštní nezapomenutelná doba. Týden co týden jsem jezdil na tramp. To se ale přestalo Foglarovi líbit a když mi dal na vybranou, tak jsem s oddílovou činností skončil. Dal jsem dohromady kapelu The Plainsmen. S tou jsme vystoupili jak v Campu, Jamboree, tak i na Portě v Ústí nad Labem. Pochopitelně všude jsem potkával Krisťáka.

Jenže do všeho přišel 21. srpen 1968 – okupace vojsky Varšavské smlouvy. Dosavadní svět se mi zhroutil, protože bratr a sestra emigrovali, podobně jako desítky trampů, kamarádů. Navíc jsem narukoval na dva roky na vojnu.

Hned po návratu jsem začal dávat dohromady Taxmeny. První, co jsem sháněl, bylo nesehnatelné pětistrunné banjo. To byl tehdy opravdu problém. Několikrát mi svůj náhradní nástroj půjčil Marko Čermák, ale to nešlo donekonečna. Obrátil jsem se na Krisťáka a ten mi po několika dnech doporučil Láďu Pelce, jenž mi přenechal svůj původní nástroj. Jinak – Láďa, který byl i výborný malíř a grafik, měl v té době bluegrassovou kapelu Snow Mountain Boys. Právě Krisťák hrál u Pelce na ruční harfu.

Každý banjista, a dali by se tehdy spočítat na prstech, objevoval tajemství hry na tento nástroj. Hltali jsme a znamenali vše, co jsme okopčili od Čermáka nebo Petra Třebického. Vylepšovali jsme různě zvuk, vymýšleli ozvučníky, dusítka, experimentovali se strunami, prstýnky, kapodastry. To není jako dnes, zajdete do obchodu a vše koupíte, včetně DVD nahrávek a nejrůznějších škol hry na banjo. Marko svým entuziasmem dokázal infikovat, a my, začínající banjisté, se s nadšením nechali od něho „nakazit“.

Krisťák mi jednou sdělil, že jeho žena Jarka se rovněž začíná učit na pětistrunné banjo a jestli bych ji naučil pár brejků. To muselo být docela zábavné, vždyť já na ten nástroj vlastně nic neuměl. Přesto Čapkovi docházeli ke mně do bytu na Žižkov. To už měli synka Rosťu, z něhož se později stal proslulý výrobce hudebních nástrojů.

 

Jaroslav Čvančara s bajnem od Rosti

Ale zpět. Psal se tuším konec roku 1971. Čapkovi založili dívčí bluegrassovou skupinu Schovanky. Na přání Krisťáka jsme s Taxmeny a Láďou Pelcem chodili Schovankám fandit na jejich první vystoupení, jak do Malostranské besedy, tak do sálu Dopravních podniků. My, rádoby již zkušení, jsme se na Krisťákův záměr s dívčí kapelou zprvu dívali, no – se shovívavostí… Ale skepse nás brzy přešla. Již proto, že Krisťáka jsem nyní poznal ještě navíc jako schopného organizátora, jenž dokázal holkám vytvořit nejen image, ale jako manažer-profesionál dokázal shánět spoustu „kšeftů“. On sám sice nevystupoval, ale vždy seděl někde v publiku a neváhal na muzikantky pokřikovat nahlas.

Rád jsem tehdy chodil do jejich smíchovského bytu v Zubatého ulici. Na polici měli vystaveny unikátní hudební nástroje, včetně banja s obrovským korpusem, značky Vega. Pod stropem ve výklenku obvykle spal stříbrně mourovatý kocour, slyšící na jméno Scruggs, kterého všichni milovali a rozmazlovali.

 

Zkouška v Zubatého ulici

Občas na Smíchov přicházeli i jiní. Pokud vzpomínám, například Kapitán Kid. Jednou jsem přivedl Honzu Hromase. Ten kdysi rovněž začínal u Taxmenů, ale pak se zněho stal celoživotní šéf Kučerovců. Zatímco my ostatní jsme se každému „opileckém moudru“ smáli a občas se doslova váleli smíchy, Krisťák měl sice usměvavé oči, ale pokud vím, málokdy se smál nějak nahlas. Všichni jsme byli naladěni na stejnou strunu, tak z toho byly nezapomenutelné chvíle přívětivé směsi srandy, nadsázky, ale i alkoholu a věčného cigaretového dýmu. Já, do té doby slušně vychovaný foglarovec, jsem se obvykle zcela unaven a polospící, odplížil na noční tramvaj, směr Žižkov.

Tehdy probíhala Husákova tuhá normalizace, leckdo se obával mluvit nahlas o politice, ale u Čapků se mohlo svobodně říkat, co člověka napadlo.

Když v roce 1978 do Prahy přijel Johnny Cash, byl jsem 11. dubna pozván do rezidence amerického velvyslanectví v bubenečské Wintrově ulici. Tam se konala oficiální recepce. Přítomni byli také Pepa Šimek, Jirka Brabec, Pavel Bobek, Tonda Hájek, Krisťák a pochopitelně i Schovanky, které manželům Cashovým předvedly krátkou produkci.

 

Krisťák (zcela vpravo) s Schovankami a Johnny Cashem

Uběhl nějaký čas. Schovanky šly stále strmě nahoru. Pak se najednou stalo, že Krisťák, jenž Schovanky vymyslel, vypiplal a vůbec uvedl do života, s nimi skončil. Jarka, pokud vím, ale dál pokračovala. Sám doposud nevím, co se vlastně stalo. Zda to byly nějaké stresy, krize, únava či zdravotní potíže. Faktem je, že Krisťák se načas dokonce odstěhoval zPrahy, aby se již ke Schovankám nevrátil.

Jednou mi zavolal, abych přišel k nim na Smíchov. On už zdřívějška věděl, že pravidelně jezdím do severomoravského Suchdola nad Odrou, na ranč Zlámaná podkova. Westernové ježdění tam mělo dlouholetou tradici a Krisťák mne požádal, abych mu zprostředkoval kontakt na lidi, kteří pracují s kůží. Tak se seznámil s Josefem Pelcem, jenž v té době umělecky pracoval s kůží a měl velké zkušenosti s výrobou opasků, holstrů a koňských sedel.

Tehdy jsem poznal další tvář Krisťáka a Jarky – schopnost hledat a nacházet. Od té doby se začali věnovat výrobě kožených artefaktů, řemenů, pouzder, vyřezávaných kabelek, apod. Každý výrobek byl uměleckým dílem.

Nepříznivé zprávy většinou následují po těch dobrých a obvykle za sebou. K těm nejsmutnějším patřila celá série úmrtí lidiček, ke kterým jsem měl nějaký vztah. Téměř po sobě opustili tento svět Michal Tučný, Wabi Ryvola, Ronald Kraus. Pak do věčných lovišť odešel náhle i Krisťák.

Ani nevím, jak bez patosu vzpomínku na Krisťáka zakončit. Tak tedy: „Krisťáku, pomyslně Ti zalamuji palec, a pravím – Čest Tvé památce.“

V knize, kterou připravili a vydali Jarka a Rosťa Čapkovi, vzpomínají Wabi Ryvola, Miki Ryvola, Kapitán Kid, Marko Čermák, Tony Linhart, Ivan Mládek a další. K dostání na www.capek.us

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

5604962

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz