Je všeobecně známé, že hlavním impulzem vzniku trampského světa bylo volání dálek mimořádně umocněné romantikou Divokého západu, která k nám proudila během dvacátých let minulého století z komiksových příběhů. Není nejmenších pochyb o tom, že o všeobjímající slávu a popularitu urostlého, statečného, ušlechtilého a všestranně spravedlivého chlapíka, známého pod nepříliš vzletným jménem „kovboj“, se stejně jako za Velkou louží i u nás zasloužil především film.

Mirek Černý

Domlouvali jsme se s publicistou, textařem a spíkrem Mirkem Černým na televizní rozhovor. Logický návrh zněl, že půjdeme na pivo. Když máte málo času, nějak rychleji letí, ale tak je to i s penězi. Když pak Mirek dostal chřipku a termín natáčení se na nás řítil, poslal mi návrh toho, o čem by mluvil, e-mailem.

Peter Rowan Band - Chris Henry, Mike Munford, Peter Rowan

Středa: Chtěla jsem být už v osm ráno na Storytelling session s bluegrassovou legendou Tommy Edwardsem ze Severní Karoliny. Ale trochu jsem zaspala. Hop do Starbucks pro kafe, abych stihla aspoň poslední půlhodinku povídání. Moc mne mrzelo, že jsem tam nebyla od začátku, bylo to moc  zajímavé.

Jiřina Fikejzová na snímku s Janou Kratochvílovou

Natáčeli jsme s legendární textařkou Jiřinou Fikejzovou v malé kavárně na pražských Vinohradech. Ta šarmantní dáma má neuvěřitelných 86 let a podle všeho se tomu sama trochu diví. S nadhledem, ten jsem u ní vždycky obdivoval. Když už kameraman s technikem balili nádobíčko a my ještě chvíli seděli u kávy a skleničky vína, věnovala mi paní Jiřinka svou knihu pamětí Povolání textařka… v důchodu? Byl jsem trochu na rozpacích, mám pocit, že to byl její poslední autorský výtisk… Jenže, říkám plaše, my se nevídáme často, ale asi se máme rádi.

John Starling, Emmylou Harris a Lilly Pavlak

Řekněme si, co přináší Music Open v tyto dny: Kolem smrti národního písničkáře Karla Hašlera v německém koncentráku se vytvořila nehezká legenda. Měl být za mrazu poléván esesáky studenou vodou, až zemřel. Až se proměnil v ledovou sochu. Pravděpodobně tento strašný osud postihl novináře Františka Kocourka, je připisován trampskému odbojáři Ladislavu Brožkovi – Brochesovi. Ale s Hašlerem tomu tak opravdu nebylo.

Podzim v Brně. Dnešní ráno z našeho okna

Potkal jsem Marušku M., kamarádku z mládí, naši čtenářku, také matku známého televizního novináře Jana M., který nedávno vyměnil jednu televizi za druhou. Honza M. byl teď několik dní v Brně a strávil je v archívech. Matce, jež mu s nadšením zase vařila a prala, pravil na vysvětlenou  – „televize je náročná profese“. A pak asi zase odejel do Prahy, kde už léta žije a pracuje, pokud tedy není zrovna v zahraničí.

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní  prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. Mohlo to  být před osmi nebo devíti roky. Nikdy si je neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik".

Všechno začalo nevinně a bez zlých úmyslů. Po emigrantském trailu přešla skupina nových usedlíků. Stalo se, že kulhavá a unavená kravka nestačila tempu. Dočista se zatoulala a žalostně bučela. To by nebylo nic zvláštního, takových zatoulání už viděli Brulé indiáni dost. Jenže tentoktát byl tábor Siouxů hladový, a tak není divu, že dostal chuť na hovězí. Zasvištěl šíp z luku statečného bojovníka a nebohé zvíře vyhodilo kopyta. Hodovalo se a všichni byli náramně spokojení. Až na toho majitele úplně sežrané krávy.

Vážení přátelé, máme rádi českou country hudbu, zvláště pak moderní country. Máme však důvodné obavy o její další vývoj.

Není tomu tak dávno, co české země byli v tomto žánru téměř velmocí. Dnes je situace téměř tristní. České kapely, které se pokoušejí o moderní country, můžeme spočítat již jenom na prstech. Nové kapely v podstatě nevznikají a vývoj hudební produkce se v tomto žánru téměř zastavil. Proč tomu tak je?

František Kriegel, statečný politik a lékař v jedné osobě

Každý rok kolem výročí srpnových  okupačních dnů  přemýšlím, zda jsem – tenkrát  čtyřiatřicetiletý - v onom legendárním týdnu  neprožil něco jako vrchol života.  Bylo to v severních Čechách, v Litvínově,  kde mne ta zpráva zastihla:  kolem čtvrté 21. srpna  k ránu  mne volal  kolega Honza Dušek z ústeckého rozhlasu:“ Pusť si rádio a rychle přijeď. Já už jsem tady!“  Nebylo těžké pro mne, svobodného mládence, sbalit pár švestek a seběhnout do města na nádraží. Už cestou jsem vnímal, že se děje něco, nač budeme asi jednou vzpomínat. Jak? V dobrém či zlém?  Podnes nevím, co z toho převládá…

„Děti, vstávejte, je válka!“ probudil nás hlas maminky za dveřmi. Bylo to zvláštní probuzení. Zatímco ona pamatovala dvě předešlé, my měli to štěstí, že jsme mezi válkami zatím nějak prokličkovali. Ne, že by se svět dohodl, že s válkami bude po té druhé utrum. Ale žili jsme dobře uzamčeni v kufru, který mohl každou chvíli někdo vzít a zahodit. Svět seděl na hrozbě atomové střelnice a my žili svými mladickými starostmi a optimismem konce šedesátých let. Absolvovali jsme slavné majálesy, kdy byla velká sranda, a volili jsme za krále Ginsberga nebo později Edu Pergnera a v průvodech křičeli, co chtěli.