Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš


Ministr národní obrany, gen. Alexej Čepička zahajuje vojenskou přehlídku v Praze v roce 1952 

Překvapivý pohled na Gottwaldova zetě a ministra národní obrany

Jméno málokterého ministra obrany a vojenského činitele zůstalo v povědomí široké veřejnosti tak silně a tak dlouho zakořeněné, jako jméno armádního generála Alexeje Čepičky. Členem komunistické strany se stal už v roce 1929, tedy v době, kdy to rozhodně nebyla propustka do ráje prominentů. Navíc byl v letech 1942-45 vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Ale nejen proto odmítali lidé z jeho okolí uvěřit, že byl spoluzodpovědný za nezákonnosti a zločiny páchané státní mocí v letech 1948-1955. Také Josef Uhlíř, který narukoval do armády ze šumavského venkova a dostal se v průběhu času na místo osobního Čepičkova řidiče, viděl postavu generála Čepičky a jeho rodiny v poněkud jiném světle.

Vojenskou autoškolu absolvoval Josef Uhlíř, který původně pracoval jako dělník ve strakonické zbrojovce a pak coby traktorista STS, ještě v civilu. Po narukování v roce 1954, po tvrdém přijímači a přísaze se stal členem štábního automobilního praporu. Hned nato dostali všichni jeho vojenští kolegové přidělená auta, jen on zůstal na rotě a bez vozidla. Pak se ale nečekaně karta obrátila a Josef vyfasoval krásný tatraplán a stal se řidičem pro potřeby kabinetu ministra obrany Alexeje Čepičky. Dost se tomu podivoval, protože v jeho posudku figurovala jedna zásadní poznámka: politická spolehlivost se neprojevuje. Zpětně hodnoceno to byl ale zřejmě záměr a psychologicky odůvodněný tah, protože i další Josefovi kolegové na podobných postech byli cíleně vybíraní kluci ze Šumavy, bez jakýchkoliv politických a kariéristických ambicí.

„Zpočátku jsem jezdil pro zástupce náčelníka, plukovníka, a přitom i pro potřeby dalších pracovníků kabinetu. Později jsem vozil náčelníka kabinetu generála Strašila. Garáže byly na ministerstvu obrany, a protože jsem musel být připraven kdykoliv, třeba uprostřed noci přistavit vůz, byl jsem ubytovaný přímo v objektu. Učil jsem se poznávat Prahu a hlavně cíle nadirigovaných jízd – úřad předsednictva vlády, generální štáb, kancelář prezidenta, ústřední výbor strany a podobně. Měl jsem zvláštní orazítkovanou průkazku, která mě opravňovala ke vstupu do těchto míst. Bez ní bych se neobešel. Byla vypjatá doba, neustále se hrozilo válkou a lidi se podle toho chovali. Vzpomínám si, že jakýsi mladý poručík nesl cosi důležitého na generální štáb a stráž u vchodu ho zastavila, aby se prokázal. Ten mávl frajersky rukou a rozběhl se po schodech nahoru. Strážný ani na chvíli nezaváhal a zastřelil ho,“ vrací se do minulosti Josef Uhlíř, který dneska žije v malé šumavské vesničce Milíkov, kde jsou se ženou jedinými trvalými obyvateli obce.

J.Uhlíř (vpravo) v době vojenské služby v Praze na Karlově mostě.

„Když jsem se dostal na místo řidiče náčelníka kabinetu, protože můj předchůdce odešel do civilu, všichni mne varovali, že náčelník je nesnášenlivý hrubián, že s ním nikdo nevydrží. Zpočátku to tak i vypadalo. Kouřil devadesátku globusek denně, neustále křičel a s jeho příkazy, i když nesmyslnými, se nedalo nijak diskutovat. Pak jsme se ale jednou vinou jeho nekompromisního rozkazu málem srazili s protijedoucím vozidlem. Já to duchapřítomně vybral na pole, kde jsme se převalili. A od té doby byl na mne úplně jiný - milý a srdečný a dokonce se mne i někdy zeptal na názor,“ připomíná si staré časy dnes osmasedmdesátiletý šumavský rodák.

Díky svému služebnímu postavení se tehdy dostal na různá speciální místa, například na letiště v Ruzyni při předávání speciálního letadla pro generála Čepičku a také na zkušební let tímto letadlem, nebo na střelnici do Jinců, kde poprvé uviděl v akci legendární katuše a byl jimi doslova ohromený. Ale také do exkluzivních zařízení a prominentních přírodních lokalit.

V té době stál generál Alexej Čepička v čele ministerstva obrany, když předtím vystřídal, zřejmě i zásluhou sňatku s Martou, dcerou Klementa Gottwalda, řadu vysokých stranických i státních funkcí, od ministerských křesel na ministerstvu vnitřního obchodu a spravedlnosti až po předsedu státního úřadu pro věci církevní. Podle Josefa Uhlíře byl Čepička nejen schopný, ale i velice kultivovaný a příjemný člověk.

„Ministr měl k dispozici dvě auta Tatry 87 a dva řidiče, kteří měli za úkol ministra přepravovat. Já vozil Čepičku v tartaplánu T-600 na rozkaz generála Strašila. Čepička chodil vždycky perfektně ustrojený a upravený, v uniformě mu to náramně slušelo, uměl se chovat na úrovni, ale se mnou se bavil jako rovný s rovným. Nikdy mi neodsekl a neodmítl odpověď. Vozíval jsem ho nejen za služebními účely, ale také třeba za jeho zálibami - na tenis, do městských lázní, kde se scházeli tehdejší papaláši a kam jsem vozil také Čepičkova kuchaře, aby jim připravil občerstvení... Také jsem jim jezdil pro nákupy do holešovické diplomatické prodejny – měli tehdy dva kuchaře, vozil jsem do vily učitelku hudby pro dcery Martu a Batulu , paní Čepičkovou, která nikdy nezapomněla slušně poděkovat, třeba k holiči a podobně... Nebo jsem vezl do Karlových Varů do Puppu, který tehdy byl zabrán pro potřeby československé armády a přejmenován na hotel Moskva, dopis pro Koněva...“ listuje na přeskáčku v paměti Uhlíř.

Na své vojáky a na armádu podle Josefových slov nedal Čepička dopustit: „Jednou v zimě jsme jeli na Libavu, kde bylo nějaké velké cvičení. Byl mráz a terén rozježděný od tanků. Když jsme se už blížili, najednou vyskočil z křoví zablácený a promrzlý voják, zahlásil se a vysypal Čepičkovi, že jsou tam už osm dnů, že trpí mrazem a že už dva dny nejedli. Čepička to nechal svým pobočníkem pečlivě zapsat a hned poručil, aby vojáci dostali horký grog, jídlo a teplé oblečení,“ oceňuje i ze současného hlediska ministrův postoj J.Uhlíř, který mimo jiné po sametové revoluci starostoval dva roky v blízkém Vacově.

Dominový efekt, odstartovaný odsouzením kultu osobnosti Stalina na XX.sjezdu KSSS v roce 1956, dopadl i na Alexeje Čepičku. Byl odvolán ze všech funkcí včetně ministerské, sebrali mu ochranku i oba řidiče. Stal se předsedou úřadu pro vynálezy a normalizaci, v roce 1963 pak byl vyloučen ze strany v souvislosti s oficiálním odsouzením nezákonností v 50.letech.

„Byl jsem Čepičkovým šoférem ještě krátkou dobu po jeho odvolání z funkce. Vozil jsem ho po různých úřadech a institucích, měl toho potom spoustu k zařizování s předáváním funkce a písemností, loučil se. Po jednom takovém dni mne pozval do své pracovny ve vile, podal mi ruku a dával mi pět set korun jako odměnu. Nechtěl jsem si ji vzít, ale on nedal jinak, že to tak je správné,“ připomíná si Čepičkovu velkorysost jeho řidič.

„Já vím, že mu pak byl přisuzován podíl na zločinech padesátých let, politické procesy s komunistickými odpůrci a pokyn k likvidaci církve, ale já ho poznal jako jemného a dobrosrdečného člověka. On tehdy dostal za úkol vybudovat silnou a disciplinovanou armádu, a to se snažil taky naplňovat. Nic z toho se ale netýkalo jeho rodiny, jeho vztahů k lidem v okolí. Když se mne pak v době Pražského jara na něho vyptávali, nemohl jsem proti generálu Čepičkovi říct nic špatného. A jestli on dělal něco špatně, pak byla špatná celá tehdejší státní mašinérie a cílová linie. Čepička byl vystudovaný právník a byl velice chytrý a schopný. Kdyby žil v dnešní době, naprosto nepochybuji, že by měl prosperující perspektivní firmu,“ uzavírá Josef Uhlíř svoje vzpomínky s pohledem na hodinky na ruce. Je na nich vyryté věnování ke Dni československé armády v roce 1955 od generála Čepičky, kterého mu tak vlastně denně připomínají. A víte, že jdou i dnes ještě naprosto přesně?

Foto: Bohuslav Žak Žáček a archiv Josefa Uhlíře

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076582

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz