Vzkazy

  • Konec upírů na Rusi

    Pamětníci, vzpomínáte na komunistický (jak jinak v šedesátých) časopis Svět sovětů? Remitenda tohoto plátku činila asi 95%. Dokud, na žádost jistého soudruha, nebyli povoláni pan Jiří Winter - Neprakta a pan Miloš Švandrlík, aby se pokusili s časopisem něco udělat. Udělali. Změnili název na S 36, tedy Svět sovětů 36 stránek, no SS by ani koncem šedesátých neprošlo, a na poslední straně obálky začali publikovat komiks (tehdy "kreslený seriál") Konec upírů na Rusi. Remitenda klesla k 10%. A pak přišel jednadvacátý srpen, rusáci obsadili redakci a vše, včetně originálů, spálili na dvorku. Třináct pokračování se zachovalo a na ty, ale i na mnohé další kresby vás zveme do Klubu Čtrnáctka v Ratajích nad Sázavou. Vernisáž výstavy je 6. 8. 2022 od 15 hodin a výstava potrvá do 31. 8. 2022. Těšíme se na vás!

    Ota Kmínek

    Celý článek...  
  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
Dnes má svátek Vavřinec Zítra má svátek Zuzana


Ministr národní obrany, gen. Alexej Čepička zahajuje vojenskou přehlídku v Praze v roce 1952 

Překvapivý pohled na Gottwaldova zetě a ministra národní obrany

Jméno málokterého ministra obrany a vojenského činitele zůstalo v povědomí široké veřejnosti tak silně a tak dlouho zakořeněné, jako jméno armádního generála Alexeje Čepičky. Členem komunistické strany se stal už v roce 1929, tedy v době, kdy to rozhodně nebyla propustka do ráje prominentů. Navíc byl v letech 1942-45 vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Ale nejen proto odmítali lidé z jeho okolí uvěřit, že byl spoluzodpovědný za nezákonnosti a zločiny páchané státní mocí v letech 1948-1955. Také Josef Uhlíř, který narukoval do armády ze šumavského venkova a dostal se v průběhu času na místo osobního Čepičkova řidiče, viděl postavu generála Čepičky a jeho rodiny v poněkud jiném světle.

Vojenskou autoškolu absolvoval Josef Uhlíř, který původně pracoval jako dělník ve strakonické zbrojovce a pak coby traktorista STS, ještě v civilu. Po narukování v roce 1954, po tvrdém přijímači a přísaze se stal členem štábního automobilního praporu. Hned nato dostali všichni jeho vojenští kolegové přidělená auta, jen on zůstal na rotě a bez vozidla. Pak se ale nečekaně karta obrátila a Josef vyfasoval krásný tatraplán a stal se řidičem pro potřeby kabinetu ministra obrany Alexeje Čepičky. Dost se tomu podivoval, protože v jeho posudku figurovala jedna zásadní poznámka: politická spolehlivost se neprojevuje. Zpětně hodnoceno to byl ale zřejmě záměr a psychologicky odůvodněný tah, protože i další Josefovi kolegové na podobných postech byli cíleně vybíraní kluci ze Šumavy, bez jakýchkoliv politických a kariéristických ambicí.

„Zpočátku jsem jezdil pro zástupce náčelníka, plukovníka, a přitom i pro potřeby dalších pracovníků kabinetu. Později jsem vozil náčelníka kabinetu generála Strašila. Garáže byly na ministerstvu obrany, a protože jsem musel být připraven kdykoliv, třeba uprostřed noci přistavit vůz, byl jsem ubytovaný přímo v objektu. Učil jsem se poznávat Prahu a hlavně cíle nadirigovaných jízd – úřad předsednictva vlády, generální štáb, kancelář prezidenta, ústřední výbor strany a podobně. Měl jsem zvláštní orazítkovanou průkazku, která mě opravňovala ke vstupu do těchto míst. Bez ní bych se neobešel. Byla vypjatá doba, neustále se hrozilo válkou a lidi se podle toho chovali. Vzpomínám si, že jakýsi mladý poručík nesl cosi důležitého na generální štáb a stráž u vchodu ho zastavila, aby se prokázal. Ten mávl frajersky rukou a rozběhl se po schodech nahoru. Strážný ani na chvíli nezaváhal a zastřelil ho,“ vrací se do minulosti Josef Uhlíř, který dneska žije v malé šumavské vesničce Milíkov, kde jsou se ženou jedinými trvalými obyvateli obce.

J.Uhlíř (vpravo) v době vojenské služby v Praze na Karlově mostě.

„Když jsem se dostal na místo řidiče náčelníka kabinetu, protože můj předchůdce odešel do civilu, všichni mne varovali, že náčelník je nesnášenlivý hrubián, že s ním nikdo nevydrží. Zpočátku to tak i vypadalo. Kouřil devadesátku globusek denně, neustále křičel a s jeho příkazy, i když nesmyslnými, se nedalo nijak diskutovat. Pak jsme se ale jednou vinou jeho nekompromisního rozkazu málem srazili s protijedoucím vozidlem. Já to duchapřítomně vybral na pole, kde jsme se převalili. A od té doby byl na mne úplně jiný - milý a srdečný a dokonce se mne i někdy zeptal na názor,“ připomíná si staré časy dnes osmasedmdesátiletý šumavský rodák.

Díky svému služebnímu postavení se tehdy dostal na různá speciální místa, například na letiště v Ruzyni při předávání speciálního letadla pro generála Čepičku a také na zkušební let tímto letadlem, nebo na střelnici do Jinců, kde poprvé uviděl v akci legendární katuše a byl jimi doslova ohromený. Ale také do exkluzivních zařízení a prominentních přírodních lokalit.

V té době stál generál Alexej Čepička v čele ministerstva obrany, když předtím vystřídal, zřejmě i zásluhou sňatku s Martou, dcerou Klementa Gottwalda, řadu vysokých stranických i státních funkcí, od ministerských křesel na ministerstvu vnitřního obchodu a spravedlnosti až po předsedu státního úřadu pro věci církevní. Podle Josefa Uhlíře byl Čepička nejen schopný, ale i velice kultivovaný a příjemný člověk.

„Ministr měl k dispozici dvě auta Tatry 87 a dva řidiče, kteří měli za úkol ministra přepravovat. Já vozil Čepičku v tartaplánu T-600 na rozkaz generála Strašila. Čepička chodil vždycky perfektně ustrojený a upravený, v uniformě mu to náramně slušelo, uměl se chovat na úrovni, ale se mnou se bavil jako rovný s rovným. Nikdy mi neodsekl a neodmítl odpověď. Vozíval jsem ho nejen za služebními účely, ale také třeba za jeho zálibami - na tenis, do městských lázní, kde se scházeli tehdejší papaláši a kam jsem vozil také Čepičkova kuchaře, aby jim připravil občerstvení... Také jsem jim jezdil pro nákupy do holešovické diplomatické prodejny – měli tehdy dva kuchaře, vozil jsem do vily učitelku hudby pro dcery Martu a Batulu , paní Čepičkovou, která nikdy nezapomněla slušně poděkovat, třeba k holiči a podobně... Nebo jsem vezl do Karlových Varů do Puppu, který tehdy byl zabrán pro potřeby československé armády a přejmenován na hotel Moskva, dopis pro Koněva...“ listuje na přeskáčku v paměti Uhlíř.

Na své vojáky a na armádu podle Josefových slov nedal Čepička dopustit: „Jednou v zimě jsme jeli na Libavu, kde bylo nějaké velké cvičení. Byl mráz a terén rozježděný od tanků. Když jsme se už blížili, najednou vyskočil z křoví zablácený a promrzlý voják, zahlásil se a vysypal Čepičkovi, že jsou tam už osm dnů, že trpí mrazem a že už dva dny nejedli. Čepička to nechal svým pobočníkem pečlivě zapsat a hned poručil, aby vojáci dostali horký grog, jídlo a teplé oblečení,“ oceňuje i ze současného hlediska ministrův postoj J.Uhlíř, který mimo jiné po sametové revoluci starostoval dva roky v blízkém Vacově.

Dominový efekt, odstartovaný odsouzením kultu osobnosti Stalina na XX.sjezdu KSSS v roce 1956, dopadl i na Alexeje Čepičku. Byl odvolán ze všech funkcí včetně ministerské, sebrali mu ochranku i oba řidiče. Stal se předsedou úřadu pro vynálezy a normalizaci, v roce 1963 pak byl vyloučen ze strany v souvislosti s oficiálním odsouzením nezákonností v 50.letech.

„Byl jsem Čepičkovým šoférem ještě krátkou dobu po jeho odvolání z funkce. Vozil jsem ho po různých úřadech a institucích, měl toho potom spoustu k zařizování s předáváním funkce a písemností, loučil se. Po jednom takovém dni mne pozval do své pracovny ve vile, podal mi ruku a dával mi pět set korun jako odměnu. Nechtěl jsem si ji vzít, ale on nedal jinak, že to tak je správné,“ připomíná si Čepičkovu velkorysost jeho řidič.

„Já vím, že mu pak byl přisuzován podíl na zločinech padesátých let, politické procesy s komunistickými odpůrci a pokyn k likvidaci církve, ale já ho poznal jako jemného a dobrosrdečného člověka. On tehdy dostal za úkol vybudovat silnou a disciplinovanou armádu, a to se snažil taky naplňovat. Nic z toho se ale netýkalo jeho rodiny, jeho vztahů k lidem v okolí. Když se mne pak v době Pražského jara na něho vyptávali, nemohl jsem proti generálu Čepičkovi říct nic špatného. A jestli on dělal něco špatně, pak byla špatná celá tehdejší státní mašinérie a cílová linie. Čepička byl vystudovaný právník a byl velice chytrý a schopný. Kdyby žil v dnešní době, naprosto nepochybuji, že by měl prosperující perspektivní firmu,“ uzavírá Josef Uhlíř svoje vzpomínky s pohledem na hodinky na ruce. Je na nich vyryté věnování ke Dni československé armády v roce 1955 od generála Čepičky, kterého mu tak vlastně denně připomínají. A víte, že jdou i dnes ještě naprosto přesně?

Foto: Bohuslav Žak Žáček a archiv Josefa Uhlíře

Foto týdne

Jste náš host číslo

8237465

Melanž

  • Letní lidé Františka Dostála

    21. července 2022 oslavil 84. narozeniny vynikající český reportážní a dokumentární fotograf František Dostál. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu.

    Jak před časem řekl František Cinger: Dostálovy snímky jsou svědectvím času, přitom se mu pořád nějak kutálejí do legrace. On totiž František Dostál má raději úsměv než pláč.

     

     

     

     

     

    Připomeňme si dílo Františka Dostála několika fotografiemi z jeho asi nejslavnějšího souboru Letní lidé, který František Dostál vytvořil mezi roky 1968–1990.

    Celý článek...  
  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz