Léta běží, problémů přibývá a vzpomínky na okupaci mé rodné země ze srpna 1968 se čím dál hlouběji zasouvají do paměti. Vždyť před časem výběrčí skladby fotografického měsíčníku nad snímky z roku 1968 pronesli slova: „Je to jen černobílé a smutné!“ Odmítnutí fotografií mi vůbec nevadilo, ale rezultát zamrzel ohledně nevědomosti té hrůzné události. Mně totiž tenkrát v ulicích nebylo do úsměvu a barevný film byl tehdy problémem i v ČTK.

Myslím, že to byl Winston Churchill, který se nechal slyšet, že národ, který nezná svoji historii, ji zřejmě prožije znovu. Teprve letos v srpnu došlo k výstavě fotografií z roku 1968 v Klubu Koníček, který se nachází v útrobách pražského paláce Lucerna. Útulný salonek s krbem, jehož výzdobu doplňují portréty rodiny Havlových, je dosud místem, ve kterém je původní nábytek. Již několik let se v něm každou druhou středu v měsíci uskuteční vernisáž výstavy výhradně černobílých fotografií. A ty mé snímky ze srpna 1968 jsou opravdu černobílé a smutné. Dokladují totiž zlo okupantů, kteří vstoupili do mé rodné země.

V roce 2011 jsem se 21.srpna zúčastnil pietní vzpomínky před budovou Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské, dříve Stalinově a kdysi také Fochově třídě. Tehdejší předsedkyně parlamentu se v proslovu zmínila, o tom, že naši zemi v roce 1968 přepadlo dvě stě tisíc cizích vojáků. Nebyla to pravda – okupantů bylo půl milionu... Ano, paměť se pokracuje a později by se mohlo dokonce přihodit, že někdo bude tvrdit, že se k nám v srpnu 1968 přijeli představit Eskymáci.

Klub Koníček nabízí příjemné prostředí pro uzavřená privátní a společenská setkání. Od 8.srpna 2012 na jeho jedné stěně visí snímky z prvních hodin 21.srpna 1968. Tehdy po ranním příchodu k píchacím hodinám do zaměstnání v paláci Škoda (Charvátova a Jungmannova ulice) mi šéfkonstruktér řekl: „Vím, že pořád nosíš v tašce fotoaparát, tak vypadni do ulic!“ Tak jsem vypadl a mohu teď vydat svědectví. To aby se vědělo, že okamžitě po stisku spouště fotoaparátu se zrodí záznam minulosti.

Slova, která mi řekl jeden z okupantů, však mohu už jen zopakovat: Není prý žádný okupant. Tím by byl tehdy, kdyby mě vykopal z mé postele a lehl si do ní sám...

Černobílé fotografie jsou prý tedy smutné. Já skutečně smutným byl. To když mi okupanti vytáhli z foťáku film a navíc mi ho ještě rozbili...

František Dostál